Závislost na nesmyslu

1. 12. 2009

Tlachání ve zprávách, drby šířené žvanily ve vysílání, hluk utápějící v sobě racionální diskurs i vyplašenost a zbabělost toho, co zůstalo z novinového průmyslu, to vše odráží náš útěk do kolektivního šílenství. Stojíme na hraně jednoho z nejvíce otřásajících a narušujících zlomů v dějinách lidstva, jenž radikálně promění ekonomiku i prostředí, a naše pozorování se přitom zaměřují na triviality a absurdity.

To na čem opravdu záleží jsou naše životy - války v Iráku a Afghánistánu, postupné znehodnocování dolaru, nárůst počtu zabavených hypoték, rostoucí nezaměstnanost, tání polárních ledovců a a odporná skutečnost, ža jakmile miliardy dolarů z vládního stimulu příští rok přestanou působit, budeme oloupeni a zlomeni - to vše se vůbec nehodí do blaženě šťastných řečí, které si vstřikujeme do mozků. Jsme uchváceni zjeveními umírající civilizace. Až realita otřese vzdušnou budovou, budeme křičet a vřískat jako zlostné děti, abychom byli vyproštěni, zachráněni, navráceni komfortu a samolibosti. Nebudeme trpět nedostatkem demagogů, včetně tatrmanů jako Sarah Palinová, kteří projeví ochotu. Buď se probudíme, abychom čelili novým a neoblomným omezením, abychom opustili imperiální projekty a objevili novou skromnost, stejně jako novou pokoru, nebo spadneme rovnou do katastrofy a neofeudalismu.

Vzývání celebrit vyhnalo skutečnost z veřejného diskursu. A pochlebování celebritám je všudypřítomné. Posedlost politickými mesiáši nebo zbožná úcta milionů diváků k Oprah Winfreyové, vše je součástí touhy vidět sebe sama v pozici těch, jež uctíváme. Snažíme se být jako oni. Snažíme se, aby oni byli jako my. Pokud z nás celebritu neudělá Ježíš a "The Purpose Driven Life" (křesťanský bestseller Ricka Warrena poskytující podrobný "návod ke křesťanskému životu v 21. století" - KD), pak to dokáže prorok osobního růstu Tony Robbins nebo pozitivní psychologové či reality TV. Čekáme na svou narážku, abychom vešli na jeviště, byli oslavováni a bylo nám záviděno, aby se o nás vědělo a proslavili jsme se. Nic jiného v životě se nepočítá.

Prahneme po tom stanout před kamerou, aby si nás všimli a obdivovali nás. Zřídili jsme si v sociálních sítích stránky věnované prezentování našeho obrazu před celým světem. Snažíme se kontrolovat to, co si o nás druzí myslí. Definujeme svou hodnotu výhradně podle vlastní viditelnosti. Žijeme ve světě, kde nebýt viděn v jistém smyslu znamená neexistovat. Platíme poradcům v oblasti životního stylu, aby nám pomohli vypadat a cítit se jako celebrity, zinscenovat film našeho života. Martha Stewartová budovala své finanční impérium, pokud zrovna nebyla zaměstnána insider tradingem, tím že prodávala ženám rady, jak navrhnout perfektní domácnost. Skutečnostem uvnitř domácnosti, skutečným rodinným vztahům, se nevěnovala nikdy. Zjev, toť vše. Plastičtí chirurgové, guruové fitness, dietologové, terapeuti, odborníci na lifecoaching, designéři interiérů a módní konzultanti - ti všichni v zásadě slibují, že nás učiní šťastnými a udělají z nás celebrity. A jsme ujišťováni, že štěstí závisí na tom, jak vypadáme, na získání bohatství a moci, nebo přinejhorším na zdání toho všeho. Naleštěné časopisy jako Town & Country dovádějí snahy velmi bohatých stát se celebritou ad absurdum. Tito lidé jsou ve speciálně navržených drahých oděvech fotografováni mezi marnotratně zdobeným vybavením svých domů. Cesta ke štěstí je spojena s tím, jak dovedně se před světem prezentujeme. Nejenže musíme vyhovět diktátu prefabrikované vize, ale musíme také dávat najevo neochabující optimismus a štěstí. Na Wall Street a v TV shows jako "The Hills," "Gossip Girl," "Sex and the City," "My Super Sweet 16" and "The Real Housewives of..." je otevřeně oslavováno bohatství a s ním spojený hédonismus. Americká oligarchie - 1% těch, co kontrolují více bohatství než ostatních 90% - tvoří postavy, kterým se nejvíce závidí a které televizím zajišťují největší sledovanost. Žijí a hrají v mnohamilonových sídlech. Uzavírají sňatky s modelkami a profesionálními sportovkyněmi. Vozí se v prodloužených limuzínách. Spěchají z módních přehlídek na filmové premiéry a do pohádkových rekreačních center. Jsou chirurgicky vylepšení, s perfektními těly oblečenými ve speciálně navržených oděvech, které stojí více, než někteří vydělají za celý rok. Tento pozlátkový život nám strkají před obličej jako světelný signál. Říkají nám, že takový život je nejžádoucnější a nejuspokojivější. A že je to život, jaký si přejeme. Věříme, že chamtivost je dobrá, protože jednoho dne prý díky svým ziskům také vstoupíme mezi elitu. Takže: Nechejte zbytek těch bastardů trpět.

