S obdobným požadavkem na kritiky našeho zdravotnictví jsem se ve svých polemikách již několikrát potkal a proto jsem oponoval tvrzením, že žijeme v různých světech. Tím mám na mysli také tu skutečnost, že přístup ke zdravotnické dokumentaci, potřebný právě pro ta požadovaná statistická data, do mého světa nejspíš náležet nikdy nebude. O těch oficiálních datech si dnes - tak jako včera - může každý svobodně myslet co chce - stejně jako o vyšetřování policistů jejich vlastní inspekcí.

Boris Cvek se tentokrát odkazem odvolával na jeden konkrétní případ, uveřejněný ve Zdravotnických novinách, kdy ani příslušnost dcery pacientky k lékařskému stavu nebyla nic platná a já jen mohu z vlastní zkušenosti hrůzný zážitek MUDr. Zlaty Pernicové v plné míře potvrdit. Manželku jsem dostal z nemocnice domů se zavedenou žaludeční sondou už po pěti měsících o patnáct kilogramů odhmotněnou.

Naše zdravotnictví je nejspíš v mnoha směrech na světové úrovni - co se týká odborné úrovně lékařů a užívaných metod. Ovšem následná péče o pacienta - v mém případě o manželku po klipsaci ruptury mozkové cévy - po náročném a drahém lékařském zákroku bývá často zoufalá. Ne že by se ošetřující personál většinou "jako jedna žena" nesnažil. To popírám. Jenže podle mého náhledu až nepřípustně často na odděleních vládnou "zkušené sestry", které vhodně instruují "mladé začínající kádry" a které lékařům poskytují základní informace pro jejich rozhodování o léčbě.

A až nepřípustně často se podle mého názoru mezi lékaři vyskytují jedinci, jejichž sestra mi je schopna včas poslat mailem upozornění na dovolenou svého obdivovaného pana doktora, jež začíná oslovením: Vážení obchodní přátelé!

Takže pokud má pacient tu smůlu, že je navíc neschopen komunikace, je velmi pravděpodobné, že dříve či později během dlouhodobého pobytu v nemocnici na pár takových výtečníků narazí a nepřežije. Nejspíš se s tímto absurdním světem rozloučí poslední myšlenkou na své děti a na ten radar, jenž je pro pana Cveka skutečně pouhá prkotina. Nebo snad se mnou nesouhlasíte?