24. 1. 2009
Prosba o pomocAčkoli se dosud živím jako novinář, od 1.září 2008 pracuji jako terapeut a amatérský "fundraisera" ústavu pro tak zvaně "postižené" v Srbči u Rakovníka. Vesnice leží asi padesát kilometrů od Prahy, má asi dvě stě obyvatel, poštu, která je otevřená tři hodiny denně, krám se smíšeným zbožím a není tu mobilní signál. Náš waldorfský týdenní stacionář s chráněnou dílnou Společenství Dobromysl (www.dobromysl.info) je v přirozeném centru vesnice, bývalém schwarzenberském dvoře s románskými základy a barokně-klasicistní vnější úpravou. V tuto chvíli v něm žije sedm klientů ve věku od 24 do 59 let, tři kolegyně, dva jejich manželé, čtyři děti, fena Mája, kocour Chlup, dvě ovce, koza, párek hus a hejno slepic. |
Život, který tu žijeme je inspirací pro celou vesnici i vzdálené okolí. Především tím, že za účasti celé obce křísíme staré svátky (Sv. Michael, Sv. Martin, Zahájení adventu, Tři králové...) a pořádáme veřejná divadelní představení i kroužky pro vesnické děti. O tom, jak se v Srbči žije jsem před časem napsal krátký příběh do Britských listů. Je ilustrovaný obrázky našich klientů. Kromě toho, že jsem zde našel domov a uplatnění svého sociálního talentu mě baví starat se o stacionář po manažerské stránce. Sepsal jsem své kontakty v pražských divadlech, které postupně obcházím, vydyndávám na nich volné lístky, a tak pro své venkovem zanedbané kolegyně a klienty sestavuji kulturní itinerář. Vzhledem k tomu, že naši klienti přichází převážně ze sociálně slabších rodin Rakovnicka a Kladenska, držíme ceny za naše služby na nezbytně nutném minimu, které nedorovná ani síť státních grantů. Po letech jsem otevřel svůj tlustý redaktorský adresář a rozhodl jsem se, že za účelem pomoci svému mateřskému pracovišti "zatáhnu síť" svých kontaktů. VĚCI SE TOTIŽ MAJÍ TAK:Moje kolegyně před sedmi lety daly dohromady všecky rodinné úspory a zdevastovaný statek koupily (stál tehdy asi milion), ale z rozsáhlého objektu bývalého JZD (šlechtické sídlo, domek pro služebnictvo, šestipatrová sušárna, stodola, drůbežárna) byly s to s pomocí svých manželů zadaptovat jen první patro dvoupatrového šlechtického stavení, kde nyní všichni (kromě hospodářského zvířectva) bydlíme a pracujeme. Na úpravu gotického přízemí téže budovy v novou dílnu (v té staré spím nyní já) dostaly slíbenou podporu Evropské unie. Jakákoli renovace dalšího obyvatelného domu (dříve pro služebnictvo) či velice lukrativní šestipatrové budovy bývalé sušárny za naší finanční situace nepřichází v úvahu. Projekt chráněné kavárny, do níž by se sjížděli příznivci klidného inspirovaného posezení je za daného stavu věcí už úplnou utopií. S našimi klienty jezdíme do bazénu, na plesy a na výlety ve staré fordce manžela jedné z kolegyň, ve které mimo jiné nedávno přestalo fungovat topení. Vzhledem k tomu, že je nás víc, než míst v autě, někdy to děláme tak, že se fordka musí otočit nadvakrát. Součástí našeho stacionáře je i chráněná dílna, v níž se naši klienti kromě velice inspirované vlastní malířské a kreslířské tvorby (viz. zmíněný článek) zabývají tkaním koberců a deček, opracováváním pískovce, dřevovýrobou, malbou na hedvábí, ale především navrhováním a výrobou přání ke každé příležitosti technikou linorytů, slepotisků a suché jehly, která prodáváme na jarmarcích anebo dodáváme u příležitosti svátků či jubilejí na zakázku firmám i jednotlivcům. KDO CHCE NÁM MŮŽE POMOCI:
|