Dvě strany jediné mince

26. 8. 2009 / Jindřich Kalous

Jak to souvisí se zatím poslední výměnou smečů ve věčném sporu protagonistů BL? Je pochopitelně nesmyslné srovnávat z hlediska počtu přímých obětí stalinismus a mccarthysmus 50. let, zvlášť jestli pod těmito pojmy rozumíme výhradně dvě ideologie vlastní vedoucím velmocím studené války 50. let. Navrhuji však širší záběr.

Dovoluji si tvrdit, že kapitalismus a "reálný" socialismus byly pouze dvě strany jediné mince, kterou bych nazval "industrializace". Netroufám si fundovaně zjišťovat, proč se postupně celá planeta stala předmětem industrializace. Domnívám se a v tuto chvíli bez důkazu zde svou domněnku předkládám, že důvodem mohla být nešťastná kombinace nadbytku přírodních zdrojů, především energetických surovin, a určitých vlastností druhu Homo sapiens, které jsme zdědili po našich opičích předcích a od nichž jsme se nedokázali při ustavování forem organizace a řízení "rozumné" průmyslové společnosti včas oprostit. Nemám ani ambici zkoumat, zda šlo o historicky nevyhnutelný proces, tím méně, zda a kdo ho vědomě řídil a kdo z něj měl prospěch. Jisté však je, že za zhruba 250 let od začátku průmyslové revoluce měl stovky miliónů zbytečných obětí. Obětí katastrofálních pracovních podmínek v průmyslových podnicích, obětí mezi původními národy zlikvidovanými jen proto, že pro průmyslovou společnost byly nepoužitelné a nešťastnou náhodou "překážely" na "prázdných" územích, která bylo "nutno" získat jako zdroj zemědělské půdy a nerostných surovin, obětí uměle vytvořených hladomorů, obětí otroctví, které osobně provozovali i "otcové zakladatelé demokracie", obětí násilného vnucování struktury průmyslu a obchodu koloniím ze strany metropolí, obětí válek násilně otevírajících trhy v nezávislých zemích Dálného východu, které měly starší a vyspělejší civilizace než všechny koloniální metropole, obětí vymezování "sfér vlivu" a "zadních dvorků", obětí válek o zdroje surovin a o přerozdělení nadvlády nad koloniemi, obětí všech druhů a forem koncentračních táborů a "kulturních revolucí".

"Klasická" západní demokracie, především její anglosaská odrůda, byla vybudována doslova a do písmene na kostech těchto obětí, a přesto vhodně posloužila jako ideologie dostatečně zdůvodňující neohraničený blahobyt pro některé společenské skupiny v metropolitních zemích a pro - v klasických dobách i dnes - sice v praxi omezenou, ale bez konce a nabubřele hlásnými troubami systému do nebe vynášenou možnost lidí "dole" vládnout si "sami". V době, kdy si Jan Čulík začal na vlastní kůži užívat jejích praktických výdobytků, byly tyto oběti dávno zapomenuty a většině humanitně vzdělaných intelektuálů dnes už nemusí být jasné - nebo "salonfähig" - historické souvislosti.

Problém byl v rozdílné rychlosti industrializace "klasických" kapitalistických zemí a zemí jako SSSR nebo Čína a také v rozdílné možnosti - jak svého času správně postřehl Jan Keller - využívat při industrializaci populace, surovin a přírodních podmínek kolonií. To, k čemu např. Velká Británie potřebovala nejméně 150 let a zdroje impéria, "nad nímž slunce nezapadalo", stihly SSSR a Čína se svými zdroji za půl století. Možná, že kdyby existovaly spolehlivé zdroje sčítající např.oběti hospodářského vývoje koloniální Indie sloužícího industrializaci Velké Británie, došli bychom k podobným číslům jako u gulagů, jen rozloženým do desetkrát delšího historického období. Možná tyto oběti byly "nutné" pro historický vývoj britské demokracie, která by zřejmě v dnešní formě bez industrializace nevznikla, ale samy z ní určitě nic neměly. Podobně bychom měli - kdybychom chtěli argumentovat poctivě - do této statistiky zahrnout např. oběti "opiových válek" a "politiky dělových člunů", které pro Británii a USA otevřely trhy Číny a Japonska, zemí, které se původně - z hlediska svého tehdejšího "reakčního" společenského uspořádání jistě krajně "nedemokraticky" - rozhodly, že se předmětem industrializace stát nechtějí, aspoň ne v dané době a už vůbec ne v zájmu jistých vlastnických skupin vyspělých kapitalistických zemí, které se naopak jistě zcela demokraticky rozhodly, že si ty trhy zkrátka vezmou. A nemylme se: Gulagy nebyly produktem ideologie. Ta jen posloužila k zakrytí jejich skutečného účelu, kterým bylo rychlé získání masy pracovních sil zadarmo. Kdyby nebylo jich, SSSR by nikdy nevybudoval těžký průmysl a potřebnou infrastrukturu tak rychle, aby pak mohl úspěšně nést hlavní tíhu boje s hitlerovským Německem. A kdyby nebylo obětí, které v SSSR padly na oltář stalinismu, ať v gulazích nebo na východní frontě II. světové války, nikdy by nebylo poválečné prosperity a rozvoje demokracie - ať už tím míníme cokoli - jak se realizovaly v USA a západní Evropě. Je sice smutné a historicky absurdní, že za záchranu své současné formy organizace společnosti bohatší část světa do značné míry vděčí nesmyslně obětovaným občanům stalinistického Sovětskému svazu, ale ať se to komu líbí nebo ne, "odkecat" už se to nedá.

Snad ještě zbývá zmínit se, že každá mince musí mít dvě strany a průmyslová společnost po pádu "reálného socialismu" má teď zdánlivě jen jednu. Zřejmě se nacházíme na konci historického období globální industrializace, a to nejméně ze dvou důvodů. Za prvé, řečeno zjednodušeně ve smyslu Wallersteinových myšlenek, už není co industrializovat. Všechna území už byla různými způsoby dobyta a podřízena logice průmyslu. Za druhé, a možná hlavně, už není z čeho čerpat. Průmyslová civilizace mohla vzniknout jen díky fosilním zdrojům energie. Ty jsme úspěšně z větší části vyčerpali a v nedaleké budoucnosti jich bude už jen čím dál tím méně.

Co vznikne - nebo spíše už právě vzniká - aby to nahradilo průmyslovou civilizaci, zatím není jasné. Zatím jsou otevřené různé budoucnosti, i když lidstvo bohužel rychle a účinně pracuje na snižování počtu jejich variant. Ať už to však bude cokoli, jistě to bude zase připomínat minci o dvou stranách (i v tomto případě dialektika zřejmě bude fungovat). Nezbývá než doufat, že naši potomci budou rozumnější, pokud jde o počty lidských obětí "nutných" pro vytváření toho nového. Generace globálního industrialismu - ať už jsme se jako jednotlivci či skupiny nacházeli na kterékoli straně té příslovečné mince - jim k tomu použitelný příklad bohužel neposkytly.

Vytisknout