SSSR prohrál na konci 80.let minulého století studenou válku, neboť jeho politický a ekonomický potenciál nestál na "zdravém" základě, narozdíl od Spojených států. USA a jejich spojenci byli o pár let později přítomni grandiózní loupeži, jež byla slušnými lidmi nazývána privatizací, v Rusku, která zemi oloupila o dva biliony dolarů, obohatila několik novopečených místních magnátů a bankovní sektory v USA, západních státech a Izraeli.

Podle sociologa Jamese Petrase i Noama Chomského připravily neoliberální reformy o život 15 milionů Rusů, neboť díky loupežným praktikám zde byly zničeny sociální a regulační systémy totalitního státu, a celá země se propadla do naprosté mizérie a bídy.

Profesor Petras přirovnává utrpení Rusů za zločinné privatizace v 90. letech k 30. letům minulého století, tedy k době nejtvrdšího stalinského teroru. Během té doby Spojené státy rozšiřovaly svoji pozici hegemona politicky a ekonomicky směrem k hranicím rozkládajícího se Ruska, až dospěly a ukotvily na území jeho bývalých gubernií, kde zřizují jaderná sila a síť špionážních radarových stanic.

Poté se v Rusku chopil moci Vladimir Putin, který učinil těmto děsům přítrž (na rozdíl od fanfarónského a Západem oblíbeného Jelcina) a snažil se obnovit mocenské postavení své domoviny v kontextu doby a možností. Vládne autoritativně, jeho režim se v něčem podobá tomu v bývalém Sovětském svazu a v něčem je naprosto odlišný, avšak životní podmínky obyčejných lidí se začínají zlepšovat. Jeho rétorika nyní spočívá v silných slovech a výhružkách na adresu Spojených států a jejich spojenců.

Načrtl jsem v kostce možný úhel pohledu kremelských pohlavárů, jejich pocit mocenského ohrožení a také jisté reálie, které čeští a západní novináři účelově či z nedbalosti opomíjejí.

Ruský prezident Putin má jasnou vizi pro svou zemi. Vidí ji jako klíčového hráče v novém století, jako energetickou centrálu, která může samostatně určovat svůj osud. Přestože jeho vláda a minulost jsou poznamenány demokratickými deficity, na něž třeba stále poukazovat, nedomnívám se, že by bylo Putinovo Rusko schopno vojensky zaútočit na Polsko a Česko coby komponenty amerického obranného/útočného systému. Proč by to nakonec dělalo? Tyto země jsou součástí jeho klíčového energetického odběratele, tedy solventního zákazníka. Může se také poučit z vlastní imperiální zvůle v Čečensku a americké tragédie na Blízkém a Středním východě. Přinutit někoho destrukcí, aby přijal naše pravidla hry je v konečném důsledku kontraproduktivní.

Prezident Putin je však realista a ví, že Spojené státy neopustí Euroasii bez boje. Zná americkou Národní bezpečnostní strategii a chápe ji přesně v tom, že USA zuby nehty chtějí zachovat unipolární status quo. Národní bezpečnostní strategií Spojených států je implicitně rozuměna deklarace války proti komukoliv, kdo by ohrozil jejich kontrolu nad přírodními a lidskými zdroji. Eufemismus "válka proti terorismu" je ve reálu lítý boj proti komukoliv, kdo tento status quo narušuje. Jste s nimi, nebo proti nim.

Zdroj: http://www.whitehouse.gov/nsc/nss.html Doktrína bezpečnostní strategie USA jen potvrzuje fakt, na který dlouhodobě poukazují její četní kritici. Prezident Putin ví dobře, že neexistuje kompromis mezi aspirací na silné a nezávislé Rusko a nejmocnější silou všech dob. Zná plány amerických stratégů na rozdrobení Ruska. Bývalý poradce prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski v upřímné stati, obsažené v jeho knize The Grand Chessboard (Velká šachovnice), jež vyšla v listu Foreign Affairs uvádí: "Ruská rozlehlost a diverzita, decentralizovaný politický systém a politika volného obchodu by mohly rozpoutat kreativní potenciál Rusů a jejich rozsáhlých přírodních zdrojů. Volná konfederace Ruska, složená ze tří částí, by snáze mohla kultivovat ekonomické vztahy se sousedy...Decentralizované Rusko by bylo méně náchylné k imperiální mobilizaci." Zdroj: http://sandiego.indymedia.org/media/2006/10/119973.pdf Taktika rozdrobování území, aby bylo snáze ovladatelné není v praktikách USA nic nového pod sluncem. Stačí zmínit pár příkladů: Palestina, Jugoslávie, Libanon, Irák. Jde v podstatě o rozbití společného zájmu domorodců na určitém území, tedy nacionalismu a pohnutek těchto vzít správu věcí do vlastních rukou. Západní historiografie omlouvá destruktivní počínání velmocí "přinášením civilizace barbarům či bojem proti komunismu." Ano, i nacionální a národně osvobozenecká hnutí mají na svých rukách krev, nejde však mnohdy o prvotní impuls a vinu z imperiálního chtíče a pokrytectví Západu to nesmývá. Putin a jeho lidé jsou dobře obeznámeni s taktikou USA, jež jednou na sebe bere holubičí mimikry v podobě "barevných revolucí" na Ukrajině a v Gruzii a podruhé podporuje ty nejfanatičtější elementy, aby dosáhly svého cíle. Americké služby například poskytly trénink a podporu čečenským teroristům prostřednictvím pákistánské tajné služby ISI. Michel Chossudovsky, kanadský ekonom a novinář, ve svém článku The Anglo-American Military Axis píše:"Americká skrytá podpora čečenským povstalcům skrze ISI je Rusům známa. V roce 1999 tehdejší ruský ministr obrany Igor Sergejev prohlásíl, že USA potřebují, aby konflikt v Čečensku přetrval, a to s vnější pomocí." Důvody jsou nasnadě -- bylo a je třeba Rusko držet na uzdě, aby nemohlo znovu představovat výzvu americké dominanci nad světem. Taktika se v minulosti osvědčila. V 80.letech CIA shromáždila ze všech koutů muslimského světa ty největší fanatiky, poskytla jim trénink, výzbroj a finance, aby pustili Sovětskému svazu žilou v Afghánistánu, kam byl mimo jiné vlákán Spojenými státy, jak přiznal i výše jmenovaný Brzezinski. Účel světí prostředky. Zdroj: http://www.dissidentvoice.org/2007/12/putin-agonistes-missile-defense-will-not-be-deployed/ http://globalresearch.ca/articles/CHO109C.html http://globalresearch.ca/articles/BRZ110A.html V roce 2000 v odpověď na strategické hrozby zformuloval ruský prezident Putin Národní bezpečnostní doktrínu, což v reálu představovalo signifikantní změnu k horšímu v rusko-amerických vztazích a projevilo se ve zvýšení nákladů na zbrojení a budování silného a jednotného státu. Nedávno vypověděla Ruská federace Smlouvu o konvenčních zbraních v Evropě. Hrozí, že přemístí svůj zbrojní potenciál k západním hranicím. Jablkem sváru mezi Spojenými státy a Ruskem je raketová základna v Polsku a radar v Česku. Dále pak statut Kosova, jehož existence může mít fatální následky v Evropě. Kritici ruské "národní" mobilizace a radikalizace výroků pronášených ruskými vojenskými i politickými špičkami naprosto ignorují reálné pohnutky těchto, jež jsou z jejich úhlu pohledu naprosto logické.