Dělnická třída tvořená desítkami milionů Američanů bojujících o přežití je přikována k uzavřené čtvrti, kterou jí ukazují v televizi. Tito lidé, dokonce přes svou ztrápenost, jsou podváděni životem v nadbytku, který pozorují na obrazovkách. Takřka žádný z nás nikdy nedosáhne těchto životů plných bohatství a moci. Přesto nám však říkají, že pokud si to budeme dost silně přát, pokud budeme sami sobě dost věřit, můžeme také získat cokoliv. Pokud nemůžeme přijmout tento životní styl za vlastní, zůstává v nás pocit podřadnosti a bezcennosti. Selhali jsme tam, kde druzí uspěli.

Denně konzumujeme tyto nespočetné lži. Věříme falešným slibům, že pokud utratíme víc peněz, pokud si koupíme zboží této značky, pokud dáme hlas tomuto kandidátovi, staneme se uznávanými, budou nám závidět, budeme mocní, milovaní a zabezpečení. Okázalé životy celebrit a urážejících postav v televizi, filmu, profesionálním zápase a senzačních talk shows jsou nám vnucovány coby příslib naplnění prázdnoty našich vlastních životů. Kultura celebrit každého povzbuzuje k tomu, aby se považoval za potenciální celebritu, za někoho, kdo disponuje jedinečnými, i když dosud neuznanými dary. Víra v sebe, ve svět přetvářky, je důležitější než skutečnost. Ta je vlastně odmítnuta a vyhýbáme se jí jako překážce úspěchu, jako formě negativity. Tuto fantazii nám vnucují mysticismus New Age a populární psychologie známých televizních postav a evangelikálských pastorů, spolu s mnoha bestsellery věnovanými svépomoci a propagovanými motivačními speakery, psychiatry a podnikatelskými magnáty. Skutečnost je v těchto populárních věroučných systémech odsouzena coby dílo Satanovo, coby defétistická, coby negativita, nebo coby zátěž oslabující zdroj naší vnitřní síly. Ti kdo se tážou, pochybují, kritizují, kdo čelí skutečnosti, spolu s těmi kdo pochopili prázdnotu a nebezpečnost kultury celebrit, jsou odsouzeni pro svůj pesimismus nebo intelektualismus.

Iluzionisté utvářející naši kulturu a profitující z naší nedůvěry provozují pozlacený kult Nás samotných. Populární výrazy náboženského přesvědčení, osobního posílení, korporativismu, politické participace a sebedefinice tvrdí, že my všichni jsme zvláštní, neopakovatelní a máme svá oprávnění. Každý, pokud sáhne do svých rezerv osobní vůle a neprojeveného talentu, pokud vizualizuje to co si přeje, může dosáhnout, a zasluhuje si dosáhnout, štěstí, slávy a úspěchu. Tato neúprosná zpráva jde napříč politickým spektrem. Touto mantrou nasákl každý aspekt našich životů. Máme právo na cokoliv. A v důsledku této sebeabsorpce se můžeme stát zemí dětinských dospělých, kteří hovoří a myslí ve stupidním žargonu populární kultury.

Celebrity pocházející ze skromných poměrů jsou vydávány za důkaz, že svět může ocenit každého. Tyto celebrity, stejně jako svatí, ukazují, že nemožné vždy zůstává možným. Naše fantastické představy o sounáležitosti, slávě, úspěchu a naplnění projektujeme do celebrit. Pod kotle těchto fantazií jsou přikládány celé legie těch, kdo amplifikují kulturu iluze, kdo nás přesvědčují, že stín je skutečný. Srovnávání nesmyslných iluzí inspirovaných kulturou celebrit s našimi "bezvýznamnými" individuálními výkony nicméně vede k explozivní frustraci, k pocitům vzteku, nejistoty a znehodnocení. To pohání opakující se cyklus vedoucí frustrovaného a odcizeného jedince k ještě většímu zoufalství a lačnému útěku před skutečností, zpět k prázdným slibům těch, kdo nás svádějí, kdo nám říkají, co chceme slyšet. Čím jsou věci horší, tím více žebráme o fantazii. Travíme tyto lži, dokud nespotřebujeme svou důvěru a své peníze. A pokud upadneme do zoufalství, medikujeme se, jako by štěstí, kterého jsme v té prázdné hře nedosáhli, chybělo na naší straně. A samozřejmě nám říkají, že je to naše chyba.

Při psaní knihy o křesťanské pravici nazvané "American Fascists: The Christian Right and the War on America" (Američtí fašisté: Křesťanská pravice a válka proti Americe) jsem strávil dva roky cestami po venkově. Navštívil jsem města s někdejšími továrnami, kde konec světa pro mnohé nepředstavuje žádnou abstrakci. Mnozí ztratili veškerou naději. Strach a nejistota uvrhly dělnickou třídu do hluboké osobní a ekonomické beznaděje, a nepřekvapí, že také do náruče demagogů a šarlatánů radikální křesťanské pravice, kteří nabízejí víru v magii, zázraky a fikci utopického křesťanského národa. Pokud těmto dělníkům urychleně nevrátíme občanská práva, nezapojíme je zpět do ekonomiky, pokud jim nedáme naději, demagogové převezmou moc. Čas se krátí. Chudí se mohou živit iluzemi pouze po určitou dobu. Jakmile přijdou na to, že byli podvedeni, jakmile dospějí k bezútěšné realitě své budoucnosti, jakmile budou domy zabaveny a oni si uvědomí, že jejich ztracená místa se už nikdy neobnoví, zareagují se zuřivostí a pomstychtivostí, která sfoukne svíčku naší zbytkové anemické demokracie a zahájí novou dobu temna.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout