O stěhování svobody

3. 12. 2009 / Michal Kuklík

Pozemky pod rodinné domky obyvatel vláda svěřuje do "trvalého užívání", nikoliv do vlastnického vztahu.

Obyvatelé země mohou vlastnit jen drobné spotřební věci, auta a domky.

Správci majetku musí oddaně sloužit vládnoucí politické straně a její ideologii.

V politické propagandě je výrobní majetek "vlastnictvím všeho lidu", ale to je fráze bez obsahu. Ve skutečnosti jsou vztahy majetku nejasné.

A vztahy politické moci nad Slunce jasné.

"Dělnická třída ústy stranických představitelů pojídala plody své práce."

Vláda majetku se pokouší mít sama co nejméně majetku. Majitelé výrobních prostředků rozhodují o tom, komu svěří dočasnou politickou správu ve státě a obcích. Podle toho, jakou oddanost politik majitelům osvědčuje.

Politici se odvděčují majitelům tím, že prohlašují vztah k majetku za posvátný a neporušitelný, a vskutku jim ho represivní mocí ochraňují. Odvděčují se tím, že stát a obce prohlašují za špatné vlastníky.

Politici musí oddaně sloužit majitelům.

V politické propagandě zdrojem politické moci je veškerý lid, ale to je fráze bez obsahu. Ve skutečnosti jsou vztahy moci nejasné.

A vztahy majetku nad Slunce jasné.

Po roce 1989 dělnická třída rukama politických představitelů darovala plody své práce novým majitelům. Utržený drobný peníz pak rukama svých politických představitelů předala novým majitelům bank na uspokojení dluhů, které obdarovaní nevrátili bankám.

II. Kritika, která kritika bolí

Za vlády politické moci nesmějí obyvatelé kritizovat vládnoucí politickou stranu a její politiky. Všechny kritiky vláda tvrdě trestá, neboť se jimi cítí ohrožena.

Divoká a svévolná kritika je možná v oblasti výrobních vztahů.

Dělníci sprostě nadávají mistrům, mistři stavbyvedoucím, stavbyvedoucí vedoucímu výroby, hlavnímu stavbyvedoucímu a vedoucímu střediska, ... A nikoho to nesere. Lítáme v tom všichni.

Přinutit někoho k práci je politický úkol mistra, stavbyvedoucího, ...

Nikdo nenadává předsedovi stranické buňky, okresnímu tajemníkovi strany, ...

Za vlády moci majetku nesmějí pracující kritizovat majitele, který jim "dává práci a živobytí," a jeho pohůnky. Jednou si někdo otevře hubu na manažera a hned letí na dlažbu.

Pracující se mohou do sytosti vyřádit v kritice politiků. Mohou nadávat co nejsprostěji všem politikům spravujícím stát a obce, a nikoho to nebolí, odesílatele ani příjemce.

Politici se bojí jen nepřízně velkých vlastníků.

Má to svou logiku -- za vlády politické moci práce nejde, skoro nic se nedaří vyrobit dobře, ale politická represe funguje dobře. Za vlády majetku práce jde jako na drátkách, všechno je streamlined, restructured a downsized, ale politika se chronicky nedaří.

Za vlády politické moci se veřejně probíral "boj o zrno" a dojivost dojnic. O skutečných zákulisních bojích politiků nepadlo ani slovo.

Za vlády majetku rolníci vztekle kropí mlékem dálnice, pískají na píšťalky a tlučou na buben před ministerstvem, a veřejně se hojně propírá nicotné politické divadlo slouhů majitelů.

Nepříjemné překvapení silničářů každoroční sněhovou nadílkou je tématem propagandy obou druhů vlád. Všeho do času, jen počasí trvá.

Za vlády politické moci mohl místní tajemník vládnoucí strany mocensky rozhodnout o tom, že nějaké umělecké dílo se neuskuteční, protože je nepřátelské moci.

Za vlády majetku je to pro politika téměř neschůdné. "Hlídací psi demokracie" by ho ukřižovali. O tom, které umělecké dílo se neuskuteční, potichu rozhoduje majitel televize, galerie, divadla, nakladatelství, ...

III. Žert

Milan Kundera ve svém románu Žert o době vlády jedné politické strany citoval žertovnou pohlednici, kterou žertéř poslal své milé:

Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!

Trockij byl mrtvý nepřítel státu. Straníci kvůli té pohlednici vyloučili Ludvu z university.

Za vlády majetku by vedení firmy monitorovalo e-maily zaměstnanců. Ludva by musel napsat něco jako:

Manažer smrdí blbostí. Seru na práci. Stávkuj také!

Co by provedl manažér Ludvovi, kdyby ho posluha na e-mail upozornil?

VI. Hybrid

Do mého ornamentálního schématu se nehodí diktátorské vlády jedné politické strany, které sice svévolně rozhodují, komu majetek dají a komu ho vezmou, ale mezitím ho majitelům vskutku nechají.

Řekl bych, že tak se to dělo Třetí říše a děje v Číně, Rusku, některých zemích Jižní Ameriky, ...

V takové zemi se žije nejhůř, protože chudí pracující nemohou vypustit páru ani na poli práce, ani na poli politiky.

Vytisknout