Jaký to skandál se nám tu kolem klimatu předvádí?

1. 12. 2009 / Miloš Dokulil

Samozřejmě že se na tom summitu především na nejvyšší úrovni jednalo o tom, jak zase roztočit hospodářská kolečka. Při té příležitosti (zasedání bylo jen dvoudenní!) nezapomněli se přítomní státníci zapřísahat tím, že si toho nemálo slibují do nadcházejícího jednání o klimatu v Kodani -- že budou pracovat k "ctižádostivému vyústění" kodaňského jednání.

Ale... Jenže... Organizace měla již z dřívějších setkání koncept návrhu na snížení emisí na polovinu, a to cíleně pro rok 2050. Další jednání v tomto směru tentokrát v Singapuru nicméně padlo pod stůl. Americký poradce pro národní bezpečnost Mike Froman to smírně komentoval tak, že se přece nedalo čekat, že "se vyjedná úplná, mezinárodně právě závazná dohoda" zrovna teď, když za 22 dní začne jednání v Kodani.

Přitom se ale už v Singapuru začalo šuškat, že kodaňský summit bude spíše "inscenačním místem" než konečnou stanicí na cestě za globálním řešením směřujícím k snížení emisí skleníkových plynů. Asi k uklidnění jak sebe, tak také světové veřejnosti, představitelé singapurského summitu ve vydané deklaraci prohlásili, že "znovu stvrzujeme svůj závazek čelit hrozbě klimatické změny a pracovat k smělému výsledku v Kodani".

Zdroj: ZDE

2. Tentokrát rána do nečekaného terče, byť ilegálně a spoza buka

Máme zrovna týden po tom, co se podařilo hackerům přečíst si, o čem si to špitali někteří renomovaní stoupenci myšlenky, že světu nastává čas nemalých klimatických změn. Konkrétně se jednalo o tisícovku soukromých mailů, které přišly na světlo světa (nejdřív prostřednictvím jednoho ruského serveru, 160 MB dat). Kupodivu právě pár týdnů před "Kodaní". Přitom tou úctyhodnou institucí, kde ty inkriminované maily vznikly, je Fakulta environmentálních věd Univerzity East Anglia, oddělení klimatického výzkumu.

Když se o tomto "úspěchu" hackerů začalo psát v médiích, nejeden komentář se nesl v duchu představy, že jsou stoupenci myšlenky o změně klimatu v úzkých. Vždyť chtějí brzdit kritické hlasy svou vlastní cenzurou a své vlastní závěry -- v rozporu s etikou vědecké práce -- přizpůsobují pro lepší vyznění vlastní argumentace kosmetickými úpravami číselných údajů připravených k publikování. (Bylo možno dokonce číst, že přední vědec střediska, prof. Phil Jones, by měl odstoupit z funkce.) A opět -- kupodivu -- mail, který by zřejmě měl vyvolat krajní rozhořčení, svým datem spadá do roku 1999, tedy 10 let zpátky, takže je stěží aktuální (bez ohledu na svou zřejmou problematičnost). V tom teď zrovna zmíněném mailovém textu je slovo "trick". Jenže problém tu bude mj. -- ne-li především -- s interpretací tohoto výrazu, samozřejmě teprve v odpovídajících souvislostech věcných (které nikdo třetí automaticky nezná). Přitom pokud může jít o jakoukoliv úzce vymezenou oblast bádání, nelze nikterak hned s tou příznačnou vaničkou vylévat i dítě.

