Život v konfliktu, čapkování a spása skrze lampárnu

2. 12. 2009 / Karel Dolejší

Když předposlední listopadové vydání Respektu přineslo článek politologa a filosofa Mariána Kišše Sametový mýtus a hned další číslo polemiku Marka Švehly nazvanou Nejsme zkolonizovaná masa, vyvstal přede mnou plasticky neslavný konec někdejší "odpovědné diskuse" vedené obhájcem poměrů s těmi, kdo se právě chystali s poměry skoncovat. Uplynulo dvacet let - a zase tu máme debatu o systémových nedostatcích, proti níž stojí "uvědomělé" opatrné poukazy na záchranu jedince v lampárně.

Kišš kritizuje kanonizovaný výklad "Velkého plyšáku", který označuje za mýtus, metodou, již lze stručně charakterizovat slovy "nic jiného než". Podle něj je příběh o listopadové občanské statečnosti a touze po svobodě ve skutečnosti útěšným mýtem, jehož pravdu nepředstavuje nic jiného než touha po konzumu. Provokativní tezi založenou na zpětné projekci současnosti do minulosti lze ovšem vcelku trefně přirovnat k tvrzení, že pravdou lásky je rozchod a pravdou života smrt. Patřím mezi vysmívané pamětníky, tudíž na rozdíl od Kišše nepochybuji, že tenkrát v listopadu 89 jsme při první cestě na náměstí míjeli kordóny "příslušníků" s pendreky uzavírajících cestu zpět, aniž bychom si mohli být sebeméně jisti, že se nezopakuje stejná řezničina jako na Národní. A také jsem si docela jist, že tehdy u "obyčejného člověka" kromě touhy jezdit nakupovat za hranice byla ve hře i docela nekonzumní touha zbavit se nesmyslné, takřka všudypřítomné buzerace. Pravda je, že (přes zcela opačná ujišťování dnešních "statečných" antikomunistů) minulý režim své poddané depolitizoval - a ti, kdo se proti němu nakonec vzbouřili, tedy věděli sice velmi dobře co nechtějí, ale sotva měli nějakou přesnější představu toho, co má "potom" vlastně přijít.

Když nicméně Kišš poukazuje na iluzornost některých v současnosti vyzvedávaných "výhod" spočívajících v "neodolatelných" slevách hypermarketů, jejichž pozadí tvoří všudypřítomná nejistota ohledně budoucnosti a všeprostupující kontrola toho, "kdy mohou (zaměstnanci) jít na záchod a kolik vteřin mohou strávit v kantýně" (Jan Keller), když upozorňuje na zmafianizovaný veřejný život a ekonomiku či konzumní poušť, nepíše o nějakých "otravnostech", jak vše bagatelizuje Švehla, ale o velmi dobře stabilizovaných, stěží odstranitelných, v zásadě systémových vlastnostech současných poměrů. Tyto poměry nezměníte, jestliže tu či onde vyměníte tu či onu osobu za jinou, "čistou a neposkvrněnou" - protože nový člověk přijde do hry, jejíž pravidla jsou dána a on má již od začátku jen minimální možnost něco změnit. Buď se přizpůsobí (čti: nechá se zkorumpovat jako ostatní), odejde sám, nebo bude časem odejit. Iluzorní politické alternativy v podobě světlonošů na jedno použití - Občanského hnutí, Unie svobody, Bursíkovy Strany zelených či nejnověji TOP 09 - stačí snad pouze vyjmenovat, aniž bych sebe či čtenáře musel mučit podrobnou historií jejich selhání. Opravdu nejde o to, aby nám vládli ti, kdo už konečně přestanou lhát; takhle prostě otázka nestojí. Švehlovo "čapkování" proti "environmentalismu" v analogii s první republikou je nepřesvědčivé, jakmile si občan Švehlou oslavované "konkrétní svobody" prakticky vyzkouší - tj. jakmile zajde na lampárnu a přinejmenším v 90% případů odsud odejde s nepořízenou, ne-li rovnou s újmou za to, že vrchnost "zlobil".

Ovšem i Kišš nakonec propadá iluzi. Podle jeho názoru byl intelektuální projekt Charty 77 v zásadě správný, "disent zformoval intelektuální revoluci" (André Glucksman), která nebyla totožná s "mutací", jejímž hybatelem se teprve později staly davy toužící "jen" po konzumu. Jistěže dění v disentu nelze ztotožnit s pozdějším děním na náměstích; ba dokonce to bylo od samého počátku disentu kategoricky vyloučeno. "Život v pravdě" ve výměru Jana Patočky představoval koncepci zgruntu filozofickou a apolitickou, byl životem "na hranici" světa - a jak ukázal Petr Rezek, Patočka tento koncept nakonec coby neudržitelný opustil, neboť se mu ukázalo, že pohyb pravdy je vlastností každého individuálního života. Havlovo normativní, či spíše moralistní psaní o "životě v pravdě" pak ztroskotává na Rezkově zjištění, že "v pravdě" může žít i člověk opatrný, který se prostě vyhýbá situacím, v nichž by musel lhát, a na rozdíl od disidenta podporovaného zpravidla přes Tuzex nemá potřebu ani možnost vstoupit do konfliktu s mocí za jakýchkoliv podmínek. Dělení na ty, kdo "žijí v pravdě", a všechny ostatní, kteří prý, jak jsme ujišťováni, nutně "žijí ve lži", bychom tedy měli nahradit relativním a mnohem méně významuplným dělením na ty, kdo "žijí v konfliktu s mocí", a ty kdo v něm nežijí. Tím ovšem odpadá mj. samolibé povýšenectví některých z těch, kteří "do toho šli" z pohnutek nejednou povýtce osobních či kvůli individuální psychologické dispozici, nad těmi, kdo "neměli odvahu k pravdě". Dokonce i současné Bělohradského tvrzení, že za starého režimu stály soukromé pravdy proti veřejné lži, kdežto dnes je tomu naopak, může pořádně zavádět, pokud ho budeme brát jako něco více než jen příležitostný bonmot. Přestaňme proboha už mávat praporem pravdy - dělá to přece úplně každý. Jediné dělení, na němž záleží, je na ty, kdo si přejí prolomit bludný kruh poměrů, a na ty, jimž současný stav velice dobře vyhovuje.

Nejen z filosofického, ale i z politického hlediska nemá vůbec žádnou cenu, aby ti, kdo z nejrůznějších důvodů před listopadem 89 volili či aktuálně volí spíše nepřizpůsobení poměrům, nafukovali svá ega kompresorem s nápisem "pravda" a ohrnovali nos nad "davem". Rovněž v "davu" jsou lidé, kteří si nelžou do kapsy, ale aktuálně volí jiné životní strategie (na něž lze mít jistě nejrůznější názory, ale to zajisté platí i opačně...). Mezi těmi, kdo ze zásady žijí "v konfliktu", se zase občas vyskytují jedinci se "zvláštními" příjmy či na hranici psychopatologie. Nač tedy kopat bezedné příkopy podle jedné pomyslné čáry a zaujímat za nimi pózy "hrdinů a zodpovědných" na způsob Sedmi statečných? Pokud toho nenecháme, zbude na jedné straně bezmocná a osamělá osobní vzpoura a na druhé - pofidérní naděje ve spásu skrze lampárnu...

Vytisknout