Vyjdeme-li ze zkušenosti Starého a Nového světa, která je nám nejbližší, mohli bychom se shodnout na několika základních postřezích. Zaprvé: Postrádáme silné zážitky, neboť sdělovací prostředky nám nabízejí jen odvar, výsek nebo zdání skutečnosti, a proto jsme stále zranitelnější a nedůtklivější. Adrenalinové sporty, jimiž tento deficit v současnosti nahrazujeme, nám přinášejí jen momentální a individuální uspokojení; neposilují tedy potřebnou společenskou soudržnost.

Zadruhé: Zakrňuje naše představivost a tudíž i schopnost odhadovat a domýšlet skryté významy jevů kolem nás ; nevnímáme už ani signály, které nám vysílá příroda: Tma je pro nás jen nedostatkem umělého osvětlení, nikoli prostorem, v němž kdysi přebývaly bájné bytosti, a krev jen tělní tekutinou, nikoli symbolem vášně, boje a odvahy, jak to chápali například ještě původní návštěvníci shakespearovských inscenací v divadle Globe. Cítíme sice křeče rozumu, ale zatím je neumíme léčit.

Zatřetí: Utápíme se v banálních stereotypech a v banálních formulacích. Tušíme, jaké otázky bychom si měli klást (o smyslu života, o našem postavení ve světě i ve vesmíru, o umění komunikace, o etických zásadách), ale protože na ně není jednoznačná a přístupná odpověď, raději si je nepřipouštíme. Výsledkem je paradox: Čím podrobněji a názorněji jsme o světě informováni, tím hůře se v něm orientujeme. Přemíra informací, jakož i vypjaté pracovní nároky, z nás činí roztěkané eklektiky.

Lidé, přesvědčení o tom, že se naše civilizace blíží svému zániku, snášejí i další argumenty: Přitahuje nás čím dál, tím víc virtuální realita, jako by nás přirozená skutečnost uváděla do rozpaků, ne-li odpuzovala. Nakládáme se svým tělem jako se strojem; udržujeme je v chodu náhradními díly, které do něho vsazují zruční chirurgové. Místo abychom vkládali peníze do smysluplných činností, jako je věda, umění a vzdělání, vkládáme je do zábavního průmyslu; neumíme se už bavit sami. Žijeme jen ze dne na den, bez hlubšího vztahu ke svým předkům i ke svým potomkům. Český biolog Jaroslav Flegr prosazuje tzv. teorii zamrzlé plasticity, podle níž (na rozdíl od Darwinovy teorie) dochází k evolučním změnám jen těsně poté, co příslušný druh vznikne; jinými slovy, lidský vývoj je už dávno ukončen. Duch negace ovládne občas i oblast moderní fyziky: Známý britský vědec Stephen Hawking dospěl k tzv. informačnímu paradoxu, podle něhož se informace v blízkosti černých děr nenávratně ztrácejí (později však svůj názor korigoval).

Podobné úvahy se nahromadily zejména před sedmi lety, na počátku nového tisíciletí (také my jsme tehdy přispěli do ankety revue Prostor článkem Několik hesel, které se týkají i netýkají nového obrazu světa, o nějž se tu opíráme), ale jak už to bývá, nestaly se podnětem k novým předsevzetím. Byla to prostě jen záležitost kulatého, tj. magického čísla. Současní prognostikové a futurologové se zpravidla zaměřují jen na oblast vědeckého, technického a ekonomického pokroku, jakkoli je zřejmé, že se mění i duchovní sklony a obzory člověka. Je to novodobý fenomén, spjatý s ateismem,? Spíš se zdá (a klasické utopie to to víceméně potvrzují), že lidé vždy přikládali větší význam zkoumání blahobytu než zkoumání duše a že příklonem k náboženství jen sami sebe přesvědčovali o opaku.

Některé z těchto změn jsou notoricky známé. Příslušníky nastupující generace nazývá tisk ctižádostivými pohodáři, což je vcelku výstižné: Vyhýbají se konfliktům, ale přitom usilují o výhodné a dobře placené postavení; nejsou to zkrátka někdejší děti květin, které pohrdaly penězi. Od generace hippies se liší většinou i tím, že dbají přísně na osobní hygienu, což oceňují především lékaři. Uvědomují si také, jak se zdá, nebezpečí drogové závislosti a novodobých pohlavních nákaz, a proto jsou ve svých vztazích zdrženlivější než předchozí generace. Obavy z toho. že by to nahradili workoholismem, jsou však přehnané: Chtějí si zároveň užít života. Jsou netrpěliví a tím nepřímo potvrzují Kafkův postřeh, že hlavní příčinou lidské nedostatečnosti je právě netrpělivost.

