3. 12. 2008
Literatura není politika"Nejsem soudce, pouze konstatuji," píše Jan Makovička, který si přečetl sugestivní výklad historika Jana Rataje o politických snahách katolických literátů ve druhé republice a nekriticky se s ním ztotožnil. Rataj ale není literární vědec a v jeho monografii je to znát. Věnuje se především politickým dokumentům, například manifestu "Učitelstvu česko-slovenskému", který požaduje "sjednocení školství a národa okolo Krista" a pod nějž se podepsal i Jan Zahradníček.
|
Tímto způsobem buduje svou tezi o "klerofašismu" význačných katolických literátů. Všímá si pouze vybraných pramenů a nebere ohled na protiargumenty.
Za prvé je poněkud problematické kritizovat někoho za to, že má určitý názor na svět. Katoličtí literáti publikovali své náhledy na režim, který nesplňuje jejich požadavky, už za první republiky. Byli kritičtí k umění modernismu, které podle nich napomáhalo trendu "útěku od Boha" (Max Picard).
Ale Makovička se domnívá, že Zahradníček "selhal". K témuž názoru dospěl poválečný socialistický režim, který básníka začal perzekuovat v rámci účtování s "hříchy" minulosti. Václav Pekárek a Vítězslav Nezval pak v roce 1952 žádali o jeho vyšetřování na svobodě s dobře míněným a dnes tragikomicky znějícím poukazem na to, že "snad právě jeho nemoc a celá tělesná konstituce to byla, která ho uvrhla do bludných názorů" (žádost otiskuje Michal Bauer ve své knize Ideologie a paměť). Za druhé, Zahradníček byl především básníkem. Pokud se tedy "provinil" svým podpisem pod manifest a neuvážil důsledky takového politického činu, svou vinu odčinil například napsáním básnické sbírky Korouhve (1940), ve které lyrický subjekt prosí za českou zemi u jejích patronů a vyjadřuje naději v trvání národa (třeba prostřednictvím metafor zimy a nadcházejícího jara): V době okupace se literatura (na rozdíl od dneška) skutečně četla a tato sbírka značně rezonovala. V české společnosti se dnes bohužel "vyrovnává s minulostí" často prostřednictvím osvědčených normalizačních metod -- vylučování a skandalizování. Projevuje se tu také český despekt k elitám -- pokud je "zrádcem" nějaká známá osobnost, může se "těšit" na nekonečnou kampaň. Stále se operuje s pojmem "fakt", který má označovat jakousi objektivní realitu (záznam o Kunderově "udání"; také Makovička odkazuje na "evidentní a zcela prokazatelná" fakta) -- jako by se nic nezměnilo od dob "vědeckého světového názoru". Humanitní vědy ale žádná fakta neposkytují, v tom musím pana Makovičku zklamat. Ani Ratajova práce není jakousi definitivní a objektivní analýzou druhé republiky, ale pouze jednou z řady interpretací. Zdá se mi smysluplné vést "dialog různých verzí historické paměti", jak navrhuje Jiří Holý, ale neměli bychom prostřednictvím účelových redukcí vytvářet lidsky škodlivé legendy. |