5. 9. 2008
Times: Vzhůru do minulostiAB│ Cestou vpřed je pro Evropu návrat k roku 1815, tak zní titulek článku Sira Christophera Meyera v britském deníku The Times. Tehdy Vídeňský kongres rozdělil evropský kontinent na sféry vlivu. Dnes, v 21. století, by podle autora, britského diplomata, bylo zapotřebí něco podobného. „Ty, kdo si myslí, že v mezinárodních věcech existuje něco jako pokrok – že jsme schopni se poučit z historie – musela gruzínská krize brutálně vyvést z omylu. Můžete nastavit jakákoliv pravidla, abyste do mezinárodního chování vnesli nějakou míru disciplíny, ale pokud budou konfrontována se zuřivým nacionalismem a etnickými vášněmi, nebudou mít ani cenu papíru, na kterém jsou napsána. |
Etnická a nacionalistická rivalita je stará jako hřích, a stejně nevymýtitelná,“ konstatuje Meyer a dokládá to příklady ze svého diplomatického působení v Sovětském svaze za studené války. Vzájemná nenávist mezi Rusy a Gruzínci byla i tehdy nepřehlédnutelná. „Nedávné události ukázaly, že tyto dávné nenávisti nijak neochladly. Západní země se ale chovaly, jako kdyby to pro ně byl objev. Loni mě jeden francouzský diplomat varoval, že pokud Kosovo dostane nezávislost (což samo o sobě je nepřirozený produkt nenávistí na Balkáně), Rusko získá pocit, že má v Gruzii volné ruce. A to se také stalo.“ „Předpokládalo se, že globalizace a vzájemná závislost tyto staré sváry a rivality odsune stranou. Existuje množství nových teorií o postmoderním státu. Tony Blair vykládal, jak národní zájmy ustoupí do pozadí s tím, jak se budou se šířit „globální hodnoty“. To je evidentní nesmysl. Neboť zde existuje paradox moderního světa. Peníze, lidé, kultura, byznys a elektronické informace procházejí prostupnými hranicemi v čím dál větších objemech. S tím, jak se však národní hranice rozpouštějí v kybernetickém prostoru, sílí všude smysl pro vlastní státnost a národní zájmy. K tomuto zjištění vám stačí strávit pět minut v Pekingu, Teheránu nebo Moskvě. Co jiného je Evropská unie než aréna 21. století, v níž jejích 27 členských států svádí ostré boje za své národní zájmy?“ „Je nesmyslné tvrdit, že nacionalismus a etnický tribalismus nemá v mezinárodních vztazích 21. století místo. Šíření demokracie západního stylu zvýšilo jejich přitažlivost a odezvu jako nic jiného. Vrcholným klamem v zahraniční politice je vidět svět takový, jaký bychom ho chtěli mít, a ne takový , jaký skutečně je. V Británii je tento klam ještě prohlouben tehdy, když nejsme schopni dosáhnout výsledku, který si přejeme. Obzvlášť názorně se to projevuje ve vztazích s Ruskem, kde se nám daří jak dávat najevo bezmocnost, tak provokovat. Pokud skutečně chceme učinit přítrž špatnému chování Ruska, udělejme to tam, kde to bude mít citelný efekt, a kde takový postup je oprávněný – počínaje tím, že vymeteme hnízdo ruské rozvědky v Londýně, podobně jako to neváhaly udělat konzervativní i labouristické vlády v 70. letech.“ „Můžeme samozřejmě snížit význam národních zájmů v arzenálu britské diplomacie. Ale chraň nás pánbůh, abychom podceňovali hybnou sílu tohoto faktoru v mezinárodním chování jiných. To bychom se nebezpečně přepočítali.“ „Podívejme se na Rusko, Čínu a Írán,“ píše dále britský diplomat. Každá z těchto zemí má nyní pocit, že si může se západem vyrovnat staré účty a získat uznání jako národ. Tyto režimy člověk nemusí zrovna milovat, ale je třeba chápat jejich historii a zdroje, ze kterých vychází jejich zahraniční politika. „Vsadil bych pytel rublů, že ruská zahraniční politika by se nezměnila ani o milimetr ani tehdy, pokud by v zemi zavládla demokracie toho typu, který s takovou úporností šíříme v celém světě.“ Takže se nabízí leninská otázka: co dělat? V první řadě zbavit se růžových iluzí, jež jsou pozůstatkem bushovsko-blairovské éry, doporučuje autor. „Pro demokracie v Severní Americe a Evropě budou vztahy s Ruskem vždy složité a obtížné, a v lepším případě půjde stejnou měrou o spolupráci jako o konfrontaci.“ „Pád Sovětského svazu neznamenal začátek z bodu nula. Rusko, se kterým máme co do činění dnes, s jeho obavami z obkličování, podezíravostí k cizincům a přirozeným sklonem k autokracii, je stejně staré jako jeho krajina, z dob dávno před komunismem. Je to Rusko, které nikdy nepodlehne ujišťováním Západu o mírových úmyslech, když ten současně bude posouvat hranice NATO a EU stále dál na východ.“ Rusko a Západ podle Meyera nyní především potřebují načrtnout pravidla fungování pro 21. století, podobně jako to učinili naši předkové na Vídeňském kongresu v roce 1815, který po napoleonských válkách upravil sféry vlivu v Evropě, takže se tento kontinent po téměř jedno následující století velké válce vyhnul. „NATO musí přestat s provokativními přísliby otevřené možnosti členství pro Gruzii, nebo ještě hůře Ukrajinu. To zasahuje samu podstatu národních zájmů Ruska a pro Tbilisi ani Kyjev to nepředstavuje žádnou záruku zvýšené bezpečnosti. Pokud jde o Rukso, tomu by mělo být dáno jasně na vědomí, kde je hranice, na níž jeho revanšistický „výpad“ na západ povede k vojenské reakci NATO.“ „Tento návrh může při současné politické korektnosti působit jako šokující a anachronistický. Není ale jiná cesta, jak zmenšit prostor pro chybné kalkulace, jež v minulosti vedly k tolika válečným konfliktům,“ uzavírá britský diplomat. Kompletní článek v angličtině ZDE |