Nejobvyklejší obětí je rituální zbavování života a pálení potravin a vůbec ničením energetických zdrojů všeho druhu. Je celkem lhostejno, zda podpora jediné pravdy zdánlivě vedoucí k řešení problému a ve skutečnost vedoucí pouze k upevnění moci autorů této jediné pravdy, přivádí lidi pod nůž mayských kněží nebo do irácké nebo afgánské války. Veřejnost má neobyčejnou schopnost uvěřit sebevětší absurditě, pokud je spojena s dostatečně velkým spektakulárním ničením. „To by přece nikdy neudělali, kdyby to nemysleli vážně nebo kdyby to nebylo opravdu potřeba...“, říká pokyvující dav a pilně ostrakizuje, posílá psaníčka, udání, občanská upozornění z místa bydliště, dopisy pracujících anebo rovnou kamenuje a to podle doby, víry a místa. Účast v davu na rituální oběti, je vítanou zábavou širokých lidových vrstev, pokud se jim ovšem zčistajasna nedostane v daném rituálu míst nejčestnějších, ať již jako jednotlivcům nebo dokonce jako mase.

Podle Anaximandra se vznik a zánik děje Podle nutnosti, neboť vše si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času. Je to sentence, kterou evropská školní tradice označuje jako nejstarší dochovanou  filosofickou větu. Říká mimo jiné, že za všechno se tak nějak platí. „Každá sranda něco stojí a ta nejmenší pět krejcarů...“, říkával můj dědeček a nikdy mne nenapadlo se ho zeptat, která že to sranda stála oněch pět krejcarů a už se to asi nedozvím. Představa mocných, že mohou následky svých omylů odstranit obětováním jiných je samozřejmě hrubou dezinterpretací, ale ta má neuvěřitelnou vitalitu a úspěšnost. Mocní berou tuto metodu jako univerzální i v případě, že se žádné chyby nedopustili a situace jim přerostla přes hlavu tak říkajíc bez jejich přičinění. Představme si nějakou saharskou civilizaci tak asi před 7až 8 tisíci lety, když jim najednou začala klesat voda, představme si podobně mayské městské státy nebo Velikonoční ostrov. Začíná ubývat zdrojů a nikdo neví proč. Jakákoliv řešení selhávají a roste frustrace a blbá nálada. Nakonec se ukazuje, že ani stále intenzivnější snažení v rámci starého paradigmatu ani největší oběti nevedou k ničemu a dochází k zániku a exodu.

Když se dnes podíváme kolem sebe, jsme svědky neustálého permanentního obětování cizích životů, zájmů, peněz i majetku ve jménu pozvednutí zájmů, peněz a majetků vlastních. Nejde jen o řešení světové finanční a hospodářské krize (kapitalismus musí být ještě kapitalističtější a dluhy dnešní se zmenší, když se do budoucna zadlužíme ještě více) nebo evropské krize identity a hodnot (nejlépe se o evropské hodnoty a jejich rozvoj zasadíme, když je načas pro ty dole potlačíme), jde i o řešení permanentní vládní a politické krize u nás doma (svobodu a demokracii ubráníme, komunisty zakážeme a Tlustého vyloučíme) jde i o radar (to by v tom byl čert, aby nám sem někdo nepoložil bombu dřív, než nepřizpůsobiví ukradnou od té koule kabel)) a jde v neposledním případě i řešení problémů ve zdravotnictví. Je na čase si uvědomit, že všechny tyto problémy platíme my, že jsme obětováni dnes a denně a znovu recyklováni pro novou oběť. Stojí nás to především důstojnost a spoustu peněz, ale v případě nesmyslné dlouhodobé julínkovsko-rathovské války o to, kdo vymyslí větší hloupost, platíme i svým zdravím a některé to již stálo a jistě ještě bude stát i život.

V tomto ohledu pokládám rozhodnutí thajského ústavního soudu o zákazu politické činnosti pro některé politické strany a jejich exponenty za vysloveně inspirativní. Exodus totiž není dost dobře možný. Milan Kundera ve svém Umění románu napsal, že slovo globalizace znamená mimo jiné i to, že prostě není kam utéct. Svému místu nejčestnějšímu na obětišti také nakonec neunikl...