Kritika / Aféry Anduly Sedláčkové. Hned na počátku novu, kdy jsem se přihlásil k této rubrice, jsem se také přihlásil k jistému typu kritického myšlení. Možná jsem to neměl dělat, protože tu mezi námi žijí lidé, kteří se k němu hlásí rovněž, ovšem vysvětlují si tento odkaz jako prostředek k vlastnímu cíli. Nebo se pletu? Uplynulé pondělí vyšla v Lidových novinách recenze na moji knihu Aféry Anduly Sedláčkové (Petrklíč, Praha 2008), jejíž první kapitoly si čtenáři mohli před rokem na stránkách Britských listů všimnout. Kniha pojednává o životním a uměleckém příběhu slavné české herečky.

Profesor Jan Císař, donedávna vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU, se rozhodl o této knize napsat

To by samo o sobě bylo zajímavé, protože kde je člověk konfrontován denně s tím, že se vám věnuje kapacita, že? Jaké bylo ale moje zděšení, když jsem si četl na stránkách novin výbuch jeho kritického myšlení. Ještě ve chvíli, kdy jsem se o tomto dozvěděl, jsem se zaradoval: myslel jsem si totiž, že se mi dostane lekce z toho, kterak jsem něco důležitého v knize opomenul, že si rozšířím záběr o nějaký významný divadelní či společenský kontext. Ale kdepak! V Česku je totiž tolik korektorů a expertů na chyby, kterých se dopustíte, asi stejně jako expertů na fotbal nebo hokej. Kdo kdy neudělal nějakou chybu? Pan profesor Císař má jistě legitimaci z Klubu neomylných. Když k tomu přidáte myšlení ve stylu "coby, kdyby"... úspěch je zaručen. Sebepotvrzující hypotéza je totiž nejlepší prostředek, jak dosáhnout toho, čeho chci.

A když jsme u toho dědictví: jistě, kdo by neznal nestora české umělecké kritiky F. X. Šaldu! Takže pokud to laskavého čtenáře vůbec zajímá, pan profesor, který četl Šaldu, našel v jeho knihách citát, který použil jako klacek, jimž se po mne ohnal. Inu, řekl jsem si: škoda, že pan profesor nenapsal podobně jako Šalda něco k tématu, o kterém tu referuje, dříve. Možná to má ale schované někde hluboko v šuplíku, a zatím se mu to nepodařilo vyndat. Poslední kniha o Anně Sedláčkové tu, s dovolením, vyšla v roce 1928. To ještě pan profesor nebyl ani na světě...Potom měl ale téměř 50 let produktivního času. Ne, jistě, porotce dramatického divadla je činnost, která je samozřejmě záslužná velmi. Právo na kritiku mu tu samozřejmě neupírám, pouze se obávám, že tradice nezavazuje pouze k dědictví, ale i k jisté elementární úrovni sdělení a informovanosti. Chce-li být alespoň trochu profesionální...

Film /Manželství Marie Braunové. Pražské kino Ponrepo je místem, kam rád chodím, abych si připomněl tu atmosféru časů, v němž se ještě v kině nechroustal popcorn, lidé chodili na filmy, o nichž poté vášnivě diskutovali, a v novinách vycházely kritiky, které stály za úvahu. Čas od času tu hrají také filmy německého režiséra, které stojí za zhlédnutí, máte-li rádi kontroverzní výbuchy ducha.

Režisér Rainer Werner Fassbinder (1945-1982) vás může stejnou měrou fascinovat, jako odpuzovat. U mne zatím převažuje ten první dojem, a film Manželství Marie Braunové (Die Ehe der Maria Braun, 1978), je někde na stupnici směrem ke kladnému hodnocení. Je naprosto ohromující, do jaké míry se umělecké výbuchy tohoto režiséra zabývaly tématy, o nichž se obávám v české kinematografii -- s výjimkou krátkého období konce 50. let (zvláště Jiří Krejčík nebo Ladislav Helge) -- nebylo a není ani vidu, ani slechu. Fassbinder ale ještě navíc používá filmové řeči, v níž je metafora skryta do té míry, že nemusíte pochopit někdy vůbec nic. Což vám ale nebrání ve vlastním výkladu, ani v rozvíjení vlastní fantazie. "Tys něco pochopila?" ptal se své choti postarší pán u východu.

