Zatímco není přesně jasné kdo útoky provedl, je zřejmé, že se jich zúčastnily dvě různé jednotky. Jedna ze skupin, snad složená z indických muslimů, vznikla před útoky v Bombaji samotné. Druhá skupina zřejmě právě dorazila. Cestovala lodí z pákistánského Karáčí, později unesla malou indickou loď, aby pronikla přes indickou pobřežní stráž, a nakonec přistála poblíž Bombaje.

Zjevně byly provedeny rozsáhlé přípravy, včetně průzkumu cílů. Takže zatímco přesný počet útočníků zůstává neznámý, útok byl zřetelně dobře naplánován i proveden.

Důkazy a logika nasvědčují tomu, že útok provedli pákistánští islamisté. Tyto skupiny mají vysoce komplexní a úmyslně amorfní strukturu. Spíše než centrálním řízením se vyznačují vytvářením týmů určených pro konkrétní úkol a napojených na jednu nebo více dalších skupin. Je představitelné, ale těžko uvěřitelné, že by útočníci neměli spojení na žádnou další skupinu. Tento útok si vyžádal příliš mnoho plánování a výcviku, než aby byl zvládnut partou kluků v garáži. I když není přesně známo, která extrémní pákistánská islamistická skupina se na akci podílela, zdá se, že útok vznikl v Pákistánu. Mohl být napojen na al-Kájdu nebo její různé odbočky, a/nebo na kašmírské povstalce.

Důležitější než otázka, která konkrétní skupina útok provedla, je však strategický cíl útočníků. Existuje sklon považovat teroristické útoky za cíle samy o sobě, prováděné prostě s úmyslem šířit hrůzu. Ve vysoce zpolitizované atmosféře pákistánských extrémních islamistických frakcí má však teror často sofistikovanější a strategický smysl. Ať už vynaložený čas a riziko do organizování tohoto útoku investoval kdokoliv, musel mít k tomu důvod. Pokusme se tento důvod odhalit zkoumáním logických důsledků útoku.

Konec zdrženlivosti Nového Dillí

Nejnápadnějším rysem útoků v Bombaji je výzva, před niž byla postavena indická vláda - výzva, kterou Nové Dillí prakticky nemůže ignorovat. Útoky na parlament v prosinci 2001 zahájily intenzivní konfrontaci mezi Indií a Pákistánem. Od té doby Nové Dillí na mnoho islamistických protiindických útoků, jejichž původ bylo možno sledovat do Pákistánu, nijak dramaticky neodpovídalo. Naproti tomu útok v Bombaji směřoval k vyprovokování reakce, protože byl tak těžký, že nedostatečná reakce by pro kteroukoliv indickou vládu znamenala pád.

Uměřené indické reakce na islamistické útoky (dokonce i na ty vycházející z Pákistánu) byly v nedávných letech způsobeny pochopením skutečnosti, že pákistánská vláda z mnoha důvodů není s to extrémní islamisty kontrolovat. Indie si nepřála válku s Pákistánem; cítila, že má důležitější starosti. Nové Dillí tedy přijalo ujišťování Islámabádu o tom, že Pákistán udělá pro zabránění útokům vše, co je v jeho možnostech, a po přiměřeném pózování nechala vzniklé napětí vyprchat.

Tentokrát ovšem útočníci udeřili způsobem, který Novému Dillí neumožní nechat incident bez následků. Jak se dalo očekávat, indické veřejné mínění přešlo od ohromení k zuřivosti. Vláda vedená stranou Indický národní kongres je politicky slabá a blíží se konci své životnosti. Chybí jí politická síla k tomu, aby útok ignorovala, dokonce i kdyby tomu byla nakloněna. Pokud by útok přehlížela, padne - a bude nahrazena mnohem nacionalističtějším kabinetem. Je tedy velmi těžké si představit okolnosti, za nichž by Indové na tento útok mohli odpovědět stejně uměřeně jako na útoky z nedávné minulosti.

Co teď Indové opravdu chtějí je nejasné. V letech 2001-2002 Nové Dillí na útok proti parlamentu odpovědělo přesunem svých sil k pákistánské hranici a ke kontrolní linii dělící indickou a pákistánskou část Kašmíru, zapojením do dělostřeleckých soubojů podél fronty a vyhlášením zvýšené pohotovosti jaderným silám. Pákistán odpověděl podobně. Není jasné, zda Indie skutečně hodlala Pákistán napadnout, ale v každém případě vyvolala v Pákistánu vážnou krizi.

Spojené státy a indicko-pákistánská krize

Spojené státy využily tehdejší krizi ve vlastní prospěch. Washington, který právě dokončil první fázi tažení v Afgánistánu, vyvíjel na tehdejší Mušarafovu vládu silný tlak, aby rozšířila vzájemnou spolupráci; aby provedla čistky ve zpravodajské službě ISI a zbavila ji extrémních islamistů; aby zničila al-Kájdu a Talibán v pohraničním pásmu sousedícím s Afgánistánem. Bývalý pákistánský prezident Parvíz Mušaraf se zdráhal spolupracovat s Washingtonem, protože by tím vyvolal masivní domácí reakci proti jeho vládě.

Krize však otevřela cestu k zapojení USA. Pákistánci chtěli, aby Američané hráli roli zprostředkovatele. A cenou za to bylo rozšíření spolupráce s Washingtonem. Indové, jimž se do války nechtělo, ustoupili výměnou za záruky, že Islamabád bude přísněji kontrolovat islamistické skupiny v Kašmíru.

V letech 2001-2002 indicko-pákistánská krize nahrála Američanům. V roce 2008 to může být jinak. Spojené státy nedávno žádaly posílení pákistánské spolupráce v oblasti afgánské hranice. Kromě toho budoucí prezident Barack Obama dal najevo úmysl zaměřit se na Afgánistán a vyvinout tlak na Pákistánce.

Proto jednou z prvních odpovědí Islámabádu na novou indicko-pákistánskou krizi bylo oznámení, že pokud Indové posílí jednotky u východní hranice Pákistánu, přinutí to Pákistán stáhnout 100 000 mužů ze západní hranice s Afgánistánem. Jinými slovy, indická hrozba způsobí dramatické omezení pákistánské spolupráce se Spojenými státy. Indický ministr zahraničí odlétá do Spojených států na setkání s Obamou; toto téma bude patrně diskutováno spolu s jinými.

Očekáváme tedy, že Spojené státy ve snaze odvrátit naznačený výsledek vyvinou tlak na Indii, aby nevyvolávala krizi. Jak už jsme řekli, problém spočívá v tom, že není jasné, zda si Indové mohou politicky dovolit umírněnost. Nové Dillí musí přinejmenším požadovat, aby pákistánská vláda podnikla kroky ke zvýšení účinnosti ISI a dalších složek vnitřního bezpečnostního aparátu. I kdyby Indové dospěli k závěru, že se ISI na útoku nepodílela, budou tvrdit, že ISI takové útoky nedokáže zastavit. Budou na znamení pákistánského závazku požadovat čistku a reformu ISI. Kromě toho Nové Dillí přesune jednotky na indicko-pákistánskou hranici, aby Pákistán zastrašilo a uklidnilo indické veřejné mínění.

Dilemata Islámabádu, Nového Dillí a Washingtonu

V ten okamžik bude mít Islámabád vážný problém. Pákistánská vláda je ještě slabší než indická. Pákistánský civilní režim nekontroluje armádu, a tedy ani ISI. Civilisté nemohou rozhodnout o transformaci bezpečnostního aparátu a armáda není takové transformaci nakloněna. (Armáda měla spoustu příležitostí to udělat, kdyby o to stála.)

Pákistán čelí výzvě, jedné z mnoha - že totiž jeho civilní a dokonce i vojenské vedení postrádá schopnost proniknout hluboko do ISI a bezpečnostních služeb a transformovat je. V jistém smyslu tyto agentury operují podle vlastních pravidel. K tomu přidejte skutečnost, že ISI a bezpečnostní síly - i kdyby jednaly mnohem asertivněji, jak tvrdí Islámabád - jsou prokazatelně neschopné kontrolovat extrémní islamisty v Pákistánu. Pokud by toho schopny byly, útok na Bombaj by byl zastaven již na pákistánském území. Pravda je jednoduchá: V případě Pákistánu nelze zaznamenat vůli ke změně, a dokonce i kdyby existovala, schopnost potlačovat teroristické útoky chybí.

Spojené státy si mohou přát omezit odpověď Nového Dillí. Ministryně zahraničí Condoleeza Ricová je na cestě do Indie, aby právě tohle probrala. Avšak z politické situace v Indii plyne, že je málo pravděpodobné, aby tamní vláda dělala něco víc než naslouchala americkým požadavkům. Je to víc než jen politické téma; Indové nemají žádný důvod věřit, že útok v Bombaji byl jedinou operací svého druhu. Mohou být docela dobře plánovány další. Dokud Pákistánci nezmění svůj postoj doma, Indie nemá možnost zjistit, zda další podobné útoky mohou být zablokovány. Indové budou sympatizovat se závazkem Washingtonu v Afgánistánu a chápou i potřebu udržet pákistánské jednotky na afgánské hranici. Avšak Nové Dillí bude potřebovat něco, co Američané - a ve skutečnosti Pákistánci - nemohou dát: Záruku, že k dalším podobným útokům nedojde.

Indická vláda si nemůže dovolit nejednat. Pokud by to udělala, patrně padne. Navíc v případě, že by nejednala a došlo by k dalšímu útoku, indické veřejné mínění by se patrně posunulo směrem k nekontrolovatelnému extrému. Pokud k útoku dojde, ale Indie vyvolá krizi s Pákistánem, přinejmenším nikdo nemůže tvrdit, že indická vláda zůstala tváří v tvář hrozbám národní bezpečnosti pasívní. Proto je pravděpodobné, že Indie americký požadavek na zdrženlivost odmítne.

Je nicméně možné, že Nové Dillí přednese Ricové radikální návrh. Vzhledem k tomu, že pákistánská vláda není s to vykonávat kontrolu nad vlastním územím, a vzhledem k tomu, že Pákistán nyní reprezentuje hrozbu jak pro USA, tak pro indickou národní bezpečnost, Indové mohou Američanům navrhnout společnou operaci proti Pákistánu.

Co by taková společná operace mohla znamenat je nejisté, ale ať už by šlo o cokoliv, Ricová by ji okamžitě odmítla a v lednu 2009 by ji odmítl Obama. Pákistán je velmi lidnatá země a disponuje jadernými zbraněmi, a poslední věc, kterou si Bush nebo Obama budou přát, je budovat v Pákistánu národní stát. Indové samozřejmě budou takovou odpověď očekávat. Je pravda, že samo Nové Dillí si nepřeje angažovat se v Pákistánu, útočit na výcvikové tábory militantů a další islamistické objekty. To by byla noční můra. Ale pokud Ricová předloží požadavek na indickou umírněnost bez konkrétního návrhu na vyřešení pákistánského problému - nebo bez ochoty takový návrh zpracovat - Indie bude s to požadavek odmítnout na základě skutečnosti, že Američané žádají, aby přijala riziko (dalších útoků ve stylu Bombaje) bez ochoty toto riziko sdílet.

