Především je třeba konstatovat, že časy se mění a lidé s nimi. Faktem je, že poměrně strmý nástup technického pokroku do oblasti dopravy současně nenese adekvátní pokrok ve schopnostech člověka a v jeho osobní zodpovědnosti za to, co dělá. Bývaly časy (a já je pamatuji), kdy výkon řidiče těžkého nákladního automobilu byl výkon dosti heroický. Řízení a brzdy bez posilovače, takže do zatáčky se musel volant doslova utahat a pokud chtěl řidič zabrzdit kupř. střední nákladní automobil z druhé světové války Czepel (provozovaný ještě v šedesátých letech u Státní automobilové), který měl kapalinové brzdy, musel brzdu doslova utlačit nohou, jinak nezastavil. Jet zbytečně rychle si pak řidič opravdu rozmyslel. Vzít zatáčku příliš rychle totiž znamenalo především udržet se na rovném a tvrdém sicu bez jakýchkoli ergonomických prvků, který měl spíše charakter lavičky v parku, než sedadla v kabině náklaďáku. Nedokonalost vozidla tak nepřímo řidiče vychovávala k opatrnosti a učila ho jezdit tak, aby přežil.

Dnešní kamiony (a platí to samozřejmě i o dálkových autobusech) se řídí doslova samy. Volant se dá ovládat prstem, brzdy brzdí nikoli silou ale pouze na základě rozhodnutí řidiče a sešlápnutí brzdového pedálu je již více méně symbolické. Sedadla umožňují vrcholné pohodlí i při vjezdu do zatáčky vyšší rychlostí. A tak se rychlost přehání, protože není téměř znát. A mnohem více se hazarduje, protože jízda takovým dokonalým vozidlem je opojná. A čím dál tím častěji se bourá. K tomu pochopitelně přistupuje i mnohem hustší provoz a riziko se dál a dál zvyšuje.

Své nesporně dělá i poměrně nízký věk řidičů těžkých kamionů i autobusů. Kdysi trvalo dlouhá léta, než se řidič ČSAD dostal k zájezdovým autobusům. Byli to obvykle čtyřicátníci, kteří měli za sebou rozsáhlou praxi na nákladních vozech. Měli rodiny, které museli živit a ke kterým se večer chtěli vrátit. Měli svoji stavovskou čest. Práce si vážili a nechtěli o ni přijít. Byli jiní. Když přišli večer domů, šli obvykle poměrně brzo spát. Bez rozčilování různými krváky v televizi. Žádná reklama na různé půjčky je nelákala, a tak nedělali dluhy a nemuseli se přes den neúměrně honit za výdělkem a večer stresovat, jak ty dluhy budou dál splácet. Odpočinuli si a druhý den byli opět připraveni k výkonu své náročné práce. Autobusů a těžkých kamionů je ale potřeba víc a víc a tak dnes řídí každý, kdo má oprávnění a chuť tuto práci dělat.

Svůj díl viny mají pochopitelně i autoškoly. I tam došlo k výrazným posunům. Autoškolu dnes může otevřít prakticky každý a učit druhé jezdit je závislé pouze na oprávnění. Když ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nastoupil nový instruktor do autoškoly, šel obvykle na motocykl, pak učil jezdit brance na nějaké prastaré vétřiesce a pak, po několika letech, šel na osobák. To již byla instruktorská elita, která něco uměla a zažila a mohla to předávat druhým. Dnes je situace skutečně jiná. Člověk, který sám umí málo, nemůže nic kloudného naučit ani druhého. Ze špatného řidiče osobního automobilu, čerstvého absolventa autoškoly, se tak časem stane špatný řidič kamionu a pak i špatný řidič autobusu. A to již jde o život. Nejen jemu, ale i těm, kteří sedí za ním a kteří v případě nehody nemohou vůbec nic dělat.

Čím dál tím víc malérů je i na naší železnici. Soudě podle komentářů odborníků selhává moderní technika. Nehoda způsobená tím, že se na displeji sledování vlaků vlaková souprava ztratí, protože se pískem přeruší kontakt mezi koly a kolejnicí, je skutečně alarmující. Doby, kdy špatně placený, za to dostatečně zodpovědný, dobře slyšící, dobře vidící a svéprávný vechtr ohlásil průjezd vlaku primitivním telefonem do nejbližší stanice, jsou dávno a nenávratně pryč. Dnešní technika je sice převratná, ale zranitelná a její obsluha již není evidentně zvyklá v pravý čas ji nahradit svojí zkušeností a akceschopností. Jen mačká knoflíky. Pokud nefungují, nefunguje nic a nezbývá, než se modlit a čekat jak to dopadne. Dlouhodobé spoléhání na techniku tak odsouvá člověka do role pouhého pomocníka stroje a zbavuje jedince oné individuální, přirozené převahy nad strojem a to je špatné. Současně si ale nemyslím, že dnešní strojvůdci jsou snad méně zodpovědní, než ti minulí, natolik mám k tomuto povolání úctu a respekt. Mohou být ale ukolébáni právě onou přemírou technického a softwarového vybavení, které za ně řeší řadu situací, které ale může v tu nejméně vhodnou chvíli totálně zkolabovat. Mašiny se budou dál vyvíjet. Budou rychlejší, softwary jejich řídících jednotek budou sofistikovanější. Jen člověk zůstane stejný. Bude se dál potýkat s drobnými či většími lidskými starostmi, bude se dál tím či oním trápit. Bude stárnout, bojovat s různými nemocemi. Přitom ale bude mít stále tu rozhodující úlohu. Zasáhnout ve chvíli maléru. Bude toho ale skutečně schopen?

Jak to řešit? Bůh suď. Možná, že by ale nebylo od věci začít skutečně důkladnou analýzou všech těchto moderních jevů a pokračovat zamyšlením, co by šlo udělat hned a co v nějakém dlouhodobém časovém horizontu. Zkrátka jak citované riziko snížit, nebo alespoň zakonzervovat. To by měla být úloha státní správy. A příslušné profesní svazy by měly hledat nové a účinné možnosti pro další výchovu a přípravu všech těch, kteří v dopravě něco závažného ovlivňují a zastávají důležité pozice. Nejsem si však jist, zda na tato a podobná opatření jsou a budou peníze. A i když se najdou, že se nerozplynou v nenávratnu různých osobních kontaktů a vazeb na akce a věci méně potřebné. A tak se nejspíš ono riziko bude dál a dál zvyšovat.

Objevují se i nové jevy, které ale strojvůdce, či řidič ovlivnit nemohou. S největší pravděpodobností se budou v budoucnu objevovat rozsáhlé a cílené útoky na železnici (což není vzhledem k umístění ve volné krajině nic složitého), dál se bude prohlubovat neutěšený stav různých, příliš dlouho neopravovaných mostů, vedoucích přes železniční trasy, či dálnice. A opět peníze. Na komplexní monitorování drážních systémů i na důkladnou opravu všeho toho, co může na koleje, nebo dálnici spadnout a způsobit obrovský malér i na opravu silnic, které jsou v katastrofálním stavu. A peníze na tyto akce chybí. Nic potěšujícího a může být samozřejmě ještě hůře.

Může totiž přijít doba, kdy společnost bude zkrátka a dobře jen čekat na katastrofu.