Slam poetry a Ondřej Macl

14. 12. 2009 / Boris Cvek

V dnešní době je obzvláště povzbuzující, když 500 diváků zaplatí vstupné na takovou akci a vítěz z tohoto vstupného (jak zdůrazňuje na videu z youtube organizátorka akce) dostane odměnu 30 tisíc Kč.

Zejména na mne zapůsobil jeho mimořádný talent pracovat chytře se slovy, tvořit nápadité rýmy, být prostě nadán k tomu, aby se stal básníkem. A tak jsem si dal Maclovo jméno do Google a našel jeho básně na stránkách Katolické dekadence. Níže posílám odkaz.

Myslím, že jsou velmi dobré, že v nich je duchaplnost, lehkost, netriviální rýmy, melodičnost - a vůbec: tohle psal básník.

Musel jsem se však zastavit nad otázkou, již jsem si kladl dříve častokrát, jak jsem se setkával s různou poezií na internetu (zejména na stránkách Písmáku nebo Totemu).

Často jsem byl totiž uchvácen básněmi neznámých, většinou mladých autorů/autorek a už jsem chtěl volat: básník! zde je básník! Pak jsem si ale vždy uvědomil, že k básníkovi patří kontext jeho života, jeho osud, jeho "odněkud někam".

Jsem hluboce přesvědčený odpůrce odtrhávání děl od autorů, dokonce i díla, o jejichž autorech moc nevíme - jako třeba ta připisovaná Homérovi - je totiž třeba pochopit z hlediska existenciální výpovědi o tom, co je prožitkem, na němž stojí, a jak ho dokážeme prožít my ze svého vlastního života.

Básník je součástí sítě vztahů a odkazů, postojů, žije svůj život v určitém kulturním prostoru. A právě krize tohoto kulturního prostoru je dnes hlavním problémem, protože se odsekává od minulosti, od staletí, a propadá se do barbarství. Kulturní prostor má v zásadě dvě hlavní osy: jednak osu géniů, kteří ho udržují nad časem (Goethova a Kunderova Die Weltliteratur), jednak osu dobových, regionálních umělců, myslitelů, učitelů atd., kteří jsou vzdělaní a tvoří a udržují kultivovanost. Existence génia je nemyslitelná bez takového podhoubí!

To je ostatně patrné z Goethova vlastního svědectví o jeho životě v díle Báseň i pravda. Základním předpokladem takové kultivace je ale přesah z dobového a regionálního a odkaz k tomu univerzálnímu (Goethova doba je toho nejlepším příkladem) - víra v to, že nikoli naše doba, naše situace, naše malost definuje kulturu, ale že naši dobu, naši situaci, naši malost máme prokvasit tím velkým, univerzálním, byť se sami nikdy velkými nestaneme.

Kultura jako něco aktivního, přesažného, náročného. Tohle přesvědčení ovšem mizí a bez něj se nikdo nemůže stát vskutku básníkem, dokonce i slovo "básník" nemá pak žádný smysl srovnatelný s tím, jaký je mu dáván od dob Platóna.

Potřebujeme proto, aby tak nadaní lidé jako Ondřej Macl začali sami hodně číst a hledat místo své doby v kontextu dějin kultury, i když jsou poměrně mladí. Aby se osamostatnili a vymkli době a našli odvahu ji prokvasit a vzdělat. Jejich úkolem je zase spojovat sítě potrhané pyšnou malostí, cynismem, nevírou a tupostí mnoha dnešních oficiálních pseudobásníků a kulturních činovníků, kteří se za svou vlastní neschopnost mstí dějinám kultury tím, že ohlašují jejich konec a bezvýchodnost.

ZDE je odkaz na Maclovo vystoupení v Brně před týdnem.

ZDE je odkaz na Maclovy básně na Katolické dekadenci.

Vytisknout