Mediální pozornost ve spojení s opatrnictvím ministra spravedlnosti mu vynesla kárnou žalobu od jeho nadřízené Ivy Brožové, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Nikdo nepátral, zda by Pavel Kučera mohl mít nějaký důvod, aby pomohl předsedovi lidovců v nemilé situaci, a zejména, jakým způsobem by mohl přimět nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, aby spáchala pověstnou nehoráznost.

Nicméně víra v jeho vinu je hojně rozšířená a i lidé jinak soudní se dovolávají jeho resignace. Je to krajně nepříjemný vývoj jeho životní dráhy, kterou celou prošel s pověstí slušného člověka a bez poskvrny na soudcovské cti, a před jejímž závěrem má stanout před kárným senátem.

Ve skutečnosti má Pavel Kučera jen dva hříchy, které se nepromíjejí: podporoval prezidenta republiky při pokusu o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové a soukromě se přátelí nejen s Renatou Veseckou, ale hlavně s exministrem Pavlem Němcem, který se těší jak zvlášť vřelé nelásce Marie Benešové, tak chladné nevůli Ivy Brožové.

Za jeho obrazem ďábla našeptávače, vyvedeným v odpudivě pestrých barvách, se veřejnosti téměř vytratila nejvyšší státní zástupkyně, která na rozdíl od Pavla Kučery měla pravomoc zasáhnout a spolu se svými podřízenými Jiřímu Čunkovi pomohla. Proč to udělala, je patrně nejzajímavější otázka celé kauzy, kterou ale nikdo neklade... Jistě musela počítat s možností, že za vstřícnost zaplatí v nejlepším případě pohřbením své kariéry.

Až do aféry s odvoláním Adama Bašného z funkce vedoucího liberecké pobočky Krajského státního zastupitelství v Ústí n.L. a zvlášť do zveřejnění zpráv o zrušení Ceplova rozsudku Vrchním soudem v Praze a o souběžném předání kárného řízení proti Pavlovi Kučerovi od Vrchního soudu v Olomouci k Vrchnímu soudu v Praze přitahoval pan místopředseda na sebe téměř všechnu pozornost veřejnosti, zaměřenou na kauzu Čunek-Vesecká a na proces proti Marii Benešové.

Teprve přiblížení volební kampaně k evropským volbám probudilo zelené, kteří si vzpomněli na Renatu Veseckou jako na vhodnou oběť k uctění boha volebního vítězství, a začali se hrdinně dovolávat jejího odvolání, případně též odchodu Jiřího Pospíšila, ministra spravedlnosti. S malým zpožděním se pak do útoků na její postavení pustili sociální demokraté. Pavel Kučera sice ze zorného pole fanklubu Marie Benešové zcela nezmizel, nicméně nevyžádané popularitě Renaty Vesecké se nyní zdaleka nepřibližuje.

V podobném postavení je nyní pan prezident: čím dále jsme od osudného úterka, tím více je všem truchlícím pozůstalým po Topolánkově vládě jasné, že to byl právě a jedině on, kdo zatáhl za šňůrku splachovadla, jež odplavilo důvěru k vládě. Jakoby se zapomnělo na systematické vyvolávání hlasování o důvěře vládě při každé aspoň trochu vhodné příležitosti jako na konstantní prvek taktiky Jiřího Paroubka v boji o moc, na sílu poslaneckého klubu ČSSD a ochotu komunistů vyrazit proti vládě vždy, když se do toho pustí jejich růžová odnož.

Pravda, úlohu jazýčku na vahách sehráli zběhové z vládního tábora, ale bez mocenského základu spojené levice by jejich nechuť k Topolánkově vládě svým významem nepřekročila hranici folklorní taškařice. A ostatně nemáme žádný důkaz o tom, že by pan prezident někoho naváděl či přemlouval. Nechci tím říci, že jsem si nevšiml narůstajícího napětí mezi Václavem Klausem a Mirkem Topolánkem a v poslední době zvláště prezidentových projevů nevole vůči Martinu Bursíkovi, jenž si je ovšem až neurvale neuctivým chováním k hlavě státu přímo vyžebral. Nicméně odmítám věřit, že by státník, o jehož profesionalitě nepochybují ani jeho nepřátelé, dal impuls k tak šílenému zákroku, jakým nepochybně je svržení vlády v polovině českého předsednictví Evropské unie.

Takže si zapamatujme, že skutečnost je prostá: Jiřího Čunka nezachránil Pavel Kučera, ale Renata Vesecká & spol. a povel k útoku na vládu nevydal Václav Klaus, ale Jiří Paroubek. A poražení svůj pád lehkomyslně připravovali dávno před tím, než jim Jiří Paroubek hodil smyčku na krk.

Svržení vlády a události kolem něho vyvolávají v činných účastnících i bezmocných svědcích emoce, jež zatemňují rozum a vedou k nesprávnému hodnocení úlohy osob a významu jednotlivých prvků skutkového děje. Promítají se i do zkreslení pohledu na některé vyvolané problémy, jež je třeba neodkladně vyřešit.

Obecně politici naříkají nad oslabením českého předsednictví EU a dokonce se vyskytly pochybnosti, zda je budeme moci dovést až do konce. Právě toto je doklad emocemi vyvolané tabuizace nabízejícího se přirozeného řešení.

Co se stalo, nelze odestát: vláda padla a předseda vlády v demisi v čele českého předsednictví je trapný úkaz. Východisko je ale jednoduché: prezident není v demisi a jeho ústavní postavení ho činí způsobilým, aby plnohodnotně převzal dosavadní roli předsedy vlády v čele českého předsednictví.

Námitka, že prezident je euroskeptik a jeho názory vzbuzují u zahraničních partnerů odpor, neobstojí. Václav Klaus je především profesionál a usměrnil by projevy postojů k dílčím otázkám evropské politiky přiměřeně své nové úloze, stejně jako odlišuje v některých domácích věcech soukromé od úředního.

Mimo to v přímém styku s evropskými protějšky by určitě dosáhl lepšího pochopení pro své zdánlivě extrémní názory, zvlášť když by ho přestali předvádět zahraničním kolegům v temných barvách sami čeští politici. Jeho působení v čele českého předsednictví by zcela jistě vedlo k vyhlazení hran mezi ním a evropskými politiky.

Ostatně mnoho potíží plyne z toho, že obě strany se příliš neznají a přicházejí do přímého styku poměrně zřídka. V tomto případě by se zcela jistě vyplatilo odložit emoce a nechat pracovat velmi střízlivý rozum. Václav Klaus by byl v čele českého předsednictví prospěšnější než premiér v demisi.

Autor je aktivistou spolku Šalamoun. Šalamoun se kroky, zejména směrovanými na ministra spravedlnosti a prezidenta, snaží o ovlivnění řady soudních případů.