Amerika se chovala liberálně jen k některým Američanům

28. 8. 2009 / Jiří Beránek

Tato historička píše v replice na Jana Čulíka: "Žádná vláda Spojených států nikdy nezacházela s vlastním lidem tak, jako to dokázali ruští vládcové. Stalinismus a mccarthysmus jsou skutečně nesrovnatelné. Mýlíte se však, pokud jde o chování v zahraničí: při prosazování svých zájmu v zahraničí se USA chovala stejně bezohledně jako Sovětský svaz, a Vámi zmíněnou "pluralitu jednání a myšlení" likvidovala či její likvidaci aktivně podporovala. Dějiny Latinské Ameriky a některých asijských zemí jsou příkladem jednání, proti kterému byla sovětská poroba Československa opravdový čajíček, zvlášť pokud jde o počet obětí i hloubku represe."

Neberte moje tvrzení za apodiktické, ale trochu jsem nahlédl do dějin USA při svém studijním pobytu tamtéž v 90. letech a vím tedy např. jakým způsobem Američani prezentují svoji historii v učebnicích pro střední školy a jak ji prezentovali tamní učitelé. Svým způsobem jsem obdivoval, jak dokážou na jedné straně nezamlčet i pro svoji národní pověst nepříznivé okolnosti (jako je svoz indiánů do rezervací) a na druhé straně i na základě těchto dějin posilovat národní hrdost a patriotismus. (Přičemž tyto učebnice byly jasně psané z liberálních, tj. na Ameriku levicových, nikoliv z konzervativních pozic.)

Příznačné bylo i americké pojetí světových dějin: u některých učitelů dějin docházelo k mechanickému přenášení amerických vzorců a schémat do jiných kultur a období, aniž by ovšem chápali skutečnou povahu věci. Např. jeden učitel si rozdělil Evropany na Západoevropany a Východoevropany podle politických dělítek ze studené války, a toto rozdělení pak promítal i do starší historie; takže mu z toho pak vycházelo, že Češi jakožto Východoevropané byli součástí Byzantské říše.

Také nezapomenu na jednu svou asi hodinovou přednášku na téma rozdělení Československa a roli Václava Klause a Vladimíra Mečiara v něm. Asi týden na to se mě jeden z pozorných posluchačů dotázal, zda jsem ze Srbska nebo z Chorvatska... Domnívám se tedy, že i to tvrzení Dariny Martykánové a Jana Čulíka o "vlídnosti" americké vlády směrem k vlastním lidem je poněkud sporné. Vyvstává zde kupř. otázka, kdo jsou to vůbec ti "vlastní lidé".

V době, kdy se konstituovala americká ústava, tak volební právo měli jen bílí muži určitého věku a s určitým majetkem, a např. Senát volen nebyl přímo vůbec. Nešlo zde tedy ani tak o demokracii, jako spíše o boj proti ústřední (původně feudální) autoritě a o to, aby výnosy z kolonií a z obchodu již tolik neodtékaly do mateřské Británie.

Také těch 13 původních amerických osad bylo původně konfederací, teprve později byla přijata americká ústava jako federální. A rovněž z obavy před despotickou feudální vládou se v americké ústavě tolik dbalo na princip brzd a rovnováh (principle of checks and balances), tj. na oddělení a vzájemnou kontrolu moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Už v době roztržky s mateřskou Británií, která vznikla na základě cla na čaj (proslulé Bostonské pití čaje - Boston Tea Party), obecněji zásady "žádné zdanění bez zastoupení" (no taxation without representation), použili spiklenci proti anglickému králi indiánské přestrojení. (Mimochodem někteří američtí historikové uvádějí, že pokud by obyvatelstvo amerických kolonií mělo o odtržení od Británie v době americké revoluce kolem r. 1776 hlasovat, tak většina by bývala byla proti, neboť osobní vazby na Británii byly dosud silné.)

Pokud tedy vyloučíme z množiny "vlastních lidí" ženy, černochy, indiány, Asiaty, hispánce a bílou chudinu, tak možná by tvrzení o "pluralitě jednání a myšlení" již bylo více na místě. Je např. možné si představit, že nejen v 19., ale i ve 20. století by se prezidentem USA stal černoch? Snad maximálně guvernérem na Havaji. Oproti tomu Gruzínec se stal sovětským carem...

Další věc je, že instituce moci v USA a SSSR nebyly mnohdy souměřitelné. Např. do osidlování amerického Západu v 19. století vláda ve Washingtonu jistou dobu příliš nemluvila, protože prostě fakticky tato území neovládala, i když administrativně na papíře ano. Takže těžko asi najdeme dokument (možná ale existuje, jen o něm nevím), který by usvědčoval americkou federální vládu ze zdecimování Indiánů (kteří neměli americké občanství do 20. let 20. století), ale fakticky k tomuto decimování došlo vlivem bílých kolonizátorů, zvláště anglo-saského původu. (Proto se také mluví o "divokém Západě"a Buffalo Bill, který zúčtoval se stády bizonů byl by dnešním hrdinou-antienviromentalistou bojkotujícím Kjótský protokol.)

