Umíme tak všichni s patřičným nadhledem hodnotit úroveň našeho školství. S přehledem poznáme kvality vyučujících. Snadno odhalujeme jejich didaktické prohřešky, ba i recepty na změnu kvality systému výchovy a vzdělávání umně předkládáme. Někteří z nás symbolicky z chrámu školy neumětely bičem vyháníme, až tam nakonec zůstanou jen ty zdi, které mnohde pamatují císaře pána. Snad, probůh, nevymeteme ze strohých kasárenských místností většiny škol i onen převážně sedací nábytek, popsaný a pokreslený už mnoha generacemi žactva, neboť je velmi vhodný ke křivení páteře. Možná, že ve skrytu kabinetů uniknou naší likvidátorské pozornosti a devítiocasé kočce předpotopní sady netknutých i zastaralých školních pomůcek. Jen abychom z předních stěn tříd nesundali ty zelené či černé tabule s křídou, hadrem a houbou, neboť jejich prostřednictvím je vše, včetně plicních sklípků žactva, tak vkusně léta letoucí pokrýváno kilogramy šedého prachu zapomnění.

Pravda, oslovské lavice už vymizely, litinová kamna jsme také odstranili, stěny školních chlapeckých toalet už rovněž nejsou natírány asfaltem.I tak má naše hygienická služba velké starosti s udílením výjimek z předpisů. Stavební stav mnohých školních budov je žalostný. Prostorové dispozice řady budov odpovídají představám o provozu zařízení z konce 19. století. Školy postrádají vyhovující tělocvičny, odborné pracovny, relaxační zázemí. Jen výjimečně jsou k dispozici specializovaná pracoviště -- informační centra, nahrávací studia, jazykové učebny, prostory s jevištním zařízením, včetně loutkové a maňáskové scény. Málokde najdeme skutečně specializované laboratoře pro výuku přírodovědných předmětů. Jako vrchol přepychu má mizivá část zařízení vlastní bazén, ale stav školních sportovišť je zejména na venkovských školách nedůstojný.

Školy jen ojediněle slouží jako přirozená centra celé řady zájmových aktivit v době mimo vyučování i pro širší veřejnost. I přesto jsou náklady na provoz větší než možnosti řady zřizovatelů.

Ostudné je zvláště vnitřní vybavení. Počítačové učebny se sice rozrostly, ale technický pokrok se zastavit nedá, kdežto přísun investic ano. Propojení techniky v síti, využití uzavřených televizních okruhů a všech audiovizuálních prostředků přímo v rámci vyučovacího procesu je na počátku potřebného rozvoje. Slovo učitele je nepochybně důležité, ale děti vnímají především akci. Navíc barevnou, patřičně hlučnou a dramaticky vyhrocenou.

"Co vás v té škole učí?" Tuto otázku slyší pedagogové nejen od pohoršených rodičů a jiných dospělých. Takto se často ptají i učitelé vyšších stupňů až po školy vysoké. Vysokoškolským pedagogům tuto záludnou otázku pak pokládají zaměstnavatelé. Odpovědět na ni bývá obtížné. Nejen proto, že žákovská a studentská paměť neuchovává vše, co by vysoce vážený vyučující druhého stupně základní školy, případně školy střední až vysoké považoval za podstatné.*) Existují i komplexní znalosti, dovednosti a schopnosti, jejichž zvládnutí nelze při nejlepší vůli snadno ovlivnit. Jedním z příkladů je vytvoření trvalých čtenářských návyků a citového vztahu k literatuře. Pokud žák drápkem neuvízne v příznivém okamžiku po zvládnutí techniky čtení a při přechodu z dětské literatury na texty pro dospělé, míjí se veškerá snaha účinkem. Svět knihy zůstává pro tyto jedince uzavřen po celou dobu nepoetického věku a často až do dospělosti. Didaktické prostředky jsou navíc značně omezené. Literární výchova ve stávajícím pojetí pak nebývá převážně výchovou, ale literární historií s přemírou faktografie.

Až zase jednou nastane čas kritiky školství a vyhánění neumětelů ze školních budov, zamysleme se všichni společně, proč stejně tvrdě a snadno nekritizujeme způsob provádění transplantace orgánů, operaci srdce, konstrukci umělé družice, funkci poslední generace počítače, když se něco z toho dokonale nepodaří. Opravdu problematice práce škol rozumíme vzhledem k tomu, že doma máme nějakého toho potomka a sami jsme na vlastní kůži školní prostředí pár let vstřebávali? Nejsme vůči obsahu učitelské profese pouhými jednostrannými pozorovateli z pozice poučených laiků?

I když to tak v očích mnoha kritiků školní práce nevypadá, vyučovací proces má svá "výrobní tajemství". Jako každá lidská činnost vyžaduje značnou míru tvůrčích schopností i určitý fortel. A na rozdíl od některých jiných povolání i vyšší schopnost empatie a potřebu uznávání etických norem. Skutečně kvalitní výkon učitelského povolání nemůže postrádat pracovitost, vynalézavost, obětavost, sebezapření a jako tvůrčí činnost i velké nervové vypětí učitele i žáka. Oni se totiž učí společně.Jeden od druhého. Proto by měl být jejich vztah přinejmenším kladný. Jeho budování patří k úkolům nejsložitějším.

A tak jen v rámci řádně organizovaného vyučovacího tvůrčího procesu pomoci všech vnějších vlivů a okolností se postupně z malého analfabeta stává čtenář, počtář, pisatel kritických postřehů a snad i kvalitní osobnost. Škola ale může zprostředkovávat přístup ke vzdělání a ovlivňovat výchovu jen v souladu se stavem společnosti a rodiny. Nelze tudíž, jak je v tomto kraji zvykem, svádět na školu rostoucí kriminalitu či nedostatky v rodinné a sexuální výchově. Navíc primitivní útoky na školství jsou ve své podstatě útoky na vzdělanost. Zodpovědnost za její růst neseme všichni bez rozdílu. Budoucnost ocení zejména skutečný přínos k tomuto stálému a životně důležitému procesu.

*) Pozn. JČ: To je právě ono základní neporozumění účelu školství, které mám na mysli. Účelem školství není "naplnit žákovu paměť informacemi", ale naučit ho kritickému, zvídavému přístupu, v jehož rámci bude schopen orientovat se ve světě kolem sebe a informace si vyhledávat a hodnotit. Ta otázka je naprosto zcestná.