V poslední fázi této nemoci, kdy je člověk odkázán téměř výhradně na pomoc svého okolí a na péči zdravotního personálu a kdy je tato péče asi nejnáročnější, nemocniční personál babičku odepsal a prakticky se o ní přestal zajímat. Dodnes si pamatuji (tehdy mi bylo asi 14 let), tu bezmoc mých rodičů, jak při každodenních návštěvách musel můj děda, nebo otec řešit s nemocničním personálem problémy typu, že babičku nepřevlékli, nedonesli jí pití atd atd...

Nakonec to dopadlo tak, že v posledních týdnech se v nemocnici o babičku z vlastní iniciativy a nezištně perfektně starala pouze jedna starší Romka, od které shodou okolností mí rodiče tehdy asi před deseti lety koupili a zrekonstruovali dům a která v nemocnici náhodou pracovala jako uklízečka a babičku poznala...

Druhý případ - strýc s rakovinou asi před čtyřmi roky v městské nemocnici v Českých Budějovicích.. Podobná situace, scény, kdy ho coby hospitalizovaného nechali čekat v pyžamu a v bolestech v plné čekárně lidí, pomohla až hlasitá intervence jeho náhodou dorazivší manželky, v poslední fázi nemoci opět naprostý nezájem... Podobně jako v předchozím případě o patnáct let zpět...

Třetí případ - můj děda před dvěma lety, opět nemocnice v Českém Krumlově, problémy s oběhovým systémem... Po čtrnácti dnech ho propustili domů bez vysvětlení, bez vyřešení jeho zdravotních problémů.. Když ho otec okamžitě odvezl do pražské nemocnice na Karlově náměstí, podle slov ošetřujícího lékaře by mu bez odborného zásahu zbýval tak měsíc... Děda dnes běhá jak fretka, v rámci možností jeho vysokého věku...

Závidím vám vaše pozitivní zkušenosti, pane Poláku a moc se netěším až budu starý a budu muset také vyzkoušet naše zdravotnictví na světové úrovni na vlastní kůži...