"Bourání mýtů je zábavné, ale lehce se to může stát také únavným. Heimannová schopně poukazuje na díry a rozpory v československé historii. Její práce v archívech a pozornost k detailům je příkladná. Avšak kazí svou argumentaci tím, že je plná zášti. Příběh oživení českého jazyka v 19. století si zaslouží více než výsměch. I když Heimannová stručně pochválí Václava Havla, neodolá tomu, aby to zpochybnila, když dodává, že Havel "měl, jak se zdá" morální odvahu, ale také "zvláštní druh ctižádostivosti"; v jejímž důsledku, tvrdí Heimannová, byl Západ podveden, aby viděl postkomunistické Československo v lepším světě. Tento přístup ostudně zanedbává vzdornou rozhodnost disidentů z komunistické éry a jejich přátel ze Západu, kteří měli často pocit, že bojují v beznadějné válce.

Heimannová právem poukazuje na špinavý oportunismus, který obklopoval rozpad habsburského impéria. Československo byla umělá konstrukce. Ale tak je tomu konec konců se všemi státy na světě. Meziválečné Československo zacházelo s Němci špatně. Ale pořád to byla, co se týče občanských práv (například v zacházení se židy) daleko atraktivnější země než její sousedé, zejména Hitlerovo Německo. Poválečné potrestání Němců bylo skutečně politováníhodné - avšak dohry válek bývají často velmi špinavé. Českoslovenští komunisté jistě byli výjimečně odporní, ale demokraté byli často vynikající. Jasná upozornění na historické mýty jsou vždycky vítána. Jako každý, i Češi a Slováci toho mají mnoho, za co se musejí stydět. Ale také toho mají mnoho, na co mohou být hrdi."

Zdroj:ZDE