STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES

Disident Václav Havel, 3 sezóny v pekle, a Mucha - mistr Belle Époque

2. 12. 2009 / Josef Brož

Disident Václav Havel (1936-1989). Nejnovější knihou, a zatím jedinou, pokud je známo, která se pokouší o Havlův životopis bez jeho explicitního souhlasu, právě vydal v nakladatelství Paseka novinář Daniel Kaiser. Komentátor Lidových novin, známý svým lehkým, ale opravdu jen lehkým příklonem k prezidentu Václavu Klausovi ( - jeho názor, kterak Klaus rozšlápl v Lisabonské smlouvě "dračí vejce" Listiny základních práv, zde: mne opravdu dojal), se odhodlal k práci, která mu zabrala několik let.

Kniha, čítající 280 stran, v zajímavém grafickém provedení Roberta V. Nováka, se hlásí jako I. díl (dojde jistě minimálně i na II. díl, a zasloužil by si jistě i III. díl); je nejhustší v okamžiku disidentského vrcholu zkoumané postavy. Úvodní pasáže rodinné, až příliš hutné a strohé, nepřinášejí velké objevy, potěší ale drobnými šlehy (viz svědectví o Havlově chlapecké nabubřelosti -- podle svědectví účetní Kožíškové), a zaujmou některými evidentními nedostatky, které v knize absentují: viz. homosexuální orientace Havlova strýce Miloše. Škoda, že se u tohoto období nezastavil autor více, činil tak ale jistě u vědomí úkolu, že největší tíha na něj teprve dolehne.

Jistě, je to přece kniha o Havlovi disidentovi. Autor vyslechl velké množství svědků, přečetl dosud neznámé, a místy i zjevné, ale zasuté. Nejsilnější je ale autor paradoxně v pasážích, v nichž se mu podařilo dostat ještě něco nového právě z Václava Havla (- ať už jde o divadlo, přátele, nebo situace). Nikdy jsem ještě nikde nečetl o tom, že musel Havel s Otomarem Krejčou rozbít Svobodovo scénické zrcadlo, a to přímo k divadelní premiéře Zahradní slavnosti. Nikdy jsem také ještě neslyšel takto otevřeně mluvit z Havlových úst o jeho příteli Pavlu Tigridovi, o němž tu mluví bez obalu jako - o agentu CIA.

Dnes, kdy se to vyřčené nahlas každému zdá skoro směšné, to asi vypadá jako malichernost, ale Tigrid nikdy neřekl nikomu veřejně, že jím byl. A já nepřestanu nikdy litovat, že Tigrid se neodhodlal k pamětem. Mohli bychom potom být s naší pamětí možná někde jinde.

Je to přitažlivá kniha, i přes zjevné nedostatky, nebo... jak bych to nazval. Spíše neobratnosti, tak. Některé Kaiserovy... neobratnosti vycházejí z jeho generačního odstupu (viz. tzv. komunistický odboj Mašínů), nebo z podcenění sebe-interpretace svědků té doby (například svědectví Zdeňka Vašíčka, Stanislava Devátého, Petra Pitharta nebo Jaroslava Šabaty by si vyžádala doplnění); na některá svědectví explicitně rezignoval (zvláště na klíčovou roli Mariána Čalfy, ale to není vůbec snadné; jsou tu ale Čalfovi blízcí, zmiňovaní, ale nevyslechnutí).

Čtenáře jistě potěší kniha svými fotografiemi, škoda jen, že nejsou na lepším papíru -- možná, že jich bylo nakonec až příliš, ale jsou naprosto fenomenální. Osobně se mi nejvíc líbí bratři Havlové v soláriu, co vám? Obecně se ale dá říct, že Kaiser prozkoumal velké množství materiálů dosud nepublikovaných: vzpomínek, svědectví, i záznamů. Některé jsou překvapivé, jiné naplňují silně představu, kterou Kaiser nabízí hned v úvodu, že Václav Havel sám sebe rád režíruje. Pokud si ale Kaiser myslel, jakkoliv je to sympatický úmysl, že se Havel jen tak vzdá své role být "režisérem svého odkazu", je na omylu. To by musel rozlousknout nejobtížnější krustu, která již za disidentských časů udělala z Havla téměř posvátnou ikonu: sbor jeho žen. Škoda, že se o to nepokusil...

3 sezóny v pekle. Už to vypadalo, že do kin nepřijde po Protektorovi žádný český film, který by zaujal, ale opak se stal pravdou. Minulý čtvrtek přišla do kin prvotina Tomáše Mašína, která začíná číslicí: 3 sezóny v pekle. 110 minut tohoto filmu jsem přečkal, i když v kině bylo v neděli po 22. hodině pouhých pět lidí. Nevadilo, nakonec se mi zdálo, že je tu film pouze pro mne. Bylo to na prvním místě estetické obžerství, které vykouzlil islandský kameraman Karl Oskarsson způsobem, že se člověku občas zatajil dech: tolik krásy, ale i obrazových metafor, to bylo opravdu nečekané.

