Zakládám novou politickou stranu. Zn. Kdo se přidá?

3. 12. 2009 / Michael Kroh

Nelze se divit, že se v takové situaci objevují pokusy o založení nového politického subjektu nebo o oživení staršího projektu, který zatím nezískal podporu. Jako první se otřáslo pravicové spektrum, kde podmínky pro přeskupení nazrávaly už dlouho, rozbuškou se však stal až pád vlády a následná ratifikace Lisabonské smlouvy. ODS, která v minulosti "luxovala" menší konkurenty, se najednou ocitla v situaci, kdy připomíná přetopený kotel, který jen a jen vybuchnout. Není jasné, kdo jménem "pravé ODS" vlastně mluví. Je to lavírující Topolánek, který spolu se svými věrnými (Tluchořem, Langrem atd.) dlouho udržoval chatrnou jednotu strany tím, že prohlašoval Lisabonskou smlouvu sice za shit, co ale nesmrdí, nýbrž je to ve skutečnosti navoněná vstupenka do exkluzivního evropského klubu? Nebo senátoři Oberfalzer s Kuberou, kteří v EU spatřují strašidlo levicového socialismu a pokleslého multikulturalismu? Jak dlouho ještě bude ODS kolísat mezi respektovanou evropskou pravicí (o což se pokouší, leč neúspěšně Mirek Topolánek) a mezi pravicovým nacionalismem a populismem (pozice "klausovců"), nevíme, a nenapověděl to ani nedávný kongres této strany.

Rozchod dvou základních proudů v ODS se jeví jako nevyhnutelný, protože euroskeptické a suverenistické křídlo je odhodláno neustoupit ani o krok. Nicméně nikdo neví, co by tento krok znamenal a tak se dá do voleb čekat udržení křehké formální jednoty. Pokud by ale ODS ve volbách ztratila a Topolánek odstoupil, odstředivé tendence zesílí.

Na pravici se zjevil pro ODS potenciální konkurent ve formě strany TOP 09. Upřímně řečeno, zatím se tato recyklace poražených lidoveckých politiků a Karla Schwarzenberga stará všemi silami o to, aby pravicový volič, který neztratil úplně veškeré sociální cítění, i v příštích volbách s tím pověstným skřípěním zubů vhodil do urny hlas pro ODS. Její zatím jen naznačené návrhy v oblasti zdravotnictví a sociálního zabezpečení by nás totiž vrátily někam do první republiky, ne-li ještě hlouběji do minulosti. Přihlášení se k evropské myšlence nebude mít na pravicového voliče významný vliv. Přesto si dovolím vyslovit prognózu, že TOP 09 se minimálně jednou (strana na jedno použití, jak říká Cyril Svoboda) do sněmovny dostane. Pražská intelektuální kavárna takový subjekt naléhavě potřebuje, aby mohla volit zásadově pravicově a současně se nepošpinila podporou nekalých praktik regionálních kmotrů.

Do pozornosti veřejnosti v poslední době snaží vetřít i dříve založená strana Věci veřejné, která se dosud etablovala především na regionální úrovni. Kdyby tam zůstala, udělala by asi lépe. Na celostátní úrovni je totiž daleko více viditelný amatérismus jejích čelných představitelů. Určitě by však zvítězila, kdyby se úspěch ve volbách zakládal jen na přitažlivé vizáži ženské části kandidátky a prezentace by byla bez slovních projevů.

Jakkoli je těžké předvídat, jak bude vypadat nabídka pravicovým voličům ve vzdálenější budoucnosti, lze vyslovit prognózu, že zde budou soupeřit silný konzervativní proud (možné spojení mezi Topolánkovým křídlem ODS a TOP 09 podle vzoru CDU -- CSU), slabší proevropský liberální proud (Věci veřejné, část ODS, Zelení) a pravicově populistická (a nacionalistická) formace složená z euroskeptiků v ODS, Svobodných, uskupení kolem Jany Bobošíkové, případně i "polepšené" Dělnické strany.

V pomyslném středu se budou nadále udržovat lidovci a Evropští demokraté. Jejich vliv bude velmi malý, budou oscilovat okolo 5% hranice vstupu do parlamentu, mohou být však při vyrovnaném skóre mezi pravicí a levicí důležitým jazýčkem na váze.

Předpovídat situaci na levici je z dlouhodobějšího hlediska i přes zdánlivou nehybnost ještě složitější. Na první pohled je zde situace jasná. Silná ČSSD jako hegemon levice a zapouzdřená KSČM, hlídající si svých 12 -- 15 % voličské podpory. Drobné straničky o několika desítkách členů (Strana demokratického socialismu, Demokratická strana zelených, Humanisté) nemají osobnosti, sílu ani peníze (snad s výjimkou rozjezdu DSZ, ale to je již pryč), aby se mohli v ostrém konkurenčním boji výrazněji prosadit. Snad jen SDS má díky rezervovanému postoji KSČM viditelnější postavení na mezinárodní úrovni v rámci Strany evropské levice jako její jediný český plnoprávný člen.

Popsaná situace vyhovuje nepochybně sociálním demokratům (díky ní získávají nějaké procento hlasů navíc od voličů, kteří by jinak volili radikálnější levici), méně již levicovým voličům, kteří nemají (na rozdíl od pravicových) příliš na výběr a volí dost často negativně. Ale ani ČSSD nemůže koneckonců těšit, že jen těžko může vytvořit levicovou vládu a musí i za cenu velkých ústupků žádat o podporu středové a pravicové strany. A je docela dobře možné, že příští volby ČSSD sice vyhraje, ale vládu vytvoří pravostředová koalice.