Tato vlastnost ovšem není typická jen pro mladou generaci; promítá se do činů a do jednání celé populace. Nestavíme katedrály, jejichž konečného tvaru se dožijí teprve naši potomci, nýbrž sídliště s omezenou životností. Místo soustředěné četby knih listujeme zběžně v obrázkových časopisech. Nehledáme ženu (muže) svého srdce, nýbrž ji (ho) vyměňujeme, když nás omrzí; už ani nepředpokládáme, že bychom mohli vhodného partnera objevit dík tomu, že se pokusíme vizualizovat svou touhu a že v cestě za tímto ideálem vytrváme navzdory průběžným překážkám a nástrahám, které jsou ostatně obvyklé. Tuto proměnu lze pozorovat i na čtenářích beletrie, například na studentech humanitních oborů: Zatímco například ještě v 19. století se pro ně románoví hrdinové stávali vzorem (v kladném i záporném smyslu), dnes je sice fiktivní láska a odvaha okouzluje, ale připadali by si směšní, kdyby měli tyto vlastnosti sami osvědčit. To je jeden z důvodů, proč význam umění postupně upadá.

O netrpělivosti svědčí i způsob, jak se vyrovnáváme s nepříjemnými zážitky a zkušenostmi: Přepadne-li nás stísněnost či úzkost, přehlušíme je pomocí medikamentů; neumíme nebo nechceme předvídat následky (to platí i o hazardních šoférech). Znechutí-li nás jeden totalitní režim (nacismus), přitakáme vzápětí jinému (komunismu), aniž si povšimneme nápadných shod. Shledáme-li, že se církev zdiskreditovala, respektive že nedrží krok s dobou, vstoupíme do sekty, která není tak průhledná a voní novotou. Rozšíření nějaké nové víry není ostatně ta nejhorší vyhlídka: Mohla by lidstvo pozvednout k vyšším cílům, nebo aspoň potlačit vliv militantních věrouk. Není těžké odhadnout její potenciální zásady: Napojí se z orientálních zdrojů (především z taoismu a z buddhismu), oslabí úlohu boží bytosti jakožto pomyslného ochránce a nebude své příznivce strašit věčným zatracením; nevybídne je k násilí, nýbrž k snášenlivosti řízené rozumem, jak se sluší na století, které nedávno vstoupilo do znamení Vodnáře (některé z těchto rysů rozvíjí hnutí New Age). Dokáže-li tato víra sjednotit své názorové proudy, odolá zřejmě i silné opozici skeptických vzdělanců, kteří vystupují proti všem iracionálním názorům. Je ostatně možné, že se věk rozumu, na němž si zakládáme, právě chýlí ke konci, neboť vlna racionality se v dějinách pravidelně střídá s vlnou iracionality. Z toho vyplývá další paradox: Nedokážeme žít bez pragmatické úvahy, ani bez dráždivého tajemství; naše myšlení zůstává vlastně stejně magické jako v préhistorii.

Z hlediska budoucích historiků bude zřejmě naše éra připomínat stěhování národů po pádu Říma; v tom smyslu se snaha o globalizaci podobá záměrům Karla Velikého, kterému se podařilo tehdejší Evropu sjednotit. Má to ovšem dva háčky: Jednak se panovníci tohoto formátu rodí zřídkakdy a jednak se evropské národy mezitím výrazně vyprofilovaly, tj. vzájemně odlišily. Vidina evropského soustátí není mimoto dobrá zpráva pro příslušníky malých národů a pro menšinové jazyky: Podle filologů se při daném vývoji postupně utopí v jazycích většinových; svět ovládne angličtina, španělština a čínština. Tomu mohou malé národy, tedy i Češi, čelit jen tím, že si uchovají jistou míru kulturní identity (jen dík tomu přežil například odkaz autentického Řecka, ohrožený nadvládou Říma). Podaří se nám to? Doposud jsme dokázali svou identitu pronést i obdobími vnitřních svárů a vnějšího útlaku; neměli jsme však dost času na to, abychom se stali vpravdě duchovním útvarem. "Nemáme vyhraněný charakter," usoudil Ferdinand Peroutka v eseji o Masarykově osobnosti. "Jsme nejasní a nezřetelní jako napolo setřená freska." Takový obraz snižuje samozřejmě i naši prestiž při jednáních v Evropské unii.

Budoucí historikové si jistě povšimnou i toho, jak se v současnosti mění vztah mezi oběma pohlavími. Ženy, které usilují o rovnoprávné postavení, jistě zasáhnou výrazně i do politiky. Obecně se soudí, že zbaví politiku plané rétoriky a soustředí se na konkrétní problémy, na život obyčejných lidí; zatím je však nadmíru rozptyluje feministická iniciace. Opírá-li se stát o tradiční model rodiny, pak se záhy otřese v základech, neboť tento model přestává fungovat. Do hry vstupuje i emancipace homosexuálů, z nichž sňali lékaři ódium úchylnosti. Dovolil-li jim stát úředně potvrzené soužití, schválí jim posléze i výchovu dětí? Na tuto proměnu postojů by měla připravovat malé občany škola, ale do reformy školství se pouštějí politikové s ještě menším nadšením než do reformy zdravotnictví a sociálního systému (v Česku ji navíc zdiskreditoval dogmatik Zdeněk Nejedlý). Změnit náplň výuky znamená nepokládat ji jen za alternativní dohled nad dětmi, ale především za výchovu k dospělosti. Tak jako dřív, ani v budoucnu nebude zřejmě snadné najít nutný a vhodný kompromis mezi nezávaznou hrou a závazným vštěpováním znalostí, natož zavést ve školách etickou výchovu jakožto samostatný předmět. Je mimochodem kuriózní, že stát předpisuje psychologické testy řidičům, ale nikoli učitelům, kteří uvádějí mladé jedince do života a kteří se bez jistých vlastností (bez trpělivosti, bez důslednosti, bez smyslu pro spravedlnost a bez psychické odolnosti) rozhodně neobejdou.

Předností klasických utopií je, že řeší otázku dobra a zla. Nejsou v tom ovšem vždy jednotné. Platón, autor prvé utopie, pokládá zlo za degradaci lidí. Jiní utopisté viní ze zla lidskou nedokonalost, případně hříšnost. Platnost utopií je nicméně omezena okolností, že jejich autoři patřili vesměs k literární či filozofické elitě, tj, vykreslovali takový svět, jaký by oni sami uvítali, ale jaký by průměrným lidem nejspíš nevyhovoval. Podobnou myšlenkou se zabývá ve Velkém inkvizitorovi (v epizodě z Bratrů Karamazových) F. M. Dostojevskij. Jak by lidé přijali Ježíše, kdyby se mezi nimi objevil ještě jednou, například v šestnáctém století ve Španělsku? Podle Dostojevského by byl všem, včetně církevních hodnostářů, na obtíž, protože by provokoval svou čistotou, dobrotou a dokonalostí. Právě s tím počítají politikové. Národ jim zatleská, budou-li mluvit s náležitým patosem, budou-li klást věnce k pomníkům a budou-li udělovat vyznamenání, ale zatratí je, vyzvou-li jej k činům, přesahujícím jeho obzory. Vize příštího vývoje se tak stávají frázemi nejen v projevech politiků, ale i ve vnímání občanů, a ohlas utopií je vlastně tristní: Přestože jde o vážně zamýšlené projekty (nebo o demaskování těch zvrhlých), dnešní čtenář je vnímá jako rozptýlení, jako humornou nebo hororovou kratochvíli.

Mimozemšťan, který se právě vznáší nad Prahou, na to nicméně nahlíží jinak. Dík nezvyklému, splývavému tvaru jeho stroje ho dosud žádný radar neobjevil, a tak se může po jistém časovém posunu vrátit domů, na svou vzdálenou planetu a vyprávět o nádherném, mnohovrstevnatém městě, protkaném řekou, které ve všech ohledech předčí jejich geometrická sídliště, vybudovaná v poušti. Není dokonce vyloučeno, že do onoho pohádkového města umístí svou rozepsanou utopii, až důkladně rozváží, jak by měla vypadat spravedlivá společnost.