Správně začal otázkou "Kdo jsme ?" Už v odpovědi na tuto otázku je ovšem skryt zásadní rozpor. "...pod my pragmaticky zahrnujeme všechny lidi žijící na území České republiky či identifikující se s ním bez rozdílu..." Předtím ovšem uvedl, že "Náš jazyk nám předstírá, že země i národ mají společného praotce. Tento klam byl nejčastější příčinou našich dosavadních konfliktů, tragédií a rozkladů našich státních útvarů v letech 1938, 1939, 1945, 1968, 1992. Na další jsme si již zadělali přístupem k Romům, Vietnamcům a jiným." Takže Romové, Vietnamci, (nejmenovaní) čeští Němci atd ... v tomto případě k "nám" nepatří.

Pokud by v tomto (druhém) případě nepsal v první osobě, ale odkazoval se na české nacionalisty, mělo by to logiku. Pak je ovšem zase těžké tvrdit, že (pouze či především) oni zapříčinili konflikty, tragédie a rozklady našich státních útvarů. Co se týče událostí let 1938, 1939, 1968 a 1992, prosil bych o věrohodný kontrafaktuální scénář, který by ukázal, jak by jiné -- i dlouhodobé - chování Čechů vedlo k odlišnému výsledku. Obávám se, že by bylo nutné změnit chování všech zúčastněných. (Což třeba v případě třicátých let znamená minimálně celou střední Evropu.) Takovýto kontrafaktuál ale ztrácí svůj smysl a stává se pouhou projekcí vlastních utopií.

Události v roce 1945 byly, pokud jde o Československo, skutečně věcí především českou (a o něco méně slovenskou). Obávám se ale, že velká část Čechů tento rok za tragický, konfliktní ani rozkladný považovat nebude. Rok 1945 není totéž co rok 1948, navzdory evidentním souvislostem.

Správně měl asi Přemysl Janýr psát o "nás" jako o lidech vyznávajících určitý žebříček hodnot. Okruh oslovených by se v takovém případě citelně smrskl. Na druhou stranu by odpovídal na otázky, které si položil -- kdo jsme, co chceme. Nikoli kým máme být a co bychom měli chtít. Pak by bylo pravdivé i jeho tvrzení o "opakovaně neosvědčeném vzorci vzdáleného mocného ochránce, zajišťujícího nám privilegované postavení vůči blízkým sousedům." Z pohledu českého nacionalismu byla totiž minulá dvě století velmi úspěšná. Kdo nevěří, ať se podívá do hospodářských, politických a národnostních map. Že se k některým těmto úspěchům dnes moc nehlásíme, je jiná věc.

Vracet se zpět do střední Evropy nemusíme. Její součástí jsme byli vždy. V té podobě, jaká v dané době existovala. Nikoli v té, kterou si někteří vysnili.

Nelze popřít, že nacionální ideály nejsou zrovna nejkooperativnější. Na druhou stranu, nacionalismus lidi nejen rozděluje, ale také je dokáže poměrně silně a účinně spojovat. Toto spojování má smysl, který dnes přehlížíme; pravda, z dobrých důvodů. Popsat jeho smysl z pragmatického hlediska by bylo na delší výklad. V každém případě kolektivní identita není otázkou racionálního uvažování. Nebo jen z menší části. Ovládat budoucnost předěláváním minulosti a nahrazováním starých mýtů novými lze jen tehdy, pokud je po něčem takovém společenská poptávka. A tu nelze vytvořit jen proto, že to někdo považuje za lepší. I kdyby měl pravdu.

