Pokud připustíme, že nešlo o selhání, jak jsem psal (v článku "Reflexe, nebo soudy"), ale o "určitý názor na svět", jak píše Lukáš Borovička, pak platí beze zbytku vyjádření Jana Rataje: "Politická slepota, touha po odvetě, zášť k demokratům dovedly české integrální katolíky až k nepokrytému stranění nacismu" (sborník Spory o dějiny, vydal Masarykův ústav AV ČR, Praha 1999). Potom ovšem platí, že katolicismus a parlamentární demokracie jsou navzájem neslučitelné.

Za Protektorátu někteří militantní katolíci vystřízlivěli a revidovali své názory, nicméně Pavel Maršálek v knize Protektorát Čechy a Morava (Praha 2002) píše: "Pro nacistickou propagandu bylo mimořádně příznivé, že vyvíjela činnost na území, kde měl silný vliv zhoubný antimasarykismus integrálních katolíků, který se v předchozím druhorepublikovém období stal státní ideologií. Ten negoval všechny základní postuláty filozofie T.G. Masaryka, na nichž byla vystavěna první republika...Tato ideologie přežila pád druhorepublikového pokusu o vybudování autoritativního národního státu, k němuž došlo v důsledku nacistické okupace." Pavel Maršálek dále píše: "Vazalský poměr k Německu s využitím účelově přizpůsobených argumentů ohajovali zejména myslitelé soustředění okolo katolických časopisů Řád, Národní obnova...."

Pokud jde o politické procesy na konci čtyřicátých let a zejména v první polovině let padesátých je třeba poznamenat, že nikdo nebyl souzen proto, že byl za druhé republiky proti Masarykovi, Benešovi apod. nebo proto, že v letech 1938 -- 1939 vystupoval proti ideálům první republiky. Proti první republice a proti Masarykovi vystupoval ostře i tehdejší režim. Souzeni byli skuteční nebo i domnělí oponenti nebo dokonce v některých případech i vlastní stoupenci, a to hlavně proto, aby se naplnila teze J. V. Stalina, že za socialismu se třídní boj dále zostřuje. Tresty odpovídaly režimu orientální despocie, který u nás tehdy pod vedením Moskvy vládl. Postiženi byli tak mnozí katolíci (hlavně kněží), protože patřili mezi tzv. třídní nepřátele, jakož i socialisté, sociální demokraté (ti byli považováni za nejnebezpečnější), někteří komunisté (dokonce i někteří vysoce postavení funkcionáři) atd. Do vězení se mohli dostat i lidé, kteří se o politiku v podstatě mnoho nezajímali.

Spor Václava Havla s Milanem Kunderou v roce 1968 nebyl sporem literárním. Šlo zjevně o politický spor. Za literární spor nepovažuji ani to, že Milan Kundera v projevu na počest Jaroslava Seiferta opominul jmenovat Jana Zahradníčka.

Souhlasím s Lukášem Borovičkou, že literatura není politika. To jsem také netvrdil. A o literaturu tu ani nešlo. Literární kvality katolických spisovatelů (a ani Milana Kundery) nikdo nezpochybňoval. Nejde o literární spor. Není proto podstatné zda Jan Rataj je či není literární vědec. Věta, kterou si Lukáš Borovička dal do titulku svého článku, platí i v obráceném znění: Politika není literatura.