Obávám se, že "zamrzlou" levici neoživí ani zakládaná strana jednoho muže Miloše Zemana (který za ni nevíc nehodlá kandidovat). Kdyby vznikla někdy v roce 2004, měla by naději na úspěch určitě větší než nyní. Hvězda Miloše Zemana (aniž bych chtěl podcenit jeho schopnosti a bystrý úsudek) přece jen od té doby poněkud pohasla a ani prvotřídní organizátorské kouzelnictví Miroslava Šloufa s tím zřejmě mnoho neudělá. Slabinou (alespoň podle stávajících vyjádření, program ještě chybí) jsou základní témata, kde se jen těžko hledá výraznější odlišení od ČSSD. Sázka na neoblibu Jiřího Paroubka mezi částí levicových voličů není příliš spolehlivé vodítko k volebnímu úspěchu. Pokud se zemanovci nedostanou v nějakém příštím průzkumu nad 5 %, mohou to zabalit. Levicoví voliči je nebudou volit z obavy, aby jejich hlas nepropadl a nepomohli tak resuscitovat rozklíženou ODS.

Výše uvedené by ovšem platilo, kdyby Strana práv občanů (pokud jsem název strany uvedl nesprávně, omlouvám se jejímu přípravnému výboru i členům) setrvala výlučně na svých současných -- řekněme - sociálně demokratických ideových východiscích. Pak by její volební úspěch závisel skutečně na tom, kolik voličů přetáhne od ČSSD.

Byla by však ještě jedna cesta, ale neočekávám, že se Miloš Zeman touto cestou vydá (rád bych se mýlil). Přitom by to byla cesta rozhodně nadějnější než přesvědčovat voliče, že nejvhodnější volební systém je většinový a nejlepší povolební uspořádání je opoziční smlouva. Tuto cestu bych nazval "kurs Lafontaine" podle vzoru německé Die Linke, která vznikla také jako seskupení vzniklé z odštěpených skupinek ze SED a části PDS. Přitom Lafontainův osud se tomu Zemanovu dost podobá, i on odešel ze SED především na základě osobních sporů s tehdejším vedením a jeho spojení s východoněmeckými postkomunisty bylo zpočátku spíše pragmatické než ideové. Nicméně z tohoto spojení vznikl velmi životaschopný subjekt, který se úspěšně zabydlel i ve "starých" spolkových zemích.

Ať již půjde Miloš Zeman tou či onou cestou, jsem pevně přesvědčen, že domácí politická scéna (zejména ta levicová) stranu typu Die Linke naléhavě potřebuje. Německá strana má přece jen nižší koaliční potenciál, protože převzala prakticky celou bývalou PDS a části SED to není po chuti. U nás by tento problém nevznikl, protože by šlo o stranu založenou "na zelené louce", bez bolševické historie. Voličský potenciál by získávala nejen na úkor ČSSD (to by levici jako celku příliš nepomohlo), ale i z řad voličů KSČM (což by levici naopak velmi prospělo). Mohly by se do ní integrovat i subjekty, které stojí výrazně vlevo (Humanisté, Socialistická alternativa, SDS, různé levicové skupiny, kluby a iniciativy). Možná, že by jí dalo hlas i mnoho těch zklamaných, kdo běžně nevolí vůbec.

Na závěr své politologické úvahy bych rád ukázal, jak pozitivně by se oživení naší domácí politické scény promítlo do výsledku hypotetických voleb a hlavně do povolebních vyjednávání, ačkoli vedení největších stran by ráda viděla v parlamentu pokud možno co nejméně konkurentů. Nechci nikomu ubližovat a proto vycházím z rozdělení hlasů mezi pravicí a levicí zhruba v poměru 50 : 50 (ze stran středu přiřazuji Zelené k levici a KDU k pravici).

Volební výsledek by mohl vypadat například takto: ČSSD 30 %, konzervativci 27 %, ostatní pravice (populisté, nacionalisté, euroskeptici ...) 12 %, KSČM 9 %, KDU -- ČSL 6 %, nový levicový subjekt 6 %, liberálové 5 %, Zelení 5 %. Nejde samozřejmě o volební prognózu, ale o důkaz toho, že i za podmínek volebního patu lze dosáhnout životaschopných koalic, přestože některé subjekty vylučují spolupráci s jinými subjekty. Na rozdíl od situace v roce 2006 jde v daném případě o to, ke komu se připojí středové strany KDU -- ČSL a Zelení a také pravostředoví liberálové. Čili z tohoto výsledku by mohla i bez přeběhlíků vzniknout levostředová koalice za účasti nebo tolerovaná liberály, stejně jako pravostředová koalice za účasti nebo tolerance ze strany Zelených. Žádná z těchto koalic by se přitom nemusila opírat o alespoň tichou podporu KSČM, což je pro většinu stran naprosto nepřijatelné a komplikuje to povolební vyjednávání.

Jsem si vědom toho, že uvedený příklad jde právě opačným směrem než v dobách opoziční smlouvy prosazovali Václav Klaus a Miloš Zeman. Implicitně je tím i řečeno, že snahy o "vyčištění" politického prostoru podpořené sociálně inženýrskými úpravami volebních výsledků z dlouhodobého hlediska poškozují i velké strany (i když jim mohou přinést krátkodobý efekt) -- ubírají jim totiž možné koaliční partnery. Kromě toho dvoustranné uspořádání funguje pouze tam, kde je mezi soupeřícími uskupeními trvale malý rozdíl (typickým příkladem jsou USA). Naproti tomu tam, kde se jedná o ostře vyhraněné soupeře (jeden levicový a jeden pravicový), může většinový systém vychylovat politický život do nežádoucích extrémů a nestability. I z tohoto důvodu pokusy o oživení a tím i vytříbení domácí politické scény vítám, ačkoli s ideovými východisky a politickým programem mnohých z nich nemohu souhlasit.

Vytisknout