Přemysl Janýr také tvrdí, že na konci šedesátých a osmdesátých let "vycházela iniciativa ke změně zevnitř občanské společnosti a odsunula vládnoucí elitu do pasivní role". Zajímalo by mě, jakou občanskou společnost má na mysli. Pokud je mi známo, v obou případech šlo o spor nevolených elit. V obou případech získala jedna z těchto elit masovou podporu veřejnosti. Ta byla v tomto smyslu účastníkem dění. (Na rozdíl od rovněž zmiňovaného vzniku ČSR, která se stala realitou nejprve pro davy Pražanů a teprve poté pro jejich politiky.) Ale že by tato veřejnost měla nějaký dlouhodobý program? Proboha, jaký?

Rok 1968 byl setrvalým soubojem dvou křídel ve vedení KSČ*). Pokračování tohoto sporu umožnilo zapojit řadové straníky a posléze i lidi mimo stranu. Na vrcholu tohoto procesu skutečně vznikaly "tam dole" politicky formulované požadavky, které tlačily i na reformní komunisty. V roce 1989 byl však spor rozhodnut prakticky během týdne*); zbytek byl už jen vyklízením pozic, která nová moc ani nestačila obsazovat. Pomineme-li studenty, kteří byli rychle a nenápadně vytlačeni do autu, jaká iniciativa ke změně tehdy vyšla z občanské společnosti? Možná odmítnutí poslední Adamcovy vlády. Ale ani tady bych si nebyl jistý, že těm dole někdo shora nenapověděl.

Averze vůči dosavadní vládě, požadavek změny, odstranění určitých praktik, s tímto "programem" lze svrhnout vládu (v roce 1968 nikdo neusiloval ani o tohle). Chceme-li však dále vládnout, musíme vědět, co chceme, ne co nechceme.

Mnoho řadových veteránů sametové revoluce si později stěžovalo, že "kvůli tomuhle jsme klíči na náměstí nezvonili." Dobrá. Kvůli čemu tedy zvonili ? A kdo jim to slíbil ? Jedinou pozitivní odpovědí (nezačínající slovy "určitě ne kvůli ..."), kterou jsem kdy slyšel, bylo vyházení, případně pozavírání všech komunistů. Tuto cestu k vytvoření společnosti slušných lidí ovšem Občanské fórum nikdy ve svém programu nemělo. Jestliže tehdejší občanská společnost požadovala tohle, proč nesvrhla Havla stejně, jako předtím Jakeše ?

A aktivní účastníci sametové revoluce ? Kdy se vlastně Občanské fórum-občanská společnost změnila na Občanské fórum-elitu bez mandátu ? A jaký byl mezi nimi rozdíl ? Odpověď by mohla záviset na tom, zda dotázaný v této elitě patřil a kdy z ní byl vyšachován.

Sporných tvrzení by se v článku dalo najít víc. Jejich základem je jednak povýšení ideálu na skutečnost, jednak redukce fenoménu společnosti na "to důležité". V tomto případě na to, co kontroluje vláda. To není zrovna příklad toho, co bych já sám označil za komplexní myšlení. Odpovědi na otázku "jak na to" je v takovémto případě záhodno brát s velkou rezervou.

*) Pozn. JČ: V ČR se v některých kruzích v poslední době opakovaně tvrdí, že r. 1968 "byl soubojem dvou křídel ve vedení KSČ". Nevím, odkud tento nesmysl pochází, ale odporuje historickým faktům. Rok 1968 byl důsledkem soustředěného tlaku především kulturní sféry (tedy, opět, jak na to poukazuje pan Urban, nevolených elit), která prosazovala už skoro pět let stále úspěšněji svobodu a demokratizaci. Komunistická strana byla při tom pasivně tlačenou organizací, jejíž činitelé na vývoj pouze reagovali, často dost bezradně. -- V r. 1989 došlo v Československu k pádu komunismu v důsledku vnější, zahraničně-politické situace, vnitřní síly se na něm výrazněji nepodílely. Komunismus by padl v Československu, i kdyby nešly statisíce na Václavské náměstí. Představa, že by v Československu zůstal jakešovský skanzen i po rozkladu komunismu v Sovětském svazu, je absurdní.