Jenže nebyly peníze, nebyl čas a domorodci potřebovali bydlet hned. Ona záplava přišla jaksi nečekaně, neplánovaně, nevhod. Prostě katastrofa, že. A tak se věci spíše vrátily do starých kolejí. Lidé jsou prý nepoučitelní .

U Nás uprostřed Evropy prostě nemáme takové možnosti jako v přímoří:

O vánocích 2004 vlna smetla vesnice z pobřeží půlky Indického oceánu. Cunami zabila také Západní turisty (Australany a Japonce nevyjímaje), byla to mediální pohroma globálního rozsahu. Formálně demokratické vlády postižených rozvojových zemí si nechaly poradit od zámořských investorů a rozhodly se pro změnu: Tradiční sídliště na turisticky lukrativních plážích se neobnovovala, původní obyvatelstvo bylo vystěhováno do vnitrozemí nebo ponecháno bez prostředků vlastnímu osudu. Na místě rybářských vesnic rozkvetla výstavba atraktivních turistických rezortů.

Hurikán Katrina o rok později ukázal, že nečekaný lokální útok živlů může zaskočit i supervelmoc, ale potenciál nejsilnější světové ekonomiky dokáže krizi transformovat v příležitost k řešení dávno nahromaděných problémů. Např. stěhováním problémové černé populace z města New Orleans.

Katastrofy už jsou takové, že vedou k nevratným změnám.

Nynější "finanční krize" se s každým dalším uzavřeným podnikem a propouštěním víc a víc stává krizí ekonomickou a sociální: mimochodem, finančníci slaví konec krize, kdykoli stoupne burza, naposledy teď v pátek 13.3. ). Pokud tedy Krize zrovna v pátek neskončila, převažuje názor, že zdaleka ještě nejsme na dně, natož abychom viděli světlušku na konci tunelu. Nynější Krize je považována za nejhorší od r. a) 1979, b) 1945 c) 1929 atd. ... anebo perspektivně nejhorší vůbec. Zatím to jinými slovy jde od deseti k pěti, ale ještě to není úplně nejhorší. Takže se zastavme a přemýšlejme, co má ekonomická krize společného s živelní pohromou? Co přijde pak?

Západní kazatelé postmateriálního věku, tzv. "analytici", sloupkaři, moderátoři, mluvčí, politici a jejich papoušci rok i déle popírali, že se světová ekonomická bublina praská. Po detonaci bankovního systému tito všichni jednohlasně tvrdí, že NIKDO netušil, že NĚCO TAKOVÉHO, jako americká "hypotéční", "leverage" , posléze "finanční", dnes "ekonomická" a "nejhorší" KRIZE může nastat. Profesionální lháři společně s dobře placenými ignoranty veřejnosti sice tvrdí, že ekonomika je exaktní věda, ale ekonomická KRIZE je nepředvídatelný, a nevyhnutelný přírodní úkaz. Stejně jako povodeň nebo chřipka, jak české kotlině srozumitelně vysvětlil profesor ekonomie Klaus.

Dojem dopadu osudové rány může vyvolat snad čtení českého tisku a sledování českých masmédií, event. konzumace vývarů z dovezené korporátní propagandy. Není to však nic než ohlupující ztráta času. Protože od zavedení internetu čerpám z jiných pramenů, vím, že to není pravda. Skuteční analytici upozorňovali s velkým předstihem na to, co se děje a jak to musí skončit, ale nikdo je nechtěl slyšet. Příkladem za všechny je Engdahlova série článků příznačně nazvaná Finanční tsunami, pozdě, ale přece otázku, zda a proč NIKDO nic netušil česky stručně rozebírá článek v časopisu Týden, čestná česká výjimka ...)

Pokud rozhodující většina "nic netušících" ekonomů, politiků, členů dozorčích rad trvá na nezbadatelné "přírodní" příčině pohybu krizových událostí, je to výmluvné, nikoli však vysvětlení. Z těchto řad lze stěží očekávat nějaký proces vedoucí k nalezení, usvědčení a potrestání viníků. V těchto zainteresovaných kruzích panuje shoda, že žádní nejsou.