Každý obraz, každé hnutí obraz je výtvarná krajina, do níž vbíhají a vybíhají postavy, jejichž osudy vás sice zajímají, ale obraz vás nutí přemýšlet více. Možná je to protimluv, ale oproti Protektorovi, kde se mi to zdálo jako ryze estetická diktatura, dosáhl Mašín přiměřeně okázalé krásy bez velkých ornamentů, zato s velkým vkusem.

Je to velká pocta Egonu Bondymu (1930-2007), kterého Kryštof Hádek podal jako floutka, který si hraje, je ale okouzlující a sladký, i když se setsakra plete. Naštěstí nemám z tohoto herce žádné negativní konotace, dané značnou mírou prostitučnosti současného herectví, mohu tedy konstatovat bez uzardění, že je to dobrý tip obsadit ho do hlavní role. Mnohým z nás se nakonec uchoval Egon Bondy jako poněkud zahořklý stařec a guru undergroundu: mít schopnost přepnout do jeho mladosti, jak to nabízí Mašín v případě Hádka, vyžaduje velkou míru odhodlání. Ale jde to! Produkce filmu, která vznikla volně podle Bondyho deníků, nabízí základní škálu jeho estetického protestu (a vulgarismů pouze v dóze více než snesitelné: Nikdo o mne neví, že jsem marxist levý... a potom občas "hovno").

Možná to vyvolá ještě jiný pohled na širší spektrum východisek některých uměleckých skupin: tentokrát bez revolver stylu, poznamenaných velkou mytologizací, jak jsme toho byli svědky v 90. letech...

Partnerkou hlavní bohémské postavy se stala velmi půvabná polská herečka Karlina Gruszka, dosud neznámá, ale typově i herecky poutavá herečka, připomínající opravdu Janu Krejcarovou (alias Černou, dceru Mileny Jesenské), která mladého básníka -- ve filmu vystupuje jako Ivan Heinz alias Emmanuel Bon - uvádí do světa sexu i bláznivého třeštění. Je opravdu s podivem, jak Mašínovi vycházejí například erotické scény, aniž byste museli zavírat oči nebo zbytek filmu jen prožívat v očekávání další. Mašín komponuje celek s vybraným vkusem, a jako těžké váhy mu tu sekundují zkušení herci: Martin Huba (otec Ivana), Miroslav Krobot (psychiatr), nebo Jan Kraus (židovský intelektuál Lukas). Dokonce i scéna, kterou (přiznávám, to se mi zdálo poněkud nastavované) od začátku čekáte, dopadla dobře: jeho dávný přítel v podání Luboše Kostelného, kdysi proletář a nyní estébák, mu pomůže od jisté popravy.

Pokud se dá filmu něco vytknout, je to jeho zasazení do 2-3 sezóny, tedy do onoho těžkého období vymítání ďábla z těla československé společnosti. Obtížnost vyhnout se některým historickým klišé, je někdy nad lidské síly. Sezóna první, tedy tu fénické období bohémy, se autorům zdařila, nakročení k nedogmatickému výkladu dějin ještě bude vyžadovat pro celou společnost trochu času. Nabídka, s jakou přišel tým režiséra Mašína, ale dává v této věci velkou naději...

Pro vizuální představu a jako pobídka ke zhlédnutí, zde: ZDE Mistr Belle Époque. Na jaře jsem viděl Alfonse Muchu (1860-1939) ve Vídni, viz: ZDE. Nyní se jiná výstava "mistra belle époque" objevuje v Brně, které má k tomu, co skutečně byl tento rodák z Ivančic, velmi blízko. Kurátoři Marta Sylvestrová (Moravská galerie v Brně) a Petr Štembera (Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze) nabízejí až do ledna skromnou kapitolu k tomu, co jsme mohli vidět ve Vídni -- nyní se výstava přemístila do Mnichova ZDE (z Montpellier, ZDE).

Ta současná brněnská je rozšířenou expozicí výstavy, která již byla v Budapešti ZDE.

K mé radosti tu mají herečku Andulu Sedláčkovou, stejně jako ve Vídni -- ano, ten slavný plakát Princezny Hyacinty, co namaloval Mucha po příjezdu z Paříže do Prahy. Brněnská výstava je zajímavá zvláště zápůjčkami z Ivančic, ale i Ostravy, nebo jiných lokálních galerií, jakými jsou například Zlín, Hradec Králové nebo Kutná hora. Jádro tvoří panneux z Paříže, ty slavné plakáty, co zná snad každé dítě již z 80. let, ale není na škodu je znovu vidět. Chybějí šperky a především něco, co pochopili ve Vídni, tolik diskutovaná Slovanská epopej, byť jen částečně pochopitelně, která byla naprostým triumfem té vídeňské expozice. Chyběly ale fotografie, které tu v omezeném množství najdete.

A potom ještě jedna věc, kterou si tu nechávám pro sebe, neboť bych k tomu ještě speciálně rád něco napsal, jistě se to čtenáři i Britských listů dozvědí včas. Ucelená prezentace Uměleckého muzea Moravské galerie v Brně, ZDE

Vytisknout