Příběh mladé ženy Marie, která prožívá svůj úděl německé ženy, stojí na výkonu vynikající Hanna Schygully, kultovní herečky více Fassbinderových filmů (za všechny jmenujme asi nejslavnější Lily Marleen, 1980). Její herectví je sugestivní, i když místy silně teatrální, ale dodává filmu vysokou míru stylizace a poutavosti. Režiséra evidentně zajímaly příběhy žen na hraně vlastní životní zkázy, byl fascinován kultem jejich osudové nesmrtelnosti. Práce s herci je u Fassbindera ovšem velmi problematická: uvědomíte si to snad u každého z filmů. Na konci filmu Manželství Marie Braunové vyletí dům i s jejím manželem do povětří. Ozve se křik. A závěrem obrazu letí na plátně portréty německých kancléřů jako připomínka doby, jíž prošla naše hrdinka.

Jeden z dalších filmů je na pořadu stejného kina dnes. Je jím film Touha Veroniky Vossové (Die Sehnsucht der Veronika Voss, 1981), který si velmi rád zopakuji. Co bych za to dal, kdyby u nás někdo uměl tímto způsobem točit o takových ženách! Více: ZDE

Výstava / Cena kritiky za malbu 2009. Galerie kritiků, která sídlí v pasáži pražského paláce Adria, vyhlásila Cenu kritiky za malbu 2009. Jde o cenu, která se pokouší motivovat mladé umělce do 30 let, aby nejen soutěžili, ale zejména malovali. Může to vypadat jako proti smyslu věci, ale umělci po dlouhé dekádě instalací a všemožných konceptuálních řešení, často na malbu zanevřeli. Jedná se o 2. ročník, loni vyhrála nadějná umělkyně Laďa Gažiová (1981).

Jistě, stále je tu dosti malířů, kteří vědí, že malba je jedním z nejsilnějších sdělení, ať už tomu doba přeje či nikoliv. O návrat malby se stále nějakým zvláštním způsobem diskutuje, ale buď je to diskuse dosti hermetická, nebo téměř planá. Výbuch vášní, které vyvolala letošní nominace, je ale více nešťastná než zajímavá. Mladá výtvarná kritička Martina Buláková ve svém textu, který uveřejnila příloha Kavárna Mladé fronty Dnes, se pozastavuje nad způsobem, kterým byla letošního roku cena vybrána.

Udělena byla Evženu Šimerovi (1980). Cenu sympatie získal jiný mladý umělec: Jakub Hošek (1979). Nepatříte-li právě k insiderům výtvarného provozu, patrně vám žádné jméno nic moc neřekne. Oba ale vyzařují patřičnou míru odvahy i ambicí. Ten druhý umělec, Jakub Hošek, je již ve svých letech zastupován prestižní Galerií Jiřího Švestky, kde ho právě navíc zrovna vystavuje. Reportážní hodnocení mladé kritičky Bulákové se dobře čte, potíže ale nastávají tehdy, když se pokouší zobecňovat. Obávám se, že provoz Galerie kritiků, který usiluje o široký záběr a seriózní přístup (od mezinárodních výměn k oceňování mladých umělců), si nezaslouží být uváděn jako "český příklad za všechny". A navíc, když ten příklad je uváděn slovy o "taktizování, zašmodrchanosti a nejasných pravidlech".

Každá lidská aktivita má svá taktizování, zašmodrchávání a o pravidlech se bavme tehdy, když je známe. Kurátorka Vlasta Čiháková-Noshiro, proslulá svými výbornými výstavami, ale i velkorysostí, s jakou se pouští do nových a nových projektů, má možná právo k výbuchu zlosti. Je už bohužel údělem kritiky, že se často dotkne více na místech, kde to čekáte asi nejméně. "Stále v tomto státě platí, že když chcete udělat něco prospěšného pro toho druhého, jste podezřelý, anebo to děláte špatně. Ten kdo vás kritizuje, by to udělal lépe, ovšem sám raději nedělá nic," napsala v reakci kurátorka. Názor na stav současné mladé malby si ostatně můžete v Galerii kritiků udělat sami. Kontakt na galerii ZDE

Film / Valkýra. Výbuch, který je středobodem filmu amerického režiséra Bryana Singera čekáte po celou délku filmu. Délka je to přiměřená: 120 minut. Výbuch ale nastane dříve. Film Valkýra (2008) v hlavní roli s výtečným Tomem Cruisem (jako plukovníkem Clausem von Stauffenbergem) ovšem stojí za to: navíc výbuch vlastně čekáte, neměl by vás tedy překvapit. Natáčení provázely různé problémy, ať už byly opravdové, nebo jenom marketingové, příběh je ale vynikající od začátku do konce. Možná, že si nepotrpíte na velké scénování, ani kostýmové jemnůstky. Možná ale oceníte, že hlavní hrdina na vás necení zuby jako obvykle, a téma bere velmi svědomitě. Zdálo se mi po celou dobu, že na filmu Cruisovi opravdu záleželo.