Berme tedy na vědomí, že výstupem permanentního provozu elitních think tanků, které z téměř 7miliardové světové populace vybraly a zaměstnaly přinejmenším miliony nejlepších mozků, je tvrzení, že nikdo nic netušil, nikdo za nic nemůže. Je bezpředmětné spekulovat, nakolik je tato Krize záměrná či řízená. Důležité je, že tato rozhodující většina nyní uznala Krizi jako fakt a má na programu její řešení. Zajímavé je, že v zásadě stejná skupina vedoucích světových představitelů nyní uznává jako fakt "globální oteplování", kde usvědčeným viníkem je CO₂.

Stejná světová demokratická veřejnost jako prioritu dneška vnímá porážku teokracie v Afghánistánu a zároveň podporuje návrat teokracie do Tibetu.

Ale než se tematicky vrátíme na Moravu, kde jsme začali, shrnuji:

Zatímco v ekonomice po letech aplikace sofistikované nejvyšší matematiky jsme v predikci hospodářských cyklů dospěli oficiálně do stadia historického fatalismu, nové a nové matematické modely klimatu všem cyklům navzdory varují před nadcházející potopou. Čemu věřit?

Každá krize znamená konflikt a nemá jen poražené, ale vždycky také NĚKDO vítězí. Krize je šance. Tedy skoro vždycky.

Koncem února jsem v brněnském divadle Husa na provázku poprvé na vlastní oči viděl představení Shakespearova Hamleta. Děj příběhu je obecně znám, provedení v Brně je omračující.

Připomínám: Hamlet je nešťastně zamilován do Ofélie a trápí se proradností své matky, která záhy po náhlé smrti krále, Hamletova otce, spouští se strýcem,. Pravdu o úkladné bratrovraždě se Hamlet dovídá skrze zjevení otcova ducha; straní se rodiny a předstírá šílenství. S potulnými herci Hamlet na královském dvoře sehraje představení, v kterém uvede, jak byl jeho otec otráven. Vrah je nepřímo usvědčen, ale jen před Hamletem samotným. Sledem následujících nešťastných vražedných okolností zůstává na konci hry na jevišti jediný živý protagonista, Hamletův sluha.

V brněnském představení si Horacio na závěr děsivou scenérii vyfotí mobilem. Mobil je jen rekvizita. Hamletovo drama působí beztak velmi současně ...

Měl to Hamlet zapotřebí?

Dnes bychom řekli, že Hamlet a Ofélie následkem prodělaného stresu propadli z deprese až do PSYCHOSPIRITUÁLNÍ KRIZE .

Optimisticky vzato, pokud by se jim dostalo patřičného psychofarmaka, nemusela tragédie dosáhnout rozměrů masakru. Duch, který Hamleta informoval o příčině smrti jeho otce, mluvil sice pravdu, ale byl to přece jenom duch. Ani strýcova vyděšená reakce a jeho snaha nepohodlného Hamleta odstranit nemůže být důkazem spiknutí (konspirace). Nikdo jiný než Hamlet zasvěcený pouhým duchem by v Klaudiově úleku vysvětlení nehledal. Hamletovy a Oféliiny soukromé problémy ohrozily fungování celé monarchie. V naší technologicky komplexní flexibilně dynamické postdemokracii vedené ideologií národní bezpečnosti si něco takového nemůžeme dovolit. Vznešené pojmy jako víra, čest, mravnost, rodina, láska podezřele trčí jako záložky z teroristického slovníku. Od občana se očekává, že bude věřit jen tomu, co zrovna tvrdí masmédium a jeho pracovní mobilitu neomezuje žádný neobjektivní "vyšší cit." Za poslušnost naše stárnoucí superspolečnost občanovi slíbí bezpečnost a když to dobře dopadne, možná i nesmrtelnost. Klonování náhradních dílů už je na cestě, Hamlete!

Odcházel jsem z Hamleta otřesen.

Co se stalo? V šalině mě napadla poslední diagnóza: Západní civilizaci zachvacuje demence. Společnost za zenitem už nedokáže krotit běsy, které si vypěstovala a neutralizovat jedy, na kterých se stala závislou. Ztrácí se historická paměť. Nastupuje ztráta vědomí souvislosti a soudnosti . Nakonec mizí soběstačnost.

Nevěřím, že demokracii v tomto stádiu zachrání technologie.

Ale brněnského Hamleta u Husy na provázku můžu jen doporučit. Třeba vás na odchodu z divadla napadne něco lepšího.

Krize je šance ...