Cena / Český lev 2008. Oproti předchozímu psychedelickému moderování Jaroslavem Duškem (a že jich nebylo málo, pokud si vzpomínám, i v ročnících dávnějších) dostalo se tentokráte tomuto vyhlašování překvapivě klauna: Bolek Polívka si nechal narůst vous a na scéně se rozhodl vyřádil se svou dcerou Annou. Klaun Polívka glosoval, vyhlašoval a kvetl. Dcera Anna přihrávala, glosovala a vadla. Tu více, tu méně. Polívka občas mluvil i cizími jazyky, což mu hodně slušelo: zvláště ta italština. Nezbavil se sice zlozvyku nemístného vtipkování, ale v souvislosti s heslem večera to nakonec vyznělo výborně.

Hlavním tématem večera byl totiž český herecký klanismus. Ceny udělovali rodiče a děti, prostě herecké rodiny: a že je jich v Česku dosti! A to tam nebyly navíc všechny. Heslem večera eufemisticky řečené heslo „film jako rodinný podnik“ tím dostal neobvyklou kvalitu, kterou přesáhl zdaleka ročníky předchozí, a vystoupal doslova na úroveň zábavné filozofie. Cenu Českého lva 2008 bych rozšířil ještě o jednu kategorii: udělil bych ji tomu, kdo s tímto nápadem přišel. Tipuji Polívku, ale možná za tím je i producent Petr Vachler, který už v těchto osidlech působí nějakou dobu.

O tom, kdo ceny různého druhu dostal, jste se jistě již dočetli dříve. A udělovaly se přeci jenom o trochu dříve, než minulý týden – sám jsem se na to díval ale až v průběhu minulého týdne na internetovém vysílání České televize. Ostatně, ceny byly, jsou a budou: o kvalitě filmu to nevypovídá více než o jiných druzích oceňování, zvláště, když je porota složena z těch, kteří filmy produkují, a kteří v nich hrají.

Kompletní výsledky ZDE

Nikdy se nakonec neubráníte dojmu, že závažné ocenění je výsledkem nějakého zákulisního politikaření, a nová kategorie je tu jen proto, že se objeví film s osobností, třeba dokumentární, který nelze ignorovat.

Ke každému takovému oceňování patří jistá hustota idolatrie, ale i pravidelné indulgence. Dostalo se ji Juraji Herzovi, ale především Václavu Havlovi. Režiséru Herzovi za celoživotní dílo, Havlovi za to, že byl a stále je pro většinu filmařské obce jediným legitimním prezidentem (a to i přes koketérii, že dokument Občan Havel, který s ním natáčel Pavel Koutecký, vlastně není jeho práce).

Záznam České televize ZDE

Cena / César 2009. Ve srovnání Českého lva s udělováním francouzských filmových cen César koncem února si člověk uvědomí nejednu podstatnou věc. Oproti 16. ročníku Českého lva je ten francouzský César především starší, tentokrát to by již 34. ročník prestižního ocenění. Také srovnání dramaturgické je přeci jenom propastně jiné ve srovnání: zatímco český styl si zakládá na přemíře neformálnosti, jsou ty francouzské ceny důsledně formalizované. Nikoliv ale upjaté. Také počet kategorií je vyšší: uděluje se například za nejlepší první film, stejně jako v kategorii herecké naděje (ženské a mužské).

Na čele letošního ročníku stanula trochu rozevlátá Charlotte Gainsbourgová, slavná dcera slavných rodičů. Večerem provázel Antoine de Caunes, který dokáže být nejen vtipný, ale i dostatečně osobitý, aniž by sklouzával k vulgaritě. Prestižními hosty seance byli herci Sean Penn, Emma Thomsonová a Dustin Hoffman. Právě posledně jmenovaný americký herec dostal ocenění za celoživotní přínos.

Kompletní výsledky ZDE

Nepotřebujete mít zrovna velké rozlišovací schopnosti, abyste si uvědomili, že tu, právě na těchto cenách jde o mnohem, mnohem více, než na cenách českých. Svědčí o tom nejen záchvaty emocí, kterým se nikdo nebrání, a i když jsou mnohé záchvaty trochu nahrané, cítíte za nimi, že to pro tyto herce, režiséry a další tvůrce, je ocenění, kterého si váží. Neshazují jeho význam hned při svém příchodu na scénu, jak se to často děje u nás, nikdo jim navíc neříká, že mají poděkování pokud možno zkrátit; není ale ani nouze o překvapení, když se herečce odporoučí trochu níže její rafinovaný dekolt, že to musí zachraňovat přímo Emma Thomsonová. Je to opravdu vysoce glamour akce se vším všudy, a vypovídají o tom i stovky fotografů, kteří čekají již venku, aby udělali svoje dobré fotografii na nezbytném červeném koberci.

