Jednou z věcí, která mnoha dnešním lidem komplikuje konec industriálního věku, je způsob, jakým vráží klín mezi vědu a to, co se často nazývá scientismus. Věda, která tvoří jádro toho světového názoru, je prostě metodou praktické logiky, která testuje hypotézy proti zkušenosti. Scientismus je však pohledem na svět a hodnotovým systémem, který tvrdí, že otázky zodpověditelné vědeckou metodou jsou ty nejdůležitější, jaké si lidské bytosti vůbec mohou klást, a že obraz světa vytvořený vědou je lepší aproximací skutečnosti než jakýkoliv jiný. Věda a scientismus nejsou totéž, je však velmi rozšířeným zvykem moderního myšlení předpokládat jejich identitu - nebo přesněji, zaměřit se na vědu a vůbec si nevšimnout, že existuje scientismus coby zvláštní světonázor.

Není to nic nového. Na základě většiny intelektuálních nástrojů vznikly zvláštní světonázory a hodnoty. Klasická logika sledovala stejnou trajektorii. Řečtí a římští filosofové považovali logiku za základní nástroj a redukovali skutečnost na výroky analyzovatelné logickými prostředky, zatímco vše ostatní připisovali apeiru, oblasti beztvarého a nepoznatelného. Je dost snadné odsoudit staré filosofy za jejich selhání - například debaty o spravedlnosti, které ponechávaly stranou otroctví - ale podobné slepé skvrny má také moderní myšlení.

Čím byly pro klasické myšlení výroky, tím je pro vědeckou metodu kvantifikace. Fenomén, který nemůže být vyjádřen v číslech, zpravidla nelze vědecky zkoumat. Mnoho vědců reaguje tak, že vše, co nemůže být kvantifikováno, připisuje vlastní verzi apeira. Uznání tohoto zlozvyku není odsouzením vědy, ba dokonce ani odsouzením scientismu; spíše jde o uznání skutečnosti, že žádný nástroj se nehodí pro všechny činnosti. Přirozený sklon malého dítěte s kladivem věřit, že všechno na světě potřebuje pořádnou ránu, není jediným faktorem, který tu působí; sama vědecká metoda se velmi často stává překážkou na cestě ke srozumitelnosti.

Totéž, s ještě větším oprávněním, lze říci o předpokládaném "ovládnutí přírody", což je patrně nejcharakterističtější představa scientismu. Vojenská metafora definující lidstvo coby nepřítele Země je špatný způsob, jak porozumět vztahu k přírodním systémům, které podporují naše životy. Dokonce i narativy moderního environmentalismu tento přístup neodmítají, ale naopak posilují; mnohé z nich vlastně glorifikují lidskou moc, kdyř prohlašují, že lidstvo se stalo tak všemocným, že může zničit Zemi a přitom i sebe.

Konflikt podobných názorů s tvrdými skutečnostmi tvořícími obtížnou situaci průmyslové civilizace už nemůže být ostřejší. Situaci, které dnes čelíme, nedefinuje lidská moc, ale její omezení, protože technologické revoluce a časy ekonomického rozkvětu, které většina moderních lidí považuje za zaručené, přišly díky krátkému období marnotratnosti, v němž jsme vyplýtvali sluneční energii nashromážděnou za miliardu let. Síla, kterou si přisvojujeme, nám ve skutečnosti nikdy nepatřila, nikdy jsme přírodu nedobyli; spíše jsme ukradli ze zásob uhlíku tolik, kolik šlo, a většinu utratili. Nyní je třeba platit, účet nestačí, a jedinou otázkou zůstává, jaká část toho, co jsme si pořídíli, nám zůstane, až příroda skončí s exekucí.

Tuto perspektivu je nemožné skloubit s většinou současných názorů na přírodu a postavení lidstva v ní, a je rovněž v ostrém konfliktu s osvícenskou vírou v rozum jakožto dveře do lepšího světa. Z pohledu této víry se považuje za samozřejmé, že všechno neuspokojivé představuje problém, který si žádá řešení, a že takové řešení může být i nalezeno. Naznačovat, že hluboce neuspokojující podmínky nemohou být odstraněny, ale je třeba s nimi žít, je nemyslitelné a pro velkou většinu lidí urážlivé. Jenže pokud je lidský život podřízen tvrdým ekologickým limitům, narativ lidské omnipotence padá - a populární, vášnivě hájená představa lidské přirozenosti a osudu padá s ním.

Je jednoduché prohlásit scientismus za padoucha vinného tímto zločinem, ale scientismus je prostě posledním příkladem lidského zvyku používat úspěšné techniky k definování univerza. Lovci a sběrači viděli zvířata a rostliny jako stavební prvky kosmu; zemědělské kultury pohlížely na svět v termínech půdy, semene, ročního cyklu. Scientismus také vždy nebyl tak špatným nástrojem přizpůsobení jako dnes. Na počátku průmyslové epochy vedl lidské úsilí k tehdy úspěšné lidské ekologii. Při pohledu zpět lze říci, že neomezená víra scientismu v moc lidského rozumu představuje případovou studii toho, čemu antičtí Řekové říkali hybris - namyšlená pýcha zatracených. To je ovšem dnes tak jasné prostě proto, že doba jeho užitečnosti skončila.

Kultury nejlépe vybavené pro deindustriální věk budou muset uplatňovat zcela odlišný přístup k přírodě, než jaký razil scientismus: Přístup vycházející ze skromnosti spíše než z pýchy. Vědeckou metodu však má cenu z vraku industriálního věku zachránit, může fungovat stejně dobře jako dosud. Domnívám se, že environmentální vědy dokonce poskytují nejpravděpodobnější základ pro projekt světového názoru a hodnotového systému, který přikládá smysl ekologii a ekotechnice, který smysl lidského života už nepromítá do dobytí přírody, ale do závislosti a participace na širším okruhu biosféry.

Zdroj: ZDE