OBSCÉNNOST:

Tarantino proměnil utrpení v "legraci"

27. 8. 2009

"Násilí ve filmech dokáže být atraktivní," tvrdí Tarantino. "Je to jen další barva, s kterou pracujuete." Poněkud snobským jazykem postmodernismu se Tarantino snaží oddělit znak (filmové násilí) od toho, co znak zobrazuje (skutečné násilí) a zanechává nás plavat v moři nesmyslných znaků, které nezobrazují či neznamenají nic než samy sebe a uzavřenou historii filmu.

Proč je to tak odporné? Umění by nám nikdy nemělo oktrojovat, že je lidské utrpení triviální. Nikdy by nemělo proměnit bolest v legraci.

Násilí je ve filmu mocné proto, protože v nás vyvolává pocit soucítění, empatie. Je to automatický reflex: představujeme si, že terčem násilí jsme my sami. To je nejcivilizovanější instinkt jaký máme: mít automatický pocit empatie s trpícími neznámými lidmi.

Každé umělecké dílo, které popírá tento instinkt, které tento instinkt podvrací - je v konečném důsledku špinavé. Diváka to morálně narušuje. Smát se mučení - k čemuž nás Tarantinovy filmy navádějí - znamená, že nám tak trochu odumírá smysl pro morálku.

Přesto však ten člověk dokáže vytvořit scény plné napětí, které u člověka zůstávají trvale v mysli. I ve filmu Inglorious Basterds jsou scény dokonalého napětí. Ale člověk nemůže zapomenout na to, že holocaust je pro Tarantina je další komický film, kde je navrhovaným řešením další mučení, tentokrát od obětí.

Můžete milovat nějaký film, přesto, že jsou vám jeho morální vize, či její absence, odporné? To je otázka, která se vrací až k samému začátku kinematografie - a dál.

Tři největší němé filmy jsou všechny otevřenou chválou totalitních režimů. The Birth of a Nation (Narození národa) oslavuje Ku Klux Klan, Křižník Potěmkin opěvuje bolševismus, Triumf vůle je oslavou nacismu. Jsou to zároveň nádherné a naprosto odporné filmy. Každý, kdo se na ně bude dívat, bude unesen jejich mocí, přestože vám mozek křičí: "Dost! Nebezpečí!"

Ale estetika a život nejsou dvě úplně oddělitelné sféry - a ten, kdo to tvrdí, je prostě pozér. Svůj smysl pro morálku nenecháváme u vchodu, když jdeme do kina, vezmeme do ruky román či jdeme do galerie.

Pociťujeme, že v Taratinových filmech je takové napětí, protože dobrý a zdravý aspekt naší osobnosti nechce, aby k násilí docházelo, zatímco pokleslá část naší osobnosti se jím těší. Podstatou estetiky jeho filmů je morální konflikt. A tím, že Tarantino tento morální konflikt popírá, zlovolně zkresluje dopad svých filmů na jejich diváky.

Umělci, kteří tvrdili, že jejich dílo má výlučně estetický význam, byli buď frivolní pitomci, nebo to byli psychopati, anebo lháři. Tarantino musí vědět, že nevážnost, jakou zaujímá nad násilím ve svých filmech, je jen trapná póza. Ví, že to, co říká, nemůže být pravda.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout