Výstava "Tváře moci" v Praze časově navazuje na obdobně zpracovanou výstavu "tváří moci" v Brně, zaměřenou na tamní a jihomoravské příslušníky StB. Koncepčně se výstava skládá ze dvou částí -- první, tvořená čtyřmi panely, seznamuje návštěvníka s vývojem organizace státní bezpečnosti a SNB v Československu, druhá část pak přináší medailonky funkcionářů tajné policie, přičemž již na první pohled bije do očí nesystematický, náhodný výběr osob, jehož jedinou "kvalifikací", zdá se, mělo být pokrytí žádaného časového období tj. let 1948-1989. Organizátoři výstavy ostatně žádný důvod nebo úvahu, která je k jejich výběru vedla, návštěvníkům nesdělují. Podle ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Pavla Žáčka, stála za výstavou především snaha demytizovat některé představitele moci, kteří naplňovali tajnou část komunistické politiky a dát mechanismům represe podobu "masa a kostí".

Výsledkem je ovšem 28 personálních panelů tvořených vždy nápadně velkou fotografií a jménem osoby a malým písmem provedenými texty, reprezentovanými stručným, úředně strohým popisem kariéry příslušného estébáka a výběrem z dokumentů, nejčastěji personálních spisů a hodnocení, majících o dané osobě vypovědět jakoby něco více. Co tu ale chybí, a to zcela zásadně, je právě to začlenění daných osob do oné "moci", popis jdoucí mimo jednoduché curriculum vitae směrem k objasnění skutečných aktivit dané osoby, vlastní náplně jejich práce, jejich role v konkrétních případech stalinistické represe nebo konkrétních aktivitách obecně. Na všechny tyto zásadní otázky výstava naráží jen zcela náhodně a nesoustavně v jednotlivých vybraných útržcích z hlášení a osobních karet. Po zhlédnutí výstavy jsem se tak sice dozvěděl, jaké dosáhl ten který estébák vzdělání, jaké dostal medaile a vyznamenání a jak postupoval v kariérním řebříčku, co ale skutečně dělal a kým byl, mi zůstalo právě tak utajeno jako předtím.

Takový přístup, hodný spíše podnikového kádrováka a ne historika, zanechal o to tísnivější dojem, když z údajů na panelech vyplývá, že řada nedobrovolných aktérů "tváří moci" stále žije. Proč tedy výstava nevyužívá jejich výpovědí, proč nenabízí konfrontaci osobních (a paradoxně přece tak neosobních) údajů s potenciálně daleko více sdělujícím komentářem těchto osob (nebo třeba jejich reálných protivníků)? Neviděli snad tvůrci výstavy ani jednou ve svém životě moderní popularizační dokument připravený třeba BBC?

Místo toho se zde do jednoho houfu naházeli lidé jako Osvald Závodský, aktivní v Stb na přelomu 40. a 50. let a pak popravený ve vykonstruovaném monstrprocesu v roce 1954, Vítězslav Hlaváček, vyhozený od bezpečnosti za odpor proti okupaci v roce 1968 a řada normalizačních estébáků, z nichž pak opět někteří pracovali na ochraně výrobních tajemství a patentů, jiní zas v boji proti disidentům různého druhu. O reálné společenské situaci doby, v níž zmiňované postavy působily, o vztazích mezi nimi, vazbách, rivalitách, proměně "moci" StB a jejich kádrů (nad rámec změn organizačních schémat) v závislosti na politických a ideologických změnách v Československu se dozvíme právě tak málo jako o již zmiňovaných konkrétních aktivitách a případech, kterými se zabývaly.

Celkovým dojmem je, že pracovníci ústavu nepochybně kladli důraz především na onu místní (Praha) a časovou (1948-89) osu vypreparovanou z dějin i sociálních vztahů, položenou na talíř antikomunistického strávníka bezmyšlenkovitě žvýkajícího a do mozku si soukajícího svoji "nudli 40. let totality", na níž je tak zvyklý. Proč vlastně podle Žáčka chtít o zmiňovaných lidech vědět, co opravdu dělali, jaké byly jejich konkrétní činy a v jakých společenských souvislostech tak konali?! Vždyť to byli stejně všichni "totalitáři", nebo ne? Je to pak ale ještě přístup historika, nebo spíše modrého svazáka pracujícího na objednávku nové politické garnitury?!

Vedle těchto zásadních otázek si ale výstava zaslouží značnou kritiku také pro svoji neprofesionální až ledabylou úroveň. Ani poslední vesnické muzeum nezachází s vystavovaným materiálem tak diletantsky jako ústav údajně plný renomovaných historiků. Jednotlivé dokumenty resp. výtahy z dokumentů nemají přiřazený popisek a jsou jen společně popsány řádkem zcela dole každého panelu většinou jako personální karty a osobní hodnocení.

Chybí i ty nejzákladnější údaje, jako je datum hodnocení a jméno (postavení) hodnotící osoby. Na panelu s Karlem Kupcem (1926-95) se například bez komentáře vedle sebe objevují dvě hodnocení, která si vzájemně odporují. V jednom je Kupec popsán jako člověk s vynikajícími odbornými a teoretickými znalostmi a zkušenostmi, ve druhém mu jsou právě tyto kvality upírány. Ani u jednoho dokumentu ale není jasné, kdy vznikl a kdo jej napsal! Na panelu s Osvaldem Závodským se objevují střídavě prokládané (!) komentáře z jeho výpovědí u soudu a jeho obžaloby. Návštěvník je tak tímto neprofesionálním a nedůstojným aranžmá výstavy připravován i o to málo informační hodnoty, které snad výstava nabízí.

Co dodat? Ústav pro studium totalitních režimů se za dobu své krátké existence již dokázal několikrát "proslavit". Nejprve šílenou úpravou dějin, kdy z nějaké paměťové díry vytáhl senzační objev, že Mašíni kromě vraždy účetního Kovolisu a podpalování stohů na Moravě rovněž plánovali zabít prezidenta Gottwalda (což do té doby nějak uniklo Rambouskovi, Paumerovi, Mašínové i všem dalším skalním obhájcům této skupiny).

Následně pravděpodobně porušil zákon zveřejněním spisu údajného důvěrníka vojenské kontrarozvědky a současného poslance ČSSD, Pavla Ploce, který již v srpnu 2008 proto podal na Ústav žalobu.

Nedávná blamáž s prodáním nezpracovaných a neověřených materiálů "dokazujících" udání agenta-chodce spisovatelem Milanem Kuderou týdeníku Respekt je pak dostatečně známá i mimo hranice České republiky. Způsob práce Žáčkova ústavu a jeho spojení s médii, ne nepodobné kolaboraci amerického senátora McCarthyho s antikomunistickým tiskem v 50. letech, se dostaly pod palbu kritiky Akademie věd ČR, stejně jako vyvolaly zděšení světové literární elity včetně několika nositelů Nobelovy ceny. Opravdu "dobrá práce" za tak krátkou dobu!

Výstavou "Tváře moci" v Brně a Praze Ústav pro studium totalitních režimů opět ukázal, že jde o instituci pro zkoumání naší nedávné historie zcela nekompetentní a nedůvěryhodnou, pokulhávající daleko vzadu za prací historiků z jiných, "standardních" pracovišť (k níž přitom rozhodně nelze být bez výhrad). Ti ale mají smůlu, ryčnou mediální propagací a razítkem státem posvěceného výkladu historie se může pyšnit pouze pracoviště Pavla Žáčka.