Pokud tedy zaručeně nechce být otrokem, pak mu doporučuji úděl "profesionálního nezaměstnaného". Je to určitě jednodušší než v dobách, kdy si Egon Bondy vyběhával invalidní důchod. Nebo může odejít na venkov, koupit si nějaký statek v kraji, kde lišky dávají dobrou noc, a žít z toho, co vyplodí jeho trvale udržitelná pole. Pak se může vykašlat na to, co rvou mocní, i na drobty deprivantů. Takoví se už našli a věřím, že jsou šťastní.

Takováto řešení pochopitelně vyžadují jisté oběti v materiální sféře. K nim je ovšem pan Habr připraven. Držím mu tudíž palce při přijímání nepohodlí a utahování opasku. Zvlášť pokud nebude jako stoupenci kapitalismu a nezapomene, že jeho životní priority nesdílí zdaleka všichni.

Za posledních dvacet let jsem osobně či z blízkého doslechu poznal řadu šéfů i podnikatelů. Troufnu si tvrdit, že s tou deprivací to u většiny z nich nebylo zas tak strašné. Na druhou stranu dostat se do silového pole deprivanta vybaveného mocí není nic příjemného. Takoví ovšem existovali v hojném počtu i v éře kývalů a rebelů. Kdybych měl vycházet pouze z vlastních zkušeností, řekl bych, že jich tehdy bylo více. A že konflikty "s režimem", které tehdy měli obyčejní lidé, byly většinou konflikty s deprivovanými mocnými na místní úrovni.

Podíváme-li se do historie, zjistíme, že relativně mocní deprivanti otravovali život lidem i v komunitách, které toho neměly se socialismem či kapitalismem mnoho společného. Třeba na ruské předrevoluční a předstolypinovské vesnici, ačkoli ta měla trvale udržitelný charakter. Ostatně jak chce pan Habr SYSTÉMOVĚ zajistit, aby se podobní lidé nerealizovali i v jeho blíže nespecifikované trvale udržitelné společnosti ? Abychom tedy nezůstali u nepříliš věrohodných chimér ...

Stoupencům svobodné soutěže "nejde o soutěž ani vítězství, ale o výhody. A za tím účelem nastavují pravidla tak, aby maximalizovali šanci se k nim dostat." Myslím, že to neplatí všeobecně. Ale v tomto případě můžeme klidně zůstat u průměru. Dobrá. A průměrným "stoupencům solidarity" jde o co?

Jak ukázal odpor proti zdravotnickým poplatkům, tito lidé nejsou ochotni obětovat ani zanedbatelnou částku odpovídající třem lahváčům. Pravda, některým chronicky nemocným mohlo stokrát nic slušně pouštět žilou. Bylo by tedy logické zaměřit se především na ně. Politici, včetně ministra Julínka o těchto lidech občas mluvili. Řadoví odpůrci poplatků nikoli, pokud náhodou sami do této kategorie nepatří. Řadovým odpůrcům jde o princip. Jsou zásadoví. Anebo si uvědomují, že úleva sociálně potřebným by jim samotným žádnou výhodu nepřinesla?

A o jakou výhodu jde? Mít to zadarmo. To je hodnota, které jsou lidé ochotni obětovat ledacos. Což odborníci z reklamní branže vědí už dávno. Nevím, nakolik je svět založený na podobných hodnotách slučitelný s trvalou udržitelností. Pravda je, že svět takovýchto hodnot "otrokáře" potřebuje. Můžeme tedy "přijmout nepohodlí" a "otrokáře" svrhnout. Místo nich přijdou jiní, i kdybychom je měli dosadit my sami. Co bychom si bez nich počali?

Za těchto okolností není tak úplně jisté, zda je boj proti "otrokářům" více bojem za morálku, lidskost, rodinu, soukromí, koníčky a udržitelný rozvoj, či zda je především projevem závisti. Možná jsou odpůrci kapitalismu sami jeho součástí více, než si připouští.

Pokud chce Jaromír Habr hledat lidskost, rodinu, soukromí, koníčky, udržitelný rozvoj a další podobné hodnoty v politice či politickém systému, o ničem jiném totiž jeho články nejsou, pak je na špatné adrese. I kdyby jeho kritika sama o sobě byla stokrát pravdivá.