Zdá se, že Amerika se chovala poměrně liberálně a demokraticky jen k jistému typu Američanů - k těm, kteří spadali do kategorie WASP (white, Anlo-Saxon, Protestant, tj. bílý, Anglosas, protestant) a samozřejmě těch obchodně zdatných, což jsou např. i mnozí Židé (tj. národ, který již ve starověku se specializoval na obchod, podobně jako Féničané).

V jednom biografickém románu o Alfredu Nobelovi je možné se dočíst i o jeho pokusech s dynamitem, které prováděl v USA. Ne všechny pokusy se povedly (resp. jejich úspěšnost se jevila na bázi operace, která se podařila, ale pacient zemřel). Proto se čtenář v dobovém americkém tisku mohl dočísti, že při výbuchu zemřeli tři lidé a deset Číňanů. A to ještě Amerika nebyla ve válce s Japonskem, což pro americké Asiaty znamenalo jejich legální internaci.

Koneckonců dosud jsou Američané ve své většině přesvědčeni o správnosti použití atomových bomb proti Japonsku na sklonku 2. světové války. Jedna čínská studentka v hodině americké historie se k tomu vyjádřila: "I hate Japanese, but what you have done to them is not good." (Nesnáším Japonce, ale to, co jste jim udělali, není dobré.)

Je mimochodem zajímavé, že druh hudby, který v Americe vzniknul a je pro ni vlastní - tedy jazz - vzniknul právě v prostředí New Orleans v Lousianě, tedy v bývalé francouzské državě (kterou koupil Thomas Jefferson od Napoleona) s katolickým vlivem, nikoliv v oblastech ovládaných anglosaskými protestanty. Z toho lze vyvodit i tu hypotézu, že černošští otroci - který jazz v jeho folklorní podobě blues a spirituálů založili - měli větší volnost právě v tomto prostředí.

Bílá Amerika zpočátku považovala jazz za dirty music (špinavou hudbu), teprve ve 20. letech 20. století, když začínal působit rozhlas a gramofonový průmysl, objevilo se prostředí na komerční využití jazzu a prostor pro "umělce tržního hospodářství" jako byl Duke Ellington nebo Benny Goodman.

Antonín Dvořák, který koncem 19. století Ameriku navštívil, aby vedle vyučování na konzervatoři zde napsal "Novosvětskou symfonii" byl i v evropském kontextu svým úsilím inspirovat se hudbou amerických černochů v symfonické tvorbě považován za exota. Také někdo z amerických publicistů výstižně napsal, že jde o "spirituál bílého muže".

Historie je ale historie a není to současnost, dalo by se namítnout. Amerika nejen zrušila otroctví černochů následkem války Severu proti Jihu v 60. letech 19. století -- v té době Rusko rušilo nevolnictví -- ale dokonce začala považovat i Indiány za své občany -- byť zůstali v rezervacích, uzákonila volební právo žen a v 60. letech 20. století se odhodlala zrušit i rasovou segregaci. I takový bojovník proti nadvládě bílé rasy jako byl Malcolm X , vůdce The Nation of Islam, opustil nakonec po své pouti do Mekky politiku segregace -- prosazovanou tentokrát jeho černochy, takže skončil podobně jako reverend Martin Luther King, tj. násilnou smrtí. (I běloch může být muslimem, nikoliv však černým muslimem.)

Není tedy na první pohled důvod, proč v současné Americe neočekávat všeobecnou "pluralitu jednání a myšlení", která by měla vyplývat již ze samotné povahy amerického národa jako "tavícího kotlíku" (melting pot). Zvláště když se mladí Američané (alespoň prokazatelně ti WASP) každý týden modlí ve škole společně s učitelem k americké vlajce: "I pledge allegiance to the flag of the United States and to the Republic for which it stands. One nation, under God, indivisible, with liberty and justice for all." (Slibuji věrnost vlajce Spojených států a republice, kterou představuje. Jeden národ, před Bohem, nedělitelný, se svobodou a spravedlností pro všechny.)

Jsou však věci oficiální a neoficiální. V současné Americe (čímž myslím posledních 15 let) asi těžko najdete školu, nebo v rámci školy třídu, která by byla jen výlučně pro černé nebo pro bílé. (I když vyloučit to úplně v tak velké zemi nelze. Také stojí za to poznamenat, že za těch 15 let došlo ke změně v etnické struktuře Ameriky, takže černošská menšina již není nejpočetnější menšinou: tu tvoří rasově poněkud heterogenní hispánci, přičemž běloši zůstávají dominantní skupinou, která ale může výhledově ztratit většinový status.)

