Fakt, že někteří marxisté po roce 1989 nepřeběhli do tábora třídního nepřítele, jako to učinila celá plejáda zastánců "socialismu s lidskou tváří" z roku 1968 a pozdějších "disidentů" (z nichž mnozí byli předtím ortodoxními a velmi vehementními komunisty) je potěšitelný. Obnovovatelé kapitalismu v Československu (ale i jinde) od samého počátku jakoby chtěli postavit své chování na základní Marxově poučce, že "vlastnictví je krádež" a režim po roce 1989 je přímo lákal do svého náručí.

Nikdy předtím totiž nebylo a není v naší zemi tak aktuální zastávat se zájmů lidí živících se celý život poctivou prací. "Demokracie" přestala být (pokud kdy byla) záležitostí morální - a stala se věcí technologickou, kdy o výsledcích voleb rozhoduje každodenní vymývaní mozků médii, které kontrolují ti, co kontrolují finanční zdroje společnosti.

Co může být obscénnějšího než poslouchat oslavování tohoto systému jako "demokratického" a "svobodného" z úst bývalých komunistů? Je to stejně obscénní, jako bylo oslavování "vlády pracujících" v některých obdobích budování socialismu v SSSR či u nás.

Abych se vypořádal alespoň s některými námitkami P. Janíčka v naší polemice nejen o vzniku socialismu v SSSR:

Trvám na tom, že zahájení budování "socialismu" v Rusku a převzetí moci bolševiky bylo krutým znásilněním Ruska. Bolševického běsnění vůbec neměli důvod obávat se jen bohatí, aristokracie, "zpátečnící" či "tmáři". Mohlo se zahryznout do kohokoliv. A také zahryzlo. Včetně početné řady levicových souputniků bolševiků, třeba Strany socialistů -- revolucionářů (Eserů), kteří patřili k těm, s nimiž bolševici předtím vytvářeli Sověty dělnických a vojenských zástupců, kterých si zřejmě P. Janíčko cení jakožto vyjádření vůle aktivního proletariátu. Po bolševickém převzetí moci se tyto sověty změnily v čistě převodovou páku mocenské špičky.

Nemluvě již o takových "lapáliích", které stály i počátků vzniku "socialismus" v Rusku, jako bylo kronštatské povstání, které bolševici v r. 1921 nelítostně utopili v krvi. V průběhu povstání zaznívala pravda, která musela být zavražděna. "Proč zabíjíte naše bratry a sestry v závodech a na vesnicích? Vy jste syti, vám je teplo; komisaři bydlí v palácích", volali povstalci. Nějaký námořník pak z tribuny: "Soudruzi, vyzývám vás, abyste vyhnali falešné komunisty, kteří štvou dělníka proti rolníkovi a rolníka proti dělníkovi. Už musí nastat konec se střílením našich bratří!" Bolševici nakonec postříleli i je.

Ještě chce P. Janíčko tvrdit, že komunistická moc v Rusku byla vyjádřením jakýchsi zájmů či snad hlasem "dělnické třídy" či "pracujícího lidu"?

Spíš využila a zneužila levicových hesel k tomu, aby se dostala k absolutní a absolutistické moci. Absolutističtější než měl sám car.

P. Janíčko připomíná "obrovské povznesení vědecké a technické úrovně" a "obrovský rozvoj angažovanosti lidí v různých uměleckých a vzdělávacích aktivitách". V souvislosti s hladomorem na Ukrajině na přelomu 20. a 30. let, kdy se na ulicích měst povalovaly mrtvoly lidí a který byl vyvolaný požadavky otrocky plnit dodávky potravin, které nařídila moc odvolávající se na "vědeckou" teorii, kterou divoce obhajovala celá vědecká fronta, a kulturní fronta ji zase bezhlavě oslavovala, ta slova působí skoro hororově.

Žádné zločiny, které se staly v éře socialismu, a žádná lež, která se tehdy vykřikovala, ale nemůže popřít to, že přesto přese všechno v SSSR i v dalších socialistických zemích vzniklo ohromné množství pozitivních hodnot. Vytvořil je lid těchto zemí v pravém slova smyslu toho slova. Jestliže antikomunistická propaganda po roce 1989 chce šmahem negovat celý vývoj, případně smést ze stolu všechna sociální práva lidí, chce okrást především tento lid. S bojem proti "komunistickým zločinům" tahle snaha má máloco společného.

Odsoudit katany v mučírnách NKVD, ideologické fanatiky či prodejné intelektuály z éry socialismu je něco zcela jiného než odsoudit lékařskou péči přístupnou všem lidem bez rozdílu a bez jakýchkoliv poplatků, bezplatné školství či třeba povinnost státu dbát o zachování životní úrovně seniorů či sociální práva lidí. Dnešní propaganda nás ovšem chce donutit k tomu, abychom právě takovouto záměnu učinili. A spolu s ním přitakali novým zločinům. Odsoudili ty staré, a právě proto přitakali těm novým, těm právě probíhajícím. Těm, které se už nedějí pod vlajkou socialismu, ale pod vlajkou zcela jinou. A nejen u nás.

Socialismu je třeba přiznat i to, že prokázal ohromnou evoluční schopnost: 20. a 30. léta byla zcela jiná než druhá polovina 50. let či 60. léta, a ta zase zcela jiná než léta 80.

Abych však nyní konečně vyjádřil k samotnému marxismu. Třebaže jej považuji za brilantní kritiku kapitalismu, zvláště v případě díla Karla Marxe, který měl tu výhodu, že žádný jiný Marx nepůsobil před ním, a tak se mohl odvolávat jen na fakta a na vlastní myšlenky, zatímco jeho pokračovatelé onoho prvního Marxe natolik zbožštili (a později i "druhého Marxe" - Lenina a pak zase "třetího Marxe" - Stalina), že z teorie učinili dogmatické zapouzdření, často využívané na obhajobu přesně opačných pozic, než které se dají najít u původního Marxe, v ohromném množství otázek a to otázek zásadní důležitosti se totiž marxismus projevuje zcela ignorantsky, neví, neklade ani otázky, lapá po dechu, šlape mimo.

Je to všude tam, kde do hry vstupuje lidský faktor a samotný člověk. Třídní struktura společnosti, třídní boje atd. atp. zdaleka nevysvětlují všechno to, co je zapotřebí k porozumění lidskému chování a jednání, lidské historie i -- pro marxisty jistě kacířskému slovu - lidské duši. A tak ani to, co marxisté sami nazvali "pravdou" touto "pravdou" nebylo a ani být nemohlo, když samozřejmě slovo "pravda" je natolik složitý pojem, že jej raději budu důsledně dávat do uvozovek.

Usmívám se, když čtu výtku o tom, zda jsem snad "duchovním bohatstvím" Ruska nerozuměl křesťanství, které je zřejmě tak jako jiná náboženství P. Janíčkem zcela ortodoxně chápáno jako "vzývání různých božstev a kultů", které doprovází "parazitní život obsluhovatelů těchto kultů". Trochu kacířsky bych se mohl zeptat, zda by se podobná slova nedala použít i na celou dlouhou epopej vzývání různých kultů v éře socialismu i na "svatou trojici" Marx, Engels, Lenin, která se vznášela na transparentech během nejrůznějších pochodů. To přece bylo uctívání kultů par excellence -- a skutečných kultů! Být veřejným křesťanem v sovětském Rusku, natož pak křesťanským duchovním věru nepatřilo k pohodlnému způsobu života!

Tvrdit pouze, že budování socialismu v Rusku bylo nesprávně pochopeným marxismem, a že kdyby se postupovalo přesně podle návodu, dobrá věc by se podařila, by bylo hrubým zjednodušením. Spíš zbabělým útěkem od problému. Oni všichni ti bolševičtí vůdcové a posléze i všichni ti rychlokvašení (a v pozdějších dobách i délekvašení) marxističtí profesoři v bývalém Sovětském svazu skutečně byli marxisté (-leninisté). Vydávala se Marxova díla, četla se, snad se o nich i přemýšlelo. A přesto se pak mohlo dít všechno to, co se dělo.

Tato nauka se totiž ani přímo, ani nepřímo, ba ani oklikou nezabývá takovými věci, takovými "zbytečnostmi", jako je třeba čest nebo morálka an sich ( zná jen třídní morálku -- ale to vlastně žádná skutečná morálka není, spíš jen odrůda jezuitského pravidla "účel světí prostředky") a barbarsky vlastně všechno duchovní bohatství společnosti, dědictví tisíciletí, prohlašuje za "opium" lidstva. Za "nadstavbu", která prostě a jednoduše vyrůstá z "ekonomické základny". Nezná osobnost člověka, nemají pro něj žádnou hodnotu národy, nezná Boha. Nezná prostě všechno to, co je podstatě člověka mnohem bližší než jakékoliv třídní zájmy a vztahy a co formuje lidské myšlení a chování po tisíciletí.

Marxisté sice odstranili starou "nadstavbu", ale nic jiného a nic nového, než byla ta předchozí, nebyli schopni společnosti nabídnout. Před "osvobozenou" společnosti zbyla jen jedna velká černá díra. O tom, jak marxistická nadstavba sama formovala člověka, svědčí celá dlouhá historie vražd, zločinů, myšlenkových i morálních veletočů, kterými marxismem odkojená elita společnosti procházela od počátku až do samotného hořkého konce. Co také jiného se dalo očekávat od lidí, kteří věřili ve "vědeckou teorii"? A věda, jak známo, se mění s časem tak jak přicházejí nové poznatky. Co jiného než absolutní morální kluzkost, ochotná přitkat vždy právě té "pravdě", která byla za "pravdu" kýmsi prohlášena či odhlasována a kterou schválili a potvrdili "vědci"?

Ne tedy jen "úchylky" od "správného" učení, jak se to později ospravedlňovalo, nýbrž naopak dokonalá a přímo exemplární ukázka chování a jednání lidí, jejichž jediným vzděláním a hodnototvorným faktorem byl onen posvátný marxismus.

V Marxově díle nějaký zvláštní zájem o psychologii člověka není. Marx se podrobněji nerozepisuje ani o budoucím komunismu. Komunismus, komunistická utopie v jeho díle zůstává především morální vizí, morálním imperativem. Přesto nebo vlastně právě proto tato morální stránka učení má v sobě prvky, které v sobě nesou teologické či eschatologické rysy velmi blízké křesťanství i judaizmu, zbaveného ovšem židovského nacionálního šovinismu. Tisíciletá říše Kristova na zemi i mesiášský věk, kdy lidstvo bude žít v harmonii a lásce, jsou předobrazem Marxovy dokonalé komunistická společnosti. Ovšemže bez Boha. A ovšemže dosažené samotným lidským jednáním a chováním, které nepotřebuje čekat na to, "až přijde čas".

V tomto smyslu bych tedy Marxe samotného za čistého ateistu nepovažoval. V tomto jeho předpokladu o možnosti uskutečnění tohoto ideálu lidskými silami se skrývala víra, žádná věda. Třebaže na místo Boha si dosadil lidský rozum a vědu. Věřil v ně prakticky neomezeně a bezvýhradně tak jako všichni jeho pokračovatelé.

My už dnes snad můžeme soudit, zda oprávněně či ne.

Ten fanatický a zdánlivě až nepochopitelný anti-náboženský (anti-křesťanský) charakter pozdějších naplňovatelů Marxova proroctví v Rusku ale z určitého hlediska měl svou logiku. Jestliže křesťanské církve a jejich představitelé v Rusku ( ale obecněji i jinde) nepatřili ke stoupencům komunistických převratů, nebylo to snad proto, že by vždycky chtěli slepě sloužit dosavadnímu uspořádání společnosti. Vždyť četná kritika kapitalismu přicházela (vždycky přicházela) i z řad křesťanství, a to dávno před Marxem. Rozdíl byl v tom, že Marx i jeho pokračovatelé se rozhodli spoléhat výhradě na lidské síly a konat. V jistém slova smyslu -- alespoň z náboženského hlediska -- se tak skutečně rozhodli vyhlásit válku samotnému Bohu. Podobně jako se samotným Bohem zápasil starozákonní Jákob. Lidskými silami a v blízkém historickém čase dospět tam, na co se mělo pokorně a útrpně čekat desítky, možná stovky či tisíce let.

A možná se ani nikdy nedočkat.

Pokud by se dílo podařilo, svým způsobem by se skutečně zrušily dějiny. Člověk by je překonal a stal by se něčím jako novým Bohem. Tohle titánství člověka, které je součástí Marxovy vize, dobře zapadá do atmosféry tehdejších revolučních změn v Evropě a nadějí, které všeobecně vzbuzovaly, a jistě nebyla náhoda, že se zrodil na půdě stejné země, z níž později vyklíčil i Nietzschův Nadčlověk.

Právě tato zcela eschatologická vize a pojetí člověka v Marxově díle včetně přiznání lidské důstojnosti i tomu nejposlednějšímu z posledních ve společenské hierarchii, které je ovšem zcela v souladu s křesťanským pojetím, byly tím jediným, co se v jeho díle skutečně lidských záležitostí člověka týkalo. Všechno ostatní už byl čirý ekonomismus, v němž se všechny ostatní významné lidské atributy ztrácely až k mikroskopické neviditelnosti.

Jenže bylo to skutečně tak málo?