Vše uvedené až do dnešního dne neprošlo žádnou zásadní změnou. Máme dokonce za sebou i pokusy německých Zelených s rotací kádrů v důležitých funkcích, která vedla především ke zmnohonásobení přechodového období, v němž se osoba zastávající určitý post teprve seznamuje se svou prací a není proto schopna ji plnohodnotně vykonávat.

Když se nyní objevilo tvrzení, že by se parlamentní politika mohla zásadně revitalizovat s pomocí komunikačních technologií, neměli bychom samým nadšením zapomínat na to, co už víme. Tedy především: Jaké kvality člověka dokážeme zjistit z jeho Facebooku? Zjistíme méně, nebo více než z bilboardu? Méně, nebo více než z osobní účasti na veřejném předvolebním shromáždění? Jestliže existují vědecké studie dokládající, že vynálezy jako Facebook infantilizují lidskou mysl, patrně jen nekonečný optimista se může domnívat, že vyhlídka na jejich politické využití slibuje něco dobrého. Trend ke zpovrchnění politické komunikace nastolený dnešními PR specialisty by totiž mohl být ve srovnání s případnou facebookovou politikou extrémně intelektuálně náročnou záležitostí - a po elektronické revoluci bychom docela dobře mohli zjistit, že máme parlament plný Cicciolin zvolených v prvé řadě kvůli vyvinutým plicím. Nic proti, nepochybně by to mohlo politiku dosud nevídaným způsobem zatraktivnit; jenže obávám se, že by to automaticky neznamenalo zlepšení správy věcí veřejných, ba dokonce spíše naopak.

Krom toho tu je ještě stále Shonfieldův argument. Podíváme-li se například na výsledky práce nezávislých senátorů Mejstříka a Štětiny, musíme konstatovat, že nahrazovat nedostatek odbornosti emocionalitou (v uvedených případech antikomunistickou rétorikou) může být sice dočasně efektní, ale naprosto nic to neřeší. Společnost, jíž současná celostátní politika slouží, je prostě příliš komplexní, než aby mohla dlouhodobě snášet podobné diletantismy. Dokonce i když přijmeme pro mnohé nesamozřejmou perspektivu, ve které úroveň komplexnosti bude s deindustrializací postupně klesat, na věci to nic zásadního nemění. Diskutujeme přece o společnosti tady a teď, nikoliv za dvě stě let. Kupříkladu v dnešní Británii je elektronická revoluce patrně receptem na ovládnutí veřejného diskursu lacinými tématy daňových škrtů, policejní represe a opatření proti přistěhovalcům -- poněvadž právě to jsou ona "lidová" témata nejlépe přeložitelná do povrchní komunikace skrze Facebooky.

Nesdílím v nejmenším ani nadšení nad perspektivami nestranickosti. Normálně má být přece stranická příslušnost kandidáta/tky jednou ze záruk toho, že se osoba zvolená do nějaké funkce úplně nezpronevěří volebnímu programu. Pokud bychom ale elektronickou revolucí v politice stranickou příslušnost zcela odbourali, takto deregulovaná/ný kandidát/ka může vyhrát volby s programem, který už týden po usednutí do parlamentní lavice jednoduše vyhodí do popelnice a čtyři roky bude dělat něco zcela jiného. Kdo tomu zabrání, pokud nezavedeme alespoň odvolatelnost zvolených zástupců kdykoliv?

Zkoumáme-li důkladněji zastaralé ideologie pravice i levice, spíše dřive než později narazíme na fakt, že zkušenostní bázi, v níž tyto duchovní produkty koření, představuje život industriálních společností 19. století. To vcelku pochopitelně neskýtá nejlepší předpoklad pro řešení dnešních problémů. Na druhé straně by to ale myslím nemělo znamenat ani to, že organizační formy moderny prostě zahodíme a vrhneme se s jásotem do náruče společnosti sítí, v níž industrializaci nakonec nahradí cicciolinizace. Pokus podřídit komplexní politickou problematiku rutině komunikačních geeků, která jí v principu nemůže být práva, je prostě jen další moderní snahou ulehčit si život příklonem k dobře zavedeným technickým řešením -- a to jednoduše nikdy nefunguje.