Zdroje: ZDE ZDE ZDE

3. Krátké intermezzo na účet suverénních nedůvěřivců, vědoucích své jinak

Zcela zásadní věc tu je, zda opravdu člověk je součinitelem možných a již probíhajících klimatických změn, anebo nikoli (a proč možná ne). Vyjadřovat se paušálně, že tady zkrátka máme jen další příklad a doklad mravní prohnilosti "mainstreamových" institucí, je víceméně až příliš obehraná písnička někdy zapšklých lidí, kteří vždycky a na všem najdou chlup; ne-li navíc (někdy třeba oprávněně) jakési spiknutí zainteresovaných. S jedinou výjimkou: nedají dopustit na své ubrblané vidění souvislostí, které je sice zkratkovité, ale s přehledem okamžitě generalizující, a kupodivu přívažkem taky nemálo křečovité, plné "spravedlivého" hněvu, a neschopné soudně vážit možné alternativy (protože už dávno sýčkové vědí přece "své"!).

Samozřejmě že bývá problematické zajistit všechny relevantní údaje. Málokdo z nás je zároveň do té míry univerzálně vědoucí, aby mohl v tak komplexní tématice usuzovat suverénně, s přehledem a s přijatelnou mírou pravdy. Právě ale nejednou uplatňovaná absolutní tvrzení svou někdy až "polopatistickou" jednoduchostí vypadají pak nadmíru přesvědčivě. Jakmile mohou vyznavači rychlých suverénních soudů odstavit případné vědecké závěry jako "mainstreamovou past", pak už nic nestojí v cestě třeba hypotéze o nějakém spiknutí zkomplotovaných šibalů. Potom ovšem lze vynést jako trumf, že je např. všechno kolem možné změny klimatu humbug. ("Důkazem" je přece to deklarované "očividné spiknutí"!)

Určitě v situaci, kdy možná zrovna "není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu", soudný člověk bude zřejmě zvažovat, jaké asi příčiny vedou ke zkoumanému znepokojujícímu jevu (mj. ke klimatickým změnám, o nichž bude ještě další řeč níže). I kdyby zvažovaný podíl člověka na takových změnách byl třeba jen 5 % (ne-li 2 %), může být zakopán ten příslovečný pes v tom, do jaké míry je takový podíl progresivní: s posilujícími se negativními trendy. Mohlo by být cestou do pekel seriózně nezvažovat možnou trajektorii již vystopovaných náznaků zaregistrovaných změn. Hlavu do písku strká prý jen pštros, nikoli člověk.

Přitom je zajímavé, že subjektivní přesvědčení, že něco nějak je, nebo naopak není, mívá v polemikách tím větší ohlas, čím je to předneseno zapáleněji, anebo s větším despektem k opačnému stanovisku. Také vypadá jako argument odvolávka na to, kolik už toho mluvčí k tématu napsal nebo kde o tom již (a na jak významných institucích) přednášel. Snad závažnější by mělo být, do jaké míry se s tím ztotožňuje (či nikoliv) vědecká komunita, a proč s větší či menší mírou důvěryhodné (protože ověřitelné!) argumentace. Jako kdybychom si od středověku ještě dost neosvojili jimi odkázanou zkušenost, že nikoli autorita osobnosti zaručuje pravdu výpovědi, nýbrž pouze to, zda sdělení odpovídá skutečnosti (a zda je opakovaně takto testovatelné).

4. Jsou tzv. "změny klimatu" jen běžnými změnami klimatu?

Údaje svědčící o řadě klimatických změn spadají do mnoha vzájemně nemálo rozrůzněných oblastí, počínaje třeba prokazatelně změněnou intenzitou některých významných mořských proudů, hynutím korálů na řadě míst, táním ledovců (třeba v Severním moři nebo na Kilimandžáru), změnou slanosti mořského povrchu (opět v Severním moři, také díky sibiřským řekám odvodňujícím permafrost), počtem hurikánů v Karibiku nebo frekvencí a charakterem fenoménu El Niňo, novým počínajícím výskytem středomořské fauny a flóry ve střední Evropě, rozšiřováním oblastí sucha třeba v severovýchodní Číně, atd.

