13. 6. 2008
O poplatcích trochu jinakReakce na text "Nejsem proti placení poplatků u lékaře". Vážený pane Tichánku, Jste typickým příkladem vrchnostenského chování. Metoda, prostřednictvím níž se někdo snaží zamezit vypočítavosti několika lidí tím, že znepříjemňuje život všem, je totiž typickým projevem panského způsobu myšlení. Jenže já bych formou "poplatků trestal" v opačném gardu. Uvedu tři nesporné příklady. Je mi již sedmdesát let. Za celou dobu jsem byl dvakrát vážněji nemocen. Poprvé jsem dostal zápal plic a podnikový doktor mne s ním nechal pracovat dokonce v důlním prostředí víc jak tři týdny. Jen díky mé vysoké vytrénovanosti jsem odolával tak dlouho, až došlo ke kolapsu a já pak měl nemocenskou skoro tři měsíce. Kdyby byl lékař pečlivý a poslal mne hned na rentgen, jak jsem ho žádal, tak podle odborného posouzení bych prý byl na nemocenské maximálně tři týdny. Ale především bych s vysokou pravděpodobností neměl následky, díky kterým jsem pak asi pět let byl posílán zadarmo do lázní. Dovedete si určitě lehce spočítat, kolik bych dneska za takovou chybu lékaře v "cikrtném" zaplatil. |
Po druhé jsem byl nemocen až kolem čtyřicítky, ale přesto jsem i tehdy ještě byl ve vynikající fyzické kondici. Vždyť jsem ještě v šedesáti lozil po čtyřtisícovkách. Tehdy jsem se svými potížemi zase byl léčen podnikovým lékařem. Léčen samozřejmě bez nemocenské. Po dobu delší dvou měsíců mne posílal na různá vyšetření, pokaždé s podezřením na jinou diagnózu. Až jednou sám onemocněl a zastupoval jej jiný praktický lékař. Ještě dneska slyším, jak říkal sestře. Vyhoďte z karty všechny ty nesmysly, zrušte návrhy na další vyšetření. Pacient má s vysokou pravděpodobností hypertyreózu. Pak mne poslal k odbornému lékaři, jenž jeho podezření potvrdil. Byl jsem na nemocenské asi týden, než se mi stabilizovala srdeční činnost a pak jsem byl medikací léčen při zaměstnání asi tři roky. Jelikož jsem hloubavý člověk, pořídil jsem si o své nemoci literaturu a doslova s hrůzou jsem zjistil, že jsem svému ošetřujícímu lékaři již při své první návštěvě doslova přesně popsal tři hlavní příznaky své nemoci, jejichž společný projev naprosto jednoznačně mou chorobu tehdy identifikoval. Jiným slovy, můj ošetřující doktor byl naprostý neznalec. Kdyby i bez prvotního chybování bylo mé léčení stejně nákladné, přesto -- stát se to dneska - bych musel navíc platit všechny zbytečné návštěvy u lékaře. Jako pikantnost ještě uvádím, že asi po týdnu svého léčení, jsem potkal spolužáka, inženýra, který díky svému zaměstnání musel absolvovat nějakou dvousemestrovou nadstavbu na lékařské fakultě. A ten mi hned v druhé větě řekl: "Člověče, ty máš poruchu štítné žlázy, běž s tím k doktorovi". Takže můj praktický doktor neměl ani znalost "dvousemestrálního medika". Oba uvedené případy mohou dnešní antikomunisté přidat na vrub tehdejší době. Jenže doslova tragický případ znám z dneška. Můj soused ve svém fyzicky nejlepším věku, pociťoval několik dní břišní potíže. Praktický lékař nic neidentifikoval, ale poslal jej pro jistotu hned do nemocnice. Bohužel bylo těsně před Vánocemi. Nebyla mu věnována proto náležitá pozornost, a dokonce byl na Štědrý den poslán do domácí péče, z níž se po svátcích měl vrátit do špitálu. Nevrátil. Ještě ten den byl v kolapsu odvezen, rychle operován a dáváno mu pro celkovou otravu orgánů břišní dutiny jen několik dní života. Ukázalo se, že tlusté střevo se mu úplně protrhlo. Zatímco jeho původní potíže prý byly způsobeny tím, že stěna střeva, tvořená několika vrstvami, byla narušena jen neúplně, ale tekutiny z něho se již dostávaly do tělního prostoru, kde infikovaly jednotlivé orgány. Kdyby mu byla věnována dostatečná péče, byl by nemocen jen několik týdnů. Tak byl nemocen rok, prodělal asi desítku operací až na nejkvalifikovanějších pracovištích v Praze. Dostal plný invalidní důchod, který mu ovšem za vlády šetřílků z ODS změnili na částečný. Bere několik léků, chodí na pravidelné kontroly a to vše dneska již za "Julínkův obolus". Ještě před třemi lety to byl silný chlap pracující v dole v nejtěžších provozech. Dneska jde o tělesnou trosku. Statistiky ve všech zemích světa dokazují vysokou míru chybných diagnóz, stejně jako nezanedbatelně vyšší náklady na léčení způsobené chybami lékařů. Jistě, nikdo není bez chyby, není ani možné, aby nedocházelo v medicíně k omylům. Já však uvádím ze svého života dva příklady, jediné dva, kdy jsem až dosud byl opravdu vážně nemocen a bohužel v obou případech došlo při léčbě prokazatelně ne k chybě, ale přinejmenším k průkazné odborné nezpůsobilosti. V tom třetím pak šlo prokazatelně o hrubou nedbalost. Trestní zákon by to kvalifikoval jako nedbalost s následky těžkého poškození zdraví. Závěrem se ale kloním k názoru, že je nutné hledat cesty, jak uchránit pacienty placení v situacích, které průkazně zaviní ošetřující lékaři. Kdybych byl já ministrem zdravotnictví a myslel vaším způsobem, pak bych po uvedených životních zkušenostech prosazoval, aby byly specializované soudní senáty, které by rychle odsuzovaly lékaře k náhradám za následky jejich chyb, nedbalostí, či dokonce závažnějších provinění. Sám uznáte, že by to nebyla rozumná cesta. Stejně jako je nerozumné, žádat po stařících poplatky jenom proto, že údajně někteří z nich si chtějí pobytem v nemocnici přilepšit k důchodu. Silně pochybuji, že tím dosahují tak nezasloužených příjmů, jako většina současných vysokých manažerů, politiků od obcí po stát a především většina pracovníků v bankovnictví. A to už nemluvím o tom, že fakticky svým názorem všechny staré lidi hrubě urážíte. Jestli takto vychováváte své studenty, pak se ani nedivím, že současná mládež už sem tam staré lidi i zmlátí a k Vám ve školních prostorách je vulgární. |