Kdyby nám vždy a ve všem šlo jen o racionální důvody, možná bychom ani v nejednom ohledu nepotřebovali, aby se budovaly bilbórdy kolem komunikací, rafinované vsuvky do televizních programů, ne-li pro zvláštní příležitosti také řečnické tribuny. Rozumně formulované věty, mající logickou návaznost, by nám zřejmě musely bohatě stačit. Jenže copak nejsme lidé? Lidé, zároveň nějak angažovaní nejen jako nějaké stroje; nýbrž hodně často kupodivu současně s nejednou značně výraznou emoční podezdívkou? V těch emocích se mohou dokonce utopit věcné argumenty. Pakliže se sejdou zkraty logické s emočními, je zaděláno na závažné průšvihy. Zvlášť okatě je to vidět v dramatických reakcích fundamentalisticky smýšlejících lidí na podněty vyhodnocené spíše senzitivně, než jen "s chladnou hlavou".

Tedy ještě jednou: Statické uvažování má zároveň rysy jisté kategoričnosti a absolutnosti. Pokud se tak děje v akademickém, ale i jinak veřejném prostředí, právě ta nesmlouvavá dikce "soudce" (kritika, "vůdce stáda") nepřipouští jakákoli další "různočtení" a nějak odlišující se koncepce. Autorita znalce "stojí a padá" v té míře, s jakou připouští odchylky od svého svrchovaného verdiktu. Tím tvrdohlavým nastavením vlastního uvažování jen na svou osobní vysílací vlnu také nejednou roste věhlas "augura" ("gurua"), ať je to politik, literární kritik, anebo náboženský vůdce. Je "svůj"! "Nezaměnitelně" svůj! Ne-li "autenticky svůj"! Nekamenujte proroky, neboť jsou tvrdohlaví přinejmenším jako žula. A což teprve, pokud narazíme na nějaký třeba dokonce "topas". Ne-li "korund"? Dokonce je to "diamant"? Je to vůbec možné?! Copak se nerozvíjí naše poznání svérázně dynamicky? Přitom ne vždycky jen přímočaře nebo "asymptoticky"! Naše jistoty jsou proklatě provizorní. Nesluší líp "být tvrdohlavým" beranu než člověku?

K té "principiální nesmlouvavosti" samozřejmě také patří osobní zápal, s nímž je to "absolutně pravdivé" šířeno. Právě ta jistota o pravdivosti vlastních soudů umožňuje oscilovat jen na vlastní vlnové frekvenci a prakticky vůbec nic nevnímat z toho, co vychází z odlišné perspektivy vnímání možných souvislostí. Nejednou se říká, že jen kdo hoří, dokáže těm druhým dodat tu potřebnou jiskru. Samozřejmě že k tomu patří šokovat nejen nezvyklým stanoviskem, ale také odpovídající celkovou dikcí, gesty, a ovšem nutkavým emočním podbarvením řečového projevu. Při jistém zápalu, s nímž potenciální adresát přijímá informaci, snadno zapomíná meritum věci a subjektivně najednou ví (nebo pro sebe objeví), že byl osloven. A že byl tím oslovením zasažen. Je pak opravdu dost jedno, o čem to bylo; hlavně že se stal potenciální "adresát informace" aktuálním "vyznavačem věrozvěsta". Nebylo tak důležité, CO říkal(a), ale KDO to takhle "nově" a "neotřele" uměl "zvěstovat"!

Nechci, aby se stalo to, co zůstalo jako stopa po Hérostratovi (že tu byl jistý "kdo", jehož jméno v dějinách kupodivu stále trčí); už méně se cituje, CO to vlastně kdysi učinil, aby se proslavil. --- Za připomenutí snad stojí, že K. Čapek není pouze autorem třeba "Zahradníkova roku", ale mj. také "Války s mloky" nebo dramatu "Matka". Sám slovutný F. X. Šalda se sice zprvu vyjadřoval s některými nepřehlédnutelnými odsudky na Čapkovu adresu, ale mj. konečný tvar "Hovorů s TGM" kupodivu pochválil (a nebyl sám). Pokud uvažujeme o J. Seifertovi, pak nám snad neuniká, že tento básník prošel jak občansky, tak básnicky ve svém životě řadou vzájemně citlivě prožívaných konfrontací, jejichž žeň je trvalým vkladem nejen do české literatury.

Ve vědě jsou vzájemně se odlišující názory příležitostí, jak je následně tříbit; případně jak zjevné a hned neviděné omyly napravovat novými koncepcemi. Staticky zakonzervovaný pohled není zrovna pozitivním doporučením ani literárního kritika, ani politika; i když vypadá "zásadně" a "principiálně", ne-li "objevně" a "provokativně". Přitom pokud se pohybujeme v humanitních oborech, hodnocení v nich sice mívají svou cenu právě jistou původností, kterou zjevně provokují další autory k reinterpretacím, ale neměli bychom se cítit být uhranuti emočním nábojem, který taková stanoviska doprovází. Ať už by šlo o názory profesora Pynsenta, anebo jiného "zvěstovatele", ať už by jím byl třeba výmluvný kazatel nebo důrazný politik, a ať už z naší politické či jiné scény, nebo odjinud...