Příprava jeviště pro novou indicko-pákistánskou konfrontaci

To připraví jeviště pro novou indicko-pákistánskou konfrontaci. Indie po celé délce hranice s Pákistánem posune své síly vpřed, vyhlásí poplach jaderným silám, začne Pákistán ostřelovat, a možná - vzhledem k vážnosti situace - podnikne útoky v pákistánském pohraničí, nebo dokonce provede letecké údery hluboko na pákistánském území. Indie bude požadovat větší transparentnost pákistánských zpravodajských operací. Indové si nebudou přát obsadit Pákistán; budou chtít obsadit pákistánský bezpečnostní aparát.

Pákistánci to přirozeně odmítnou. Nemohou v žádném případě Indii, svému hlavnímu protivníkovi, poskytnout vhled do zpravodajských operací. Avšak bez tohoto přístupu nebude mít Indie důvod Pákistánu důvěřovat. To dostane Indy do složité situace: Budou ve stavu blízkém válce, ale nepřednesou požadavek, který by Pákistán mohl rozumně splnit a který by Indii prospěl. V jistém smyslu bude Indie gestikulovat. V jiném smyslu ale spadne do pasti, protože Pákistán nebude moci na gesto reagovat. Situace se tedy může vymknout kontrole.

Mezitím Pákistánci jistě stáhnou síly ze západního Pákistánu a rozmístí je na východě země. Plány generála Petraeuse a Obamy tím přijdou o jeden z pilířů, na němž stojí. Očekávání Washingtonu ohledně větší spolupráce Pákistánu kolem afgánské hranice zmizí společně s jednotkami. To zbaví Talibán všech omezení, které na něj pákistánská armáda uvalila. Bojeschopnost Talibánu se zvýší, zatímco motivace zahájit jednání - jak to navrhl afgánský prezident Hamíd Karzaí - zmizí. Americké síly, už tak do krajnosti vytížené, budou čelit složitější situaci, zatímco tlak na al-Kájdu na kmenových územích poklesne.

Nyní odstupme o krok zpět a zamysleme se nad situací, kterou útočníci v Bombaji vyvolali. Zaprvé, indická vláda čelí vnitřní politické krizi směřující ke konfrontaci, kterou neplánovala. Zadruhé, minimální pákistánskou odpovědí na obnovení indicko-pákistánské krize bude stažení sil ze západního Pákistánu, což posílí Talibán a ochrání al-Kájdu. Zatřetí, dostatečný tlak na na civilní vládu může způsobit její pád, což by otevřelo dveře vojensko-islamistické vládě - nebo uvrhnout Pákistán do chaosu, což islamistům poskytne bezpečí v různých jeho částech a příležitost zemi přetvořit podle vlastních představ. Nakonec, situace Spojených států v Afgánistánu se nyní enormně zkomplikuje.

Provedením útoku, který indická vláda nemůže ignorovat, uvrhli bombajští útočníci Pákistán do existenční krize. Pákistánská skutečnost nemůže být změněna, země je mezi USA a Indií v pasti. Od tohoto bodu takřka každá vývojová varianta prospívá islamistům. Strategicky vzato, útok v Bombaji byl precizním úderem s cílem dosáhnout nejistých, avšak příznivých politických důsledků.

Cesta Ricové do Indie se stává dalším krokem klíčového významu. Ricová si přeje indickou umírněnost. Nepřeje si, aby se situace na západě Pákistánu vymkla kontrole. Nemůže však zaručit, co Indie nutně potřebuje: Jistotu, že z Pákistánu nepřijdou další teroristické útoky. Bez této jistoty ale Indie musí něco udělat. Žádná indická vláda by nečinnost nepřežila. Je tedy na Ricové, aby na jedné ze svých posledních cest ve funkci ministryně zahraničí přišla se zázračným řešením, které odvrátí konečnou, katastrofickou krizi Bushovy administrativy - a první krizi nové Obamovy administrativy. Bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld jednou řekl, že nepřítel dostane na vybranou. Islamisté provedli hlasování v Bombaji.

Zdroj: ZDE