Jak se stát mediální troskou

28. 8. 2009 / Bohumil Kartous

Jiří Paroubek v pozici Johna Lennona je vtipný. Je to karikatura, která má přesah pouhé populární formy. Navodit takto vztah mezi Lennonem a Paroubkem je vtipný, protože je tak neskutečný.

Je to provokativní a balancuje to na hranici vkusu, která je tak nejasná, že se o ní vede spor. Faktem je, že karikatury jsou zdravou reakcí na podivný vnějškový svět, který politika předstírá před skutečnost, aby kryla pozadí. Ideologické, z velké míry pouze naučené floskule se v politickém světě míhají s různými absolutizujícími prohlášeními o dobru a zlu, vše se jeví jako na jakémsi špatném divadle, kde herci jsou herci, protože umějí nejhlasitěji mluvit a své role podle toho ztvárňují. I taková karikatura, jako předvedl Reflex, je reakcí na snahu cosi předstírat, a Reflex je přesvědčen, že je nutné "sundat masku" a představit alternativu reality. Proč ne. Politický svět skutečně potřebuje protipól svého vážně pronášeného lhaní.

Navždy mi ale zůstane záhadou, jak si může nějaký týdeník, který má ambice tvářit se jako prestižní, dovolit udělat takovou věc opakovaně a z hlediska politického světa zcela asymetricky. A jak si může dovolit udělat to pár týdnů před volbami, kdy se něco podobného, v kontextu dlouhodobého směřování časopisu, rovná cílené propagandě. S tak výraznou pečlivostí by si nepohrál s politickým rivalem žádný PR team. Ta pečlivost (ZDE), s jakou poměrně podařená karikatura sklouzává k levnému propagandistickému povzbuzování čtenářovy "fantazie" (typické jsou kresby, na nichž Jiří Paroubek ukazuje mnoho tváří a žádná není pravá, to je repertoár agresivně propagandistický), ta je na tom zarážející. Tady totiž Reflex nic nesundává, tady velmi tvrdě masky nasazuje.

Když vedle toho postavím reportáž o tom, jak Mirek Topolánek projíždí na kole Jižní Moravou, v němž autor téměř přátelsky hodnotí Mirka Topolánka jako muže "dvou tváří", jinak ale v hloubi duše dobráckého "taťku", který se obnažuje do trenýrek a dává tak prostému lidu najevo svou sounáležitost, zůstává mi rozum stát. Okamžik, kdy médium začne spoléhat na senzace a přestane spoléhat na důvěryhodnost, z něj dělá mediální trosku.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.8. 2009