Ve filmu najdete celou plejádu herců, kteří vás rovněž potěší: například skvostný Kenneth Branagh (jako Henning von Tresckow), ale i Bill Nighy (v úloze Friedricha Olbrichta) a Terence Stamp (coby Ludwig Beck), kteří tvoří nejužší okruh kolem Cruise. Bohužel se to ale nedá už zcela úplně říct v případě dosti karikaturních Davida Bambera nebo Harveye Friedmana -- ten první v roli Hitlera, ten druhý v roli Goebbelse. Panorama filmového příběhu, na jehož konci jsou popravení vzbouřenci proti nacistickému vůdci, neusiluje o detailní propracovanost motivů, ale mnohem více nabízí jakousi historicko-filmovou anabázi, o níž se možná budete chtít dozvědět více jinde a jindy.

O tématu atentátu na Hitlera již vzniklo - před tímto hollywoodským - celá řada filmů, a srovnání s nimi bude patřit k úkolům těch, kteří budou chtít jít do větší hloubky. Snad tyto filmy důkladněji postihly východiska aktérů, mezi nimiž jistě nechyběla představa o "jiném Německu", než o tom Hitlerově. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že tu autoři scénáře Christopher McQuarrie a Nathan Alexander obrousili některé hrany v zájmu větší přehlednosti. Tím utrpěla i rodinná dimenze příběhu, v níž manželka Nina von Stauffenberg v podání Carice van Houtenové, je sice výborně retro nahozená, ale naprosto bez charakteru a minulosti.

Kdo si přijde na své, bude detailista: obdivuji ty vynikajííc makrozáběry na kůži vojáků, na které se pasou komáři. Líbí se mi, když se myslí skoro na všechno v ateliéru i v kostymérně: například právě vojenské kukly do těch komáry zanesených bažin východního Pruska mne uvedly doslova ve výbuchy nadšení.

Informace distributora najdete ZDE

Výstava / Alfons Mucha. Kdo má rád zimní Vídeň, najde jistě dost důvodů k tomu, aby ji navštívil. Její kavárny, ta neopakovatelná atmosféra zaniklého mocnářství, i značně dynamické centrum s architektonickými skvosty postmoderní i té moderní architektury, vám rozbuší srdce. Nebo vás třeba přivede na novou výstavu, a kam mi paměť sahá, na první takovou výstavu Alfonse Muchy v hlavním městě Rakouska. Belveder působí v lehce zasněženém hávu cudně, uvnitř Oranžérie se vám ale naskytne pohled na tvorbu jednoho z největších umělců přelomu 19. a 20. století.

Autor, notoricky známý několika generacím, se tu prezentuje pod kuratelou Agnes Husselein-Arcové, Michela Hilaira a Christiane Langeové, coby zástupců tří uměleckých institucí, jako suverénní tvůrce nového stylu. Nepřekvapí vás ani tolik známé plakáty k inscenacím francouzské divy Sarah Bernhardtové (včetně toho, na němž je jako Princezna Hyacinta česká star Andula Sedláčková), ale spíše část Slovanské epopeje, kterou sem kurátoři dovezli. Přípravné kresby a stude, ale i vystavené části mají sílu, která časem dosáhla poněkud jiného vyznění, než umělec patrně chtěl, nicméně to nic nemění na jejich výbušném dopadu. Díla, napůjčovaná z Česka, Francie a soukromých sbírek, tu doplňují některé rakouské kousky.

Příjemných momentem výstavy je rekonstrukce pavilonu Bosna-Hercegovina z roku 1900, který dostal Mucha jako zakázku. Méně zdařilé, ale přesto ne bez citlivé snahy, vyzní pokus o vystavení vitráží z katedrály sv. Víta, k nimž se line ztichlá varhanní hudba, rozesmutní ale zejména absence fotografií, které jsou tu v letácích avízované. Doplnit si je musíte v katalogu, který je vyveden velmi výpravně, ovšem zatím pouze v německé verzi -- cena 38 EUR. Ve Vídni k vidění do 1. června 2009.

Více informací ZDE