Jan Lukavec si říká "kulturolog", ale není jím doopravdy

28. 8. 2009 / Daniel Strož

Těmito příznaky - a svými, současnému režimu poplatnickými postoji - připomíná tzv. rychlokvašky, tj. v padesátých letech narychlo vystudované „spolehlivé kádry“, od kterých se dopředu očekávalo, že z vděčnosti podpoří vše, co před ně jejich protektoři položí. Úroveň odbornosti přitom byla druhořadá, šlo hlavně o to, vyhovět poptávce a pokud možno požadavky ještě předčít.

Ve vkládané příloze Literárních novin Nové knihy (z 10. 8. 2009) se Lukavec rozhodl zhodnotit knihu Jany Hybáškové Zpověď Evropanky. Rozepsal jsem se o této knize již dvakrát předtím, poprvé v Britských listech (12. 6. 2009) a podruhé v Obrysu-Kmeni (20. 6. 2009). Nejde mi teď ale o to, řešit otázku, proč se Lukavcovy a moje názory na tuto publikaci tak diametrálně odlišují. Že zatímco z jeho pohledu je na ni pohlíženo kladně, v mých pojednáních naopak velmi kriticky. To vůbec nepovažuji za něco nepřístojného; mělo by to vyburcovat potenciální čtenáře, aby tu knihu vzali do rukou a vytvořili si na ni úsudek sami. Co se mi v Lukavcově příspěvku příčí, je osočování mé osoby.

Ačkoli Lukavec píše, že Evropský parlament je institucí, „o jejímž fungování mají Češi i pět let po vstupu do EU jen velmi matnou představu“, zatracuje zároveň moje snahy přiblížit jim poměry v ní dlouhou řadou publikací. A hned si bere na paškál jednu z nich, která vyšla jako rozhovor se mnou, coby europoslancem, jehož mandát byl tehdy zrovna v půli. Vadí mu, že otázky mi kladl můj asistent (shodou okolností také novinář) a tvrdí veřejnosti, že v knize jde pouze o špatné jídlo v parlamentní kantýně a o věčně přeplněných výtazích. Přitom tam odpovídám na celkem třicet otázek, z nichž maximálně dvě, tři se parlamentní práce přímo nedotýkají. Z dalších Lukavcových řádek potom vyplývá, že žádnou mou knihu nečetl a své „vědomosti“ čerpá z pomluv Kateřiny Šafaříkové, parlamentní zpravodajky Lidových novin, které jsem se jednou dotkl upozorněním, že nepůsobí svou neupravenou vizáží v evropském prostředí dobrým dojmem.

Ocitl jsem se na podzim roku 2004 v Evropském parlamentu s dalšími třiadvaceti kolegy, z nichž většina předtím z české kotliny nikdy pořádně nevytáhla paty. Z nedostatku evropského rozhledu - a já bych rovnou řekl, že ze zaostalosti - omezili se hned od počátku výhradně na aktivity v přidělených výborech a dávali si pozor, aby nevystrkovali hlavy. Přezdíval jsem jim proto „držitelé hlasovátek“. Zklamání z těchto českých europoslanců, podrážejících si vzájemně nohy a lezoucích do zadnic frakčním kolegům z cizích států, ale i komukoli, kdo se zrovna naskytl, přimělo mě nakonec k  tomu, že jsem již zhruba rok před skončením mandátu ohlásil, že znovu kandidovat nebudu. Nebylo tomu tedy tak, jak si Lukavec vykonstruoval: že jsem se do EP znovu nedostal. KSČM, za kterou jsem do EP nastoupil, by mě byla v nových volbách opět na kandidátku bez okolků umístila. A samozřejmě, že znovu na jedno z předních míst.

Přesto, že to teď vyzní jako samochvála, musím dodat, že jako jediný z českých europoslanců jsem svou konkrétní činnost v EP občanům doložil, a to ve dvou dost objemných svazcích (Sborník vybraných aktivit europoslance D. S. za první polovinu mandátu 2004-2006 a Sborník vybraných aktivit europoslance D. S. za druhou polovinu mandátu 2007-2009). Nikdo z ostatních se na něco ani vzdáleně podobného nezmohl; někteří proto, že to neumějí, jiní by prostě co zaznamenat neměli. O tom ale „kulturolog“ Lukavec neví nic. Netuší ani, že jsem byl v hodnocení všestrannosti europoslanců všech členských států, které pořídili italští experti, uveden na první příčce mezi těmi, kteří zastupovali Českou republiku. Spolu se Zuzanou Roithovou z KDU-ČSL. Šířit lži, v lepším případě polopravdy, to dnešním českým pisálkům, jakým je i Lukavec, opravdu sedí. Zabývat se rešeršemi, to už by bylo přílišným zatížením pro jejich mozečky. Anebo lžou a špiní vědomě?

Vytisknout