O rubu industrialismu

26. 8. 2009 / Karel Dolejší

To co Kalivoda v malém načrtl na pozadí výzkumu mezinárodních souvislostí vývoje středoevropského prostoru během husitské epochy a po ní, to později ve velkém rozpracoval Immanuel Wallerstein, původně expert na postkoloniální Afriku. Jeho teorie světového systému analyzuje vzájemné vazby v globalizované ekonomice a rozděluje její prostor na jádro, periferii a semiperiferii. Jádro představuje dominující oblast, která z ustavených globálních vztahů výrazně profituje na úkor periferie, jež funguje převážně coby dodavatel přírodních zdrojů, zemědělských produktů a levné práce (původně otrocké práce). Semiperiferie pak tvoří přechodnou oblast nepodřízenou zcela vlivu jádra a uchovávající si v jistých oblastech autonomii. Tak jako se nesluší přehlížet, že antická řecká demokracie byla demokracií asi pro 3% dospělého obyvatelstva, tak bychom ani v případě suverénních parlamentních demokracií industriální epochy neměli zapomínat, že relativně funkční byly tyto režimy vždy jen v jádrové části světového systému, zatímco mimo ni - v těch oblastech, bez jejichž zdrojů jádro nedokáže existovat - panovaly poměry vesměs značně neliberální. Letmý pohled do učebnic dějepisu poskytne výmluvnou informaci o tom, kolik povstání na periferii potlačilo bývalé britské impérium, nebo kolikrát USA vojensky intervenovaly v Latinské Americe, aby přímo změnily ten který nepohodlný režim. Když má 5% světového obyvatelstva spotřebovávat 30% všech zdrojů, pak zkrátka v zemích, které nedostatkové zdroje posílají do jádrové oblasti, může existovat maximálně "reálná demokracie" s mubarakovskou tváří - přestože "kapitalismus s lidskou tváří" vehementně tvrdí, že tato situace je historicky náhodná a představuje pouze přechodný stav na cestě k univerzální emancipaci lidstva.

Neviditelné ruce trhu se od vypuknutí ekonomické krize daří stále hůře a sama o sobě nedokáže zajistit nepřetržitý přítok stagnujícího množství žádoucích statků do upadajícího jádra světového systému, takže obrněná pěst a kožená rukavice budou přicházet ke slovu častěji než řekněme v 90. letech. Vtip je ovšem v tom, že až dosud každé slábnoucí impérium zahynulo na předimenzované vnější vojenské závazky - a jakmile je třeba "spontánní" výměnu stále častěji reparovat obrněnou pěstí, náklady závratně stoupají. Industriální světový systém, který od 16. století vznikal kolem euroamerického civilizačního okruhu, odchází ze scény - vojensky, ekonomicky, sociálně i demograficky. Někteří se domnívají, že současná krize přinese v Evropě obnovení někdejší imperiální sféry vlivu sovětského Ruska a nahrazení stávajícího jádra světového systému sílícími asijskými ekonomikami. Podobné přístupy ovšem přehlížejí, že industrialismus byl a stále je závislý na rychle mizejících zdrojích levné fosilní energie, a nedomýšlí důsledky této skutečnosti pro nadcházející přestrukturování globálního prostoru. Vize budoucnosti, v níž každá čínská a indická rodina vlastní osobní automobil, patří samozřejmě do oblasti sci-fi, nikoliv do seriózních prognóz. Světová ekonomika se bude na makroúrovni regionalizovat a na úrovni národních ekonomik lokalizovat, míra vlivu jádra na semiperiferii, ale i v periferii, bude (co do schopnosti ovlivňování v reálném čase) fakticky klesat, ačkoliv pochopitelně sama od sebe nezanikne. Dokonce ani jednorázová násilná intervence, k jakým bude jistě nadále docházet, není totéž co nepřetržitá politická kontrola vyžadující značné množství zdrojů, jež se na druhé straně "investorovi" vždy odpovídajícím způsobem nevrátí.

Na konci průmyslové epochy předznamenané ropným zlomem nečeká Evropu rozhodně žádná idyla. Současně je ale velmi málo pravděpodobné, že bychom se museli připravovat na delší období prožité v područí orwelovské antiutopie (ve smyslu totální kontroly veřejného prostoru) - protože centrální moc bude spíše postupně ustupovat do pozadí a ponechá si jen základní funkce, mezi něž úloha Velkého bratra rozhodně nepatří. Evropa odkázaná převážně na vlastní zdroje a zdroje z blízkého zahraničí však především vůbec nic pozitivního nezíská teoretizováním o všehoschopných hybatelích dějinných procesů vyčteným ze stalinských dějin diplomacie. Moc z našich životů nezmizí, ale nebude jimi "hýbat" - a ještě méně bude schopna kreativně a podle místních podmínek zajišťovat naše přežití během věku nedostatku, což bude ten nejzásadnější problém. Demotivující tlachy o tom, jak se nikdy nedalo a nikdy nebude dát dělat nic jiného než podřídit se (supervel)moci, která ale s jemným tkanivem primárních společenských vztahů, na něž jedině lze dlouhodobě spoléhat, zachází stejně bezohledně jako s jakýmkoliv jiným "zdrojem" (spotřebovává, aniž dokáže vytvořit), jsou zaručenou cestou do kravaty Gérarda de Nerval. Na umíráček je ovšem vždycky času dost - takže rozezni zvony, které ještě zní...

Vytisknout