Je to prostředek zábavy a poučení, ale jen v tom případě, dokážeme-li předmět, zvaný televizor, používat. Je totiž zvykem, že se pustí televize, dítě strčí před ni a dospělý si zařizuje svoje. Ať už pobíhá po bytě, cosi v pokoji kutí, s někým klábosí nebo sleduje pořad.

Dítě každého věku pohyb barevných skvrn a někdy také zvuky upoutají. Jenže málokdy lze říci, že malé dítě televizi sleduje, že se zabaví. Naopak. Puštěná televize se stává křovím a pokud před ní dítě tráví hodně času, slouží jen k občasnému zaujetí opakovaným dějem nebo sloganem (reklamy).

Čas vánoční a celkově sváteční nabízí plnou náruč pořadů nových i „okoukaných, zato snad nesmrtelných. Můžete sami zjistit, jak na tom dítě ve vašem okolí je. Pokud je mu zhruba pět roků, mělo by dokázat soustředěně sledovat celý NEZNÁMÝ díl Večerníčku a když se zeptáte na děj, jakžtakž vědět, o čem to bylo. Možná je zaujme jenom některá drobnost, která strhla pozornost a přehlušila zbytek děje. Však to druhý den můžete zkusit znovu.

Dítě, které podle rodičů dokáže sledovat jakoukoliv pohádku, i když občas odběhne, přesto nemusí doopravdy o pohádce vědět naprosto nic. Není totiž učeno soustředěné pozornosti, nemusí se nad pořadem zamýšlet, nic vyvozovat. Na delší pohádky je podle rodičů ještě malé, mávnou nad tím rukou, i když se jedná o školáka.

Samozřejmě jsou na tom lépe pohádky opakované, ale pouze v tom případě, že u nich dítě nesedí (zhruba do deseti roků) samo a může o nich mluvit, upozorňovat na nějakou scénu, vychutnávat si ji ve společnosti.

Televize ve funkci chůvy není dobré řešení, třebaže se kolem děcka zdánlivě cosi děje. Může totiž dojít až k tomu, že matka řeší spoustu jiných starostí v dobré víře (nebo pohodlnosti), že dítě má podnětů dost. Na dítě téměř nemluví a během dne ani nepotřebuje slyšet nějakou informaci od něj. Pokud má dítě starší sourozence, často hodně věcí řeší přes ně. Dítě řeč nepoužívá, tudíž nerozvíjí.

Proč by se ale dítě snažilo na něco soustředit, když je to neoslovuje? Když tomu nerozumí? Některé reklamní slogany mu skutečně v rozvoji řeči napomohou, dají se pochopit, ale pokud se mu nedostane rozmluv se živými lidmi okolo, pokud samo nebývá vyslechnuto, můžeme dospět k tomu, že děcko v pěti letech ovládá sotva stovku slov, šišlá, patlá - a většinou si brumlá nebo mlčí.

Ze zkušeností potvrzuji, že ani občasný pobyt ve školce (děti bývají nemocné) neskýtá záchranu. Zažila jsem, že pětileté dítě sice ze školky znalo několik písniček, bylo muzikální, ale klidně zpívalo „skákal BEZ přes oves“, aniž tušilo, že je to příběh hopsajícího pejska někde na poli a trávě. Stačilo pouhých šest neděl, aby dítě ( označované rodinou jako velmi podprůměrně inteligentní) v rámci pohádek, povídání a zpívání ztratilo vady řeči, naučilo se „Ř“ a dokázalo přednést dlouhou pohádku o domečku na louce. A také vydrželo celý večerníček sledovat se zájmem a skoro bez hnutí.

Za dost tristní považuji skutečnost, že velmi muzikální romský chlapec (ze smíšené rodiny) ke mně přilnul poté, kdy jsem ho naučila několik JEHO PRVNÍCH písniček. Doznávám, že zpívám bídně, takže musel být po téhle stránce opravdu značně vyprahlý. Chtěl po mně další zpívání a myslel to vážně. Chytla jsem ho také na příběhy, které předtím nerozeznával. Chodil už do druhé nebo třetí třídy.

