Tiché zabírání Západního břehu demaskuje obscénnost abstraktního volání po míru

27. 8. 2009 / Slavoj Žižek

O pět měsíců dříve, 1. března, přinesla média zprávu, že se izraelská vláda chystá vystavět sedmdesát tisíc nových domů v židovských osadách na okupovaném Západním břehu; kdyby byly tyto plány uskutečněny, přibylo by na palestinských územích asi tři sta tisíc nových židovských osadníků. Nejen že by takový krok vážně ohrozil šance na vznik životaschopného palestinského státu, ale narušil by každodenní život palestinské komunity.

Mluvčí vlády tuto informaci popřel s poukazem na skutečnost, že o realizaci tohoto plánu není ještě definitivně rozhodnuto -- budování domů na palestinském území vyžaduje schválení ministra obrany a ministerského předsedy. Výstavba patnácti tisíc těchto domů nicméně již byla plně posvěcena a dalších dvacet tisíc domů má stát na území, které Izraeli nemůže na základě žádné eventuální budoucí dohody uzavřené s Palestinci připadnout.

Závěr je nasnadě: zatímco Izrael naoko prosazuje uspořádání počítající s koexistencí dvou samostatných států, v praxi vytváří situaci, která takové řešení předem vylučuje. Vizi, která se skrývá za izraelskými plány, názorně ilustruje zeď oddělující město obývané židovskými osadníky od města obývaného Palestinci na nedalekém kopci na Západním břehu. Na izraelské straně zdi je namalována krajina za zdí -- ale bez nedalekého palestinského města, když zachycuje pouze přírodu, trávu a stromy. Není snad prázdná krajina za zdí, panenská a jakoby čekající na své osídlení, tou nejryzejší reprezentací etnických čistek?

Téhož samého dne, kdy média přinesla zprávu o záměru izraelské vlády vybudovat na palestinských územích sedmdesát tisíc domů, odsoudila Hillary Clintonová raketovou palbu z Gazy jako projev "cynismu": "Nemůže být pochyb o tom, že žádný národ včetně Izraele nemůže nečinně přihlížet, zatímco je jeho území a obyvatelstvo terčem raketových útoků." Mají ale Palestinci nečinně přihlížet, zatímco je jim jejich země na Západním břehu kousek po kousku zabírána?

Když mírumilovní izraelští liberálové líčí svůj konflikt s Palestinci v neutrálních, symetrických termínech (s poukazem na skutečnost, že na obou stranách jsou extrémisté, kteří odmítají mírové urovnání), měli bychom si položit jednu otázku: co se odehrává na Blízkém východě ve chvílích, kdy se zde na bezprostřední, vojensko-politické rovině neděje nic (tj. když odsud nepřicházejí zprávy o žádných tenzích, útocích ani rozhovorech)? Odehrává se zde pomalý proces zabírání palestinského území na Západním břehu: postupné přiškrcování palestinské ekonomiky, rozparcelovávání palestinské země, výstavba nových židovských osad nebo nátlak na palestinské farmáře, aby odešli ze své půdy (který sahá od zapalování polí přes náboženské znesvěcování až po vraždy vybraných jednotlivců) -- to vše za podpory kafkovské sítě právních obstrukcí.

Saree Makdisi v knize Palestine Inside Out uvádí: Každodenní okupační praxe více než cokoliv jiného dokládá, že ačkoliv je izraelská okupace Západního břehu prosazována ozbrojenou silou, jedná se ve skutečnosti o "byrokratickou okupaci": jejími instrumenty jsou v první řadě formuláře, majetkové tituly, povolení k pobytu a další byrokratické obstrukce. Je to právě tento mikro-manegement každodenního života, který je nástrojem pomalé, ale systematické izraelské expanze: pokud se chce vaše rodina přestěhovat, pokud hodláte obhospodařovat svou půdu, pokud si chcete vykopat studnu, pokud se potřebujete dostat do práce, do školy nebo do nemocnice, musíte požádat o povolení. Palestinci narození v Jeruzalémě jsou takto jeden po druhém zbavováni práva zde žít, vydělávat si zde na živobytí nebo si zde postavit dům.

V souvislosti se situací v pásmu Gazy používají Palestinci často problematické klišé "největší koncentrační tábor na světě". V průběhu minulého roku se nicméně toto označení nebezpečně přiblížilo skutečnému stavu věcí. Je to elementární realita, která vrhá stín obscénnosti a pokrytectví na veškeré abstraktní "modlitby za mír". Stát Izrael je očividně iniciátorem pomalého, neviditelného procesu, který je médii ignorován: jednoho dne se svět probudí a zjistí, že neexistuje žádný palestinský Západní břeh, že na tomto území už žádní Palestinci nežijí a že se s touto skutečností musíme smířit. Mapa Západního břehu již dnes připomíná síť izolovaných ostrůvků palestinského osídlení.

V posledních měsících roku 2008, když se útoky nelegálních osadníků na Západním břehu na palestinské farmáře staly každodenní realitou, pokusil se stát Izrael tyto excesy zastavit (nejvyšší soud nařídil evakuaci některých osad), nicméně, jak poukazuje řada pozorovatelů, tato opatření jsou více či méně kosmetická a jsou v přímém rozporu s dlouhodobou izraelskou politikou soustavného porušování dohod, k nimž se Izrael zavázal. Námitka ilegálních osadníků vůči izraelským úřadům zní: "My neděláme nic jiného, než co děláte vy, děláme to jen o něco otevřeněji. Jakým právem nás tedy odsuzujete?" A stát jim v podstatě odpovídá: "Trpělivost, nepospíchejte. Děláme přesně to, co chcete i vy, jen ale o něco opatrnějším a přijatelnějším způsobem."

Tentýž příběh se opakuje už od roku 1949: Izrael přistoupí na mírový plán navržený mezinárodním společenstvím, přičemž počítá s tím, že plán nebude fungovat. Ilegální osadníci občas připomínají chování Brünnhildy v posledním dějství Wagnerovy Valkýry, kde zahrnuje Wotana výčitkami a brání se, že když jednala v rozporu s jeho výslovným přáním a chránila Siegmunda, pouze tak naplňovala Wotanovu autentickou vůli, na kterou byl pod vnějším tlakem nucen rezignovat. Podobně vědí osadníci, že naplňují autentickou vůli svého státu.

Zatímco stát Izrael odsuzuje násilné excesy "nelegálních" osadníků, chystá se na Západním břehu rozšiřovat své "legální" osady a pokračuje v sabotování palestinské ekonomiky. Pohled na měnící se mapu východního Jeruzalému, kde jsou Palestinci postupně obkličováni a jejich životní prostor je stále více oklešťován, mluví sám za sebe. Odsuzování násilí páchaného na Palestincích, které není organizováno státem, zastírá skutečný rozměr státního násilí; odsuzování nelegálních osad maskuje nelegálnost osad legálních.

Právě zde se ukazuje dvojí tvář tolik oslavované "nestrannosti" izraelského nejvyššího soudu: občasným výnosem ve prospěch Palestinců vyháněných z jejich domovů, kterým je jejich vystěhování prohlášeno za protiprávní, je garantována legalita drtivé většiny ostatních případů.

Tyto okolnosti nás v žádném případě neopravňují, abychom chovali sympatie k neospravedlnitelným teroristickým činům. Právě naopak, skýtají nám jedinou platformu, z níž můžeme teroristické útoky odsuzovat bez obav, že budeme obviňováni z pokrytectví.

Přeložil Radovan Baroš, český spolupracovník Slavoje Žižeka.

Článek vyšel původně v angličtině v listu Guardian dne 18. srpna 2009 ZDE

Vytisknout