Podívejme se, co si o Janu Palachovi vyprávíme na populárně-naučné encyklopedii Wikipedie. Jan Palach byl:

Není toto konstatování indikátorem existence mučednického kultu? Nestaví se zde do centra marný a okázalý čin, který nemá jiný cíl než ukázat světu beznadějí ztýraného studenta (potažmo národ), protestujícího proti obrovské nespravedlnosti?

Ztělesnění mé myšlenky pak představuje nezapomenutelná óda na Jana Palacha Můj bratr Jan, kterou v roce 1979 nazpíval náš zlatý slavík Karel Gott:

"Kam tenkrát šel můj bratr Jan, Snad se jen vznes', aby tak líp tam shůry shlíd', čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes..." ZDE.

Mnoho dalších příkladů jistě najdeme všude kolem sebe. Stačí si jich jenom více všímat. Prachařova gadamerovská argumentace mi není příliš srozumitelná a chtělo by ji více rozvést.

Lukáš Borovička existenci kultu naopak obhajuje a navíc se plně ztotožňuje s Pynsentovou argumentační linií. V diskurzivní džungli jasně rozeznává obdělávatelná políčka -- český "mučednický" mýtus oproti polskému hrdinovi, který bojuje, ačkoliv je jeho zápas předem prohraný. Skrze tyto mytologické konfigurace se údajně jednotlivé národní komunity vymezují a můžeme je navzájem jasně odlišit. Dokonce tak prý můžeme sledovat mentality daných národů. Inu, nevím.

Je to jistě zajímavá myšlenka, ale chtělo by ji podložit nějakou větší srovnávací studií než jenom poukazem na Kapitána Klosse. Stejně tak se dá vidět podobnost mezi kulturními artefakty v rámci regionu Střední Evropy, jak se o to pokouší kromě jiných Charles Kraszewski (1998). Ten dokazuje spojitost mezi českým a polským romantismem právě poukazem na "prométeovského" hrdinu v obou národních literaturách. Osou jeho uvažování je opozice malých národů Střední Evropy sevřených mezi velmocemi: "Tito hrdinové představují beznadějný zápas svých národů proti impériím, které je utlačovaly (...)." Nevím, jestli je středoevropský rámec vhodnější, ovšem Kraszewského analýza ukazuje, že hrdinské mýty se dají najít v polské i české kultuře. Tvrzení, že v české mytologii je mnohem více mučedníků než hrdinů, je do značné míry spekulativní.

Lukáš Borovička jde ale ještě o krok dál než Pynsent a od zkoumání textů sestupuje "na zem". Tvrdí, že Palachův čin samotný byl plně v souladu s českým mučednickým komplexem. Je na místě otázka, jaký "komplex" tedy měl Polák Siwiec, který se upálil ještě půl roku před Palachem. Polský asi ne. Borovičkův ukvapený závěr, že by upálení možná pohnulo jakýmkoliv jiným národem, jenom ne tím českým, snad ani nemá cenu vyvracet. To by se musela brát vážně i Černého Entropa.

Zajímavější je případ bratří Mašínů, který ukazuje, že situace je mnohem komplikovanější. Je totiž zřejmé, že do hry vždy vstupují nejenom mýty ryze národní, ale samozřejmě i další hodnototvorná "pole sdílení" - tedy odlišné ideologie (Bílek 2007). V zemanovském narativu je evidentně přítomna ta komunistická, v Novákově románu Zatím dobrý se setkáváme s názorovým polem, které se proti komunismu negativně vymezuje. To, že se mašínovský mýtus plně neujal, může být způsobeno také skutečností, že při jejich akcích byli usmrceni mimo jiné dva čeští policisté a jeden civilista. Naopak, příběh jejich otce, generála Josefa Mašína, je názornou ukázkou hrdinské legendy. Všichni se totiž shodneme na tom, že nacisté byli naši "skuteční" nepřátelé.

Borovička má však v něčem pravdu. Ve svém článku vskutku stále setrvávám v mýtu. Ovšem já v něm zůstávám záměrně. Palachův text jsem chtěl jenom přečíst a očistit od nánosů mučednické emblematizace. Boření vlastního "palachovského kultu" však přenechávám profesionálním dekonstruktérům.

Literatura:

BÍLEK, Petr et al. James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění. Praha: Pistorius a Olšanská paseka, 2007.

KRASZEWSKI, Charles, S. The Romantic Hero and Contemporary Anti-Hero in Polish and Czech Literature: grey souls and grey man. New York: The Edvin Mellen Press, 1998.