Zcela jiná otázka je, že na vznik nebo zabrzdění některých jevů člověk vliv nemá (Slunce!), jiné možné ovlivňující faktory je člověk schopen ovlivňovat. Otázkou pak je, zda je taková lidská snaha nicotná, zbytečná, zanedbatelná, nebo jen "nehospodárná". Anebo -- i když ty závěry nejsou stoprocentní -- je žádoucí předcházet možným následkům? Co když některé procesy mají svůj předem modelovatelný průběh? Sám model však není nikdy přímo realitou samou. Nemálo zjednodušuje (aby bylo možné úlohu přijatelně programovat).

Nejednou v průběhu dějin naší lidské civilizace jsme si byli jisti tím, že historický proces jak přírody, tak společnosti, je spolehlivě analyzovatelný, dokonce s předpověďmi směrem vpřed, tj. předvídáním těch procesů, protože jsou založeny deterministicky. V 18. století si podpůrně intelektuálové začali navíc být jisti tím, že člověk přece musí stále racionálněji poznávat a jednat. V 19. století na to kromě Augusta Comta navázali zvlášť naléhavě Karl Marx se svými "zákony společenského vývoje" a Friedrich Engels se svou matoucí "dialektikou přírody". --- Měli bychom vědět, že nejen v historii člověka nejsou žádné precizní algoritmy; ani v přírodě nejsou dějiny Země předem nějak stoprocentně dány ve všech člověka zajímajících ukazatelích. (Předem nebylo možno přijatelně vědět, že např. dojde k vyhynutí dinosaurů. Dnes také -- bez ohledu na počítačové modelace -- nevíme, kolik přesně "částí z milionu" ["ppm"] jako částic CO2 ještě naše ovzduší snese bez dalších a možná nezvratných rizik. Zatím bylo letos v říjnu již naměřeno 384,38 ppm. Uvádí se, že horní hranice bezpečnosti pro koncentraci CO2 je 350 ppm. Nad touto úrovní je náš svět již od roku 1988.)

Nikdo přesně neví, jaké asi může ještě být další -- evidentně člověkem způsobené -- znečištění ovzduší. Že přitom některé procesy neprobíhají jen nějak lineárně, už také máme doloženo řadou zkušeností. Pokud např. někde na Zemi roztál led (třeba v oblastech Severního moře a Grónska), pak se na těch místech vytratily bílé plochy odrážející sluneční paprsky zpět do vnějšího prostoru. Místo toho dojde na tmavším povrchu moře a ledu zbavené pevniny k pohlcování těchto paprsků a k většímu zahřívání těchto ploch. A takto třeba zrovna to, co platilo loni, může mít letos intenzivnější průběh a důsledky. Některé efekty mohou být pro lidstvo a zeměkouli nezvratné. Je pak otázka, zda je pouze pošetilost věnovat takovým otázkám intenzivnější pozornost.

ZDE

5. "COP 15" jako zásadní bod obratu?

V prohlášení pod hlavičkou OSN ke konferenci, která bude zasedat v Kodani, je mj. také toto tvrzení: "Změna klimatu je strašnou hrozbou, ale odrazit klimatickou změnu je historická příležitost k obratu lidstva na stezku udržitelného růstu pro každého." Toto potěšitelné sdělení lze číst už jen necelých deset dní před zahájením tohoto zasedání, které mělo být zřejmě ještě nedávno zcela klíčovým. A bude? Kdo si přečetl první část této úvahy, pak musí být nemálo skeptický. Politikové se na 12 dní sejdou (mezi 7. až 18. 12.), ale stěží závazným způsobem nahradí úmluvy z Kjóta, jejichž omezená platnost vyprší už do tří let. (Signatáři se nestali největší znečišťovatelé, ani USA, ani Čína, o řadě významných rozvojových zemích nemluvě.) Samotnými slovy a dobrou vůlí se toho mnoho neudělá. I když vědomí odpovědnosti snad začíná prorůstat i do hlav v rozhodujících státech. Ale to samo nestačí.

Zdroj: ZDE

Vytisknout