V pražské Lucerně, zdá se mi, emotivně prožili udělování ocenění pouze dva lidé: trochu divoká Slovenka Deana Jakubisková a dojatý Filip Renč. V pařížském Théâtre du Châtelet to byly přímo emocionální lázně. Inu: jiná země, jiný mrav. A jiný rozpočet.

Záznam na Canalplus ZDE

Ocenění / Osobnost XX. Když už jsme u toho oceňování. Napsal mi Jiří David, že prý je to trochu klišé psát o něm jako o „geniálním eklektikovi“. A že prý to o něm šíří hlavně teoretička Martina Pachmanová. Nevím, je to možné, nic o tom nevím. Navíc to nic nemění na tom, že umělec David je oceňován. Potvrdil to i výběr týdeníku Reflex, který vyhlásil v anketě Osobnost XX v oblasti výtvarného umění za umělce dvacetiletí - právě Jiřího Davida. Vypadá to sice trochu jako PR kampaň na jeho současnou výstavu, ale mezi tipujícími pomyslné Akademie XX bylo téměř sto osobností českého světa umění.

Sám umělec je ale naštěstí při smyslech, když na otázku, zda toto ocenění čekal, odpovídá: „To, že jsem uspěl, je pro mě velké překvapení. Nečekal jsem to, i když to zní asi stejně nevěrohodně jako kecy při předávání Českých lvů. Navíc vím, že každá anketa je vždycky tak trochu pofiderní, protože nikdy nemůže být objektivní, ale stejně to je příjemné. Především proto, že se jí účastnila spousta lidí z oboru. Člověk si často říká, jestli to, co dělá, má vůbec smysl, jestli by to neměl všechno spálit, vyhodit, a když jsem se dozvěděl, že jsem vyhrál, tak mě neskromně napadlo, že to, co dělám, možná opravdu někdo reflektuje a vnímá jako něco, co není zbytečné, aspoň pro tento den.“

Ano, je to sice pofiderní, ale příjemné. Být zneuznaný, a objevený pokud možno až po smrti, kdo si z toho co vezme, že? Mediální humbuk kolem oceňování přesto musí umělce nějakým způsobem znejistit: kdo by nebyl, protože jde přeci jenom o hodnocení, jehož kvalita je dána především dobovým posuzováním. Úspěch s odstupem času, to už je jiná káva, myslím...

Film, tv / Nikdo se nebude smát. A jsme zpátky u filmu. Bude jistě zajímavé vědět, co řeknou na vítězný film letošních Českých lvů nebo Césarů (o amerických Oscarech se tu raději schválně nerozepisuji) lidé za dalších dvacet let. Umělec Jiří David získal ocenění jako umělec dvacetiletí – co z něho ale budou citovat učebnice v roce 2029? Cyklus Zlatá šedesátá nabídl divákům uplynulou sobotu na ČT1 film z roku 1965: Nikdo se nebude smát od Hynka Bočana.

Spisovatel Milan Kundera, jehož povídku stejného jména režisér Bočan natočil, se uplynulý podzim zrovna moc nesmál. Pohled na krásu černobílého filmu, v němž se to hemží krásnými rekonstrukcemi dobové atmosféry a hodnot, při kterých vám moc do smíchu není, ale nabídl i jednu úvahu, která se týká našeho tématu. Kdo vlastně vytváří hodnocení a kdo si nárokuje právo oceňovat? Mladý profesor Klíma ve filmu je člověkem, který má dostatek sebevědomí, aby si o sobě myslel jen to nejlepší. Má nakročeno ke skvělé kariéře, má půvabnou mladou dívku, ale...

Excelentní výkon českého herce Jana Kačera, tohoto „českého Mastroianniho“ 60. let, uvádí na scénu Kunderova alter ego. Jeho Klíma je prototyp dobového představitele části elity, muže bez vlastností, který si nechce zadat s dobou. Dokud se mu do cesty nepostaví reprezentant jiného světa. Grafoman Záturecký (mimořádně sugestivní Josef Chvalina) mu náhle snímá masku. Elita té doby nepřeje lhářům, ani vtipům, natož kunderovským vtípkům. Katarze filmová je jen další z řady pozoruhodných dekonstrukcí „zlatých šedesátých“: otevírá totiž úvahu ještě jednu. A to tu nejbolestnější: Je vlastně demokracie možná?

Zatímco poroty a prezídia různých akademií udělují ceny, vydávají osvědčení na nové ocenění, někde v hloubce tohoto tématu se skrývá poněkud zapomenutá existenciální obava: qui bono? Komu a čemu slouží ti ocenění? Komu a čemu slouží umění? U obrazovek velkých i malých cen sedí patrně dost lidí, kteří s nadšením tyto přenosy sledují. Komerční televize svůj audimat zvyšují nejnověji přímým hlasováním diváků. A na scéně takových estrád stojí klauni a šašci, kteří se v přímém přenosu smějí.

Co nás v cyklu Zlatá šedesátá ještě čeká, najdete ZDE