Ačkoliv téměř na každém předmětu ve třídě byl přítomen jeden nebo dva černoši či černošky (Afroameričané, jak se jim má správně říkat), tak mě vždy trochu udivilo, že v době oběda se všichni tito Afroameričané včetně míšenců sesedli společně k několika stolům; nikdy se nestalo, že by se z vlastní vůle promíchali s ostatními. Proč to neudělali, jestliže tato generace teenagerů již nezažila období rasové segregace, tím méně dobu otroctví?

Dále mě trochu zarazilo, že i na americkém Středozápadě, kde jsem pobýval -- konkrétně na předměstí Indianapolis ve státě Indiana -- který má i vzhledem ke svému převážně agrárnímu charakteru blíže k tradičním konzervativním hodnotám Ameriky (což zde nemyslím pejorativně), že i zde existují oblasti, kam "bílá noha nevkročí". Když jsem plánoval dostat se pěšky do určité oblasti, bylo mi důrazně řečeno od hostitelské rodiny, abych tak neučinil. Že oni pouze maximálně tudy projedou a že bych tím dost riskoval. Existují zde tedy jakási černošská ghetta vydaná napospas svému osudu -- která jsem z pochopitelných důvodů (neměl jsem s sebou ochranku) neměl příležitost zkoumat, ale sami Američané o nich psali v novinách.

PS.

Paní Martykánová upřesňuje v odpovědi na mojí reakci, že ve svém srovnání Ameriky s Ruskem uvažovala výlučně o 20. století:

"Mám na mysli občany států USA, voliče i ty, co volit nemohli (ženy, někde nemajetné - ale většinou bylo univerzální volební právo pro muže zavedeno velmi rychle). Myslím, že kvalitativně je tu stále obrovský rozdíl Sovětský svaz - USA (nemluvíme o 19. století, ale o 1917- ). Chování vlády USA k vlastním lidem (ve smyslu občanů, nejen voličů: to samozřejmě vylučuje otroky a indiány, v době, kdy nebyli občany, ale byli koncipováni jako "nepřátelé") bylo skutečně téměř vždy kvalitativně nepoměrně lepší, než chování ruských vládců ke svým poddaným-občanům. To neznamená, ze se Američané nechovali příšerně k otrokům a že nevyvraždili indiány. Srovnávala jsem však chování k vlastním občanům ve 20.století, za existence Sovětského svazu."

K mojí zmínce o Gruzínci v čele SSSR dále poznamenává:

"V ŽÁDNÉ evropské zemi, ani v multietnickém SSSR, se prezidentem ani předsedou vlády ani generálním tajemníkem KSSSR v 19. ani 20. století nemohl stát a nestal např. Rom, Kazach ani evidentně etnicky odlišný člověk. DOSUD SE JÍM NESTAL. Maximálně jsme dospěli k tomu, že podobnou funkci může zastávat žid (Disraeli ve VB). Takže bych USA v tomto smyslu nekázala. To bych USA skutečně nevyčítala. Gruzínec se "stal carem" nedemokratickým způsobem, nesrovnatelným s přímou volbou prezidenta občany a navíc nelze srovnávat případný pohled Rusů na Gruzínce s historickým postavením černochů v USA. Až se stane ruským prezidentem občan kazašského, čečenského či romského původu, to bude jiná."

O jen pomalu měnícím se povědomí o změnách v mezirasových vztazích v USA vypovídá následujcí situace, kterou popisuje americký spisovatel E.L. Doctorow (1931)ve slavném románu "Ragtime" (z r. 1975). Černošský pianista Coalhouse navštěvuje svoji snoubenku, která je černou služkou v domě středostavovské bílé rodiny, a to spíše liberální, než konzervativní (v době blíže neurčené, ale patrně krátce před 1. světovou válkou):

"Jednoho dne Otce napadlo, že Coalhouse Walker Jr. asi neví, že je černoch. Čím víc na to myslel, tím mu to připadalo pravděpodobnější. Walker se nechoval ani nemluvil jako barevný. Obvyklá uctivost, běžná u jeho rasy, jako by v jeho pojetí dodávala na důstojnosti jemu samému, a ne těm, s nimiž mluví. Pokaždé když přišel, silně zaklepal na zadní dveře a při vstupu každého obřadně pozdravil, jako by jim dával na srozuměnou, že jsou Sarina rodina a jeho uctivé chování že pouze odráží tu míru vážnosti a respektu, již chová k ní. V Otci vzbuzoval jisté obavy. Nevím, jestli bychom měli ty námluvy podporovat, svěřil se Matce. Vypadá, že mu není nic svaté. Vždyť i Mathew Henson věděl, kam patří..."

Vytisknout