Přitom stačí tak málo! Už léta vysvětluji a také jsem se snažila na osvětových besedách učit dívky a ženy používat vlastní zpěv. Když mám mimino ve vedlejší místnosti, stačí zpívat a ono ví, že jsem nablízku. Nepotřebuje plakat strachem ze samoty ani nudy.

Když mám nervy nadranc, starostí nad hlavu, zpívání uvolňuje můj stres a přitom dítě také zabaví. Zvláště osamělé matky tohle potřebují jako sůl. Navíc, když zpívám, nemusím mu nic jiného povídat, ale přesto si s ním můžu hrát, chovat ho, mazlit se. Nebo uvařím, vyžehlím, zkrátka cokoliv.

Můžu dítěti o písničce vyprávět a zítra bude sledovat děj u dalších. Stejně pozorně, jako když čtu nebo vyprávím pohádku před spaním. A nemylte se, ony i holčiny „náctileté“ s chutí pohádku vyslechnou, když jakoby zároveň pečují o mladší děcko. Tím si zachovají „dospělou“ tvář, ale časem taky přijdou, chtějí si povídat nebo poslouchat – i kdyby to byla ta nejobyčejnější pohádka. Užít si přítomnost a pozornost dospělého je pro ně často obrovský svátek. Chvilka, která jim patří, vaše společnost, to, co tvoří jádro vztahů a rodiny.

Naučím-li dítě chápat slova, příběhy, nabídnu-li mu nějaký přehled věčných archetypů, obecně lidských základů, potom skutečně mohu doufat a věřit, že v televizním programu cosi uvidí. Nebude sledovat jenom rej barevných postav, detaily šatů krásné princezny a bát se draka, ale bude vnímat celý příběh, bude schopné jej převyprávět. Převede si do něj to, co už zná, orientuje se v určitém schématu. Je klidné a cítí se v bezpečí, protože podvědomě očekává dobrý konec.

Dokonce i děti ve starším školním věku se potýkají se sledovaným příběhem. Provázela jsem skupinu dětí ve věku 14-17 let filmem Mumie a byly vděčné za každou pauzu na reklamy. Překvapilo mne to, protože právě tento snímek považuji za dost akční a vyvážený, aby jejich pozornost udržel. Bylo mi dříve nápadné, že u filmů na „jedničce“ málokdy vydržely. Vůbec by nemuselo vadit, že vzhledem k malému rozhledu nechápou všechny souvislosti a odkazy ve filmech, jenže právě nezvyk na soustavnou duševní práci (neboť i zábava nějakou námahu vyžaduje) je omezuje i v těchto případech.

Tady platí totéž, co o jiných aspektech výchovy, měřeno pouze vynaloženou námahou: Jestliže si dám dneska práci, zítra si můžu občas oddechnout. Jestliže dnes používám „neotravuj, jdi se koukat“, tak budu mít velký kus života zacpaný přemýšlením a výmluvami, kde se vzala chyba a po kom je to dítě tak nemožné.

Pokud měřím vlastními pocity, člověk bývá sice dost uhoněný, ale báječné chvilky společného tulení u pohádky nikdy nezapomenu. Pusu na dobrou noc odfukujícímu potomkovi, který plynule ve snu pokračuje v osvobozování princezny, taky ne. (Je to mnohem klidnější a hlavně RYCHLEJŠÍ, než běhat každou chvíli do pokoje a řvát na děcka, že mají ležet a spát.)

Televizní násilí, to je také slovo do pranice. Pokud se o dítě hodlám starat s ohledem na jeho potřeby, samozřejmě chodí spát tak, aby svých deset hodin spánku (nebo víc, podle věku) mělo. Nechápu, jak si rodič může stěžovat na programy ve dvacet tři hodiny večer, pokud není sobota nebo pátek (a výjimečně to děcku nedovolím). Po většinu základní školy, prosím. Když platí řád a slovo rodiče, akceptují jej i puberťáci. Protože ten řád a slovo plní rodiče i vůči sobě.

Pokud sledují pořad rodiče, neznám ani jeden horor, který by potomky děsil ve snách. Ano, i moje děti občas uprosily, aby se koukaly na něco, bez čeho by byly „nemožné“. Nebo naopak nečekaně zahlédly hrůzy skutečné. Stejně jako kdysi mne je totiž děsily záležitosti dokumentární, protože děti umějí – když se jim věnujete a diskutujete s nimi – velmi přesně rozlišit fikci od reality.

Vrátím-li se k k tvrzení „ani jeden horor“, mám na mysli příběhy normálnější, než sadistické podívané typu Kostka, Saw a jiné.

Prostor u televize, která má plnit roli chůvy, je tedy poměrně ošidný. Nepomůže ani hromádka hraček, kostek stavebnice. Často totiž NEPATŘÍ do obýváku. Všimli jste si, že i když dospělí mívají spoustu věcí po domě, dítě bývá v obýváku hostem? Co si sem nepřinese, nemá. Navíc si všechno musí odnášet. Málokde je dětský kout s „místním“ puzzle, s několika leporely, nad kterými může děcko s rodiči o volné chvilce bádat, co je na obrázcích, jakou barvu má autíčko a jakou zelená opice.

Jistě znáte povzdech, že dneska si už děti neumějí hrát. Napadlo vás někdy, že co je kdosi nenaučí, prostě umět nemohou?

Sama jsem učila pětiletého chlapce stavět „hrad“ ze tří řad kostek. Jeho matka pravila, že na to kluk není, protože je hluchý. Hm. Během pěti minut uměl klučina to, co za mých časů sfouklo dvou až tříleté dítě jako nic. Matka byla překvapená a dokonce si s ním chvíli zkoušela stavět ohrádku. Sice úplně rozjásaná ze společné zábavy nebyla, ale chvilky nad kostkami pokračovaly každý den.

Jiná matka, takzvaně sociálně potřebná, z azylového domu utekla. Začaly jsme totiž trvat na tom, aby byla alespoň přítomna hře se stavebnicí nejmladšího dítěte. Prohlásila mezi ostatními ženami, že tak náročné činnosti nerozumí a během týdne jí příbuzní našli podnájem.

Ke hře patří také možnost pokračování. Dítě se potřebuje pochlubit, něco opravit, dodělat. Dejme prostor jemu, aby rozhodlo, že stavbu nebo výtvor uklidí. To znamená možnost, že na koberci v jeho pokoji bude ohrádka se zvířaty třeba dva dny. Nebo se dohodněte, že všechno, co je v obýváku, se musí uklidit. Pokud nejsou stanovena pravidla pro tak důležitou práci, jakou stavění z čehokoliv bezesporu je, dítě při bezpodmínečném diktátu uklízení ztratí zájem a rezignuje na každé stavění, i kdyby na cenovce z krámu byla cifra jako hrom a má to ve škole naprosto každý.

Ovšem, člověk by se nerad přerazil o dřevěný váleček nebo auto na baterky. Jenže: pokud se dítě umí zabrat do tvůrčí činnosti, velice osobnostně bohatne. Když mu dáme prostor, dokáže se zabavit samo i na velice dlouhou dobu – a dospělí si mohou hrát (třeba piškvorky) - nebo chodit číst články na Britské listy.

Můj názor na televizi a její použití je tedy zřejmý. Jde o pomůcku, nikoliv ikonu a náhražku naší pozornosti. Televize může být zdrojem úžasného vědění, zábavy a rozhledu. Jenže příjem informací souvisí se základy. Pokud je dokážeme dítěti, každému z řady potomků, jednotlivě poskytnout, můžeme televizi bez obav zapnout.

Právě teď bývá televizor puštěný od rána do večera, protože se zajímavosti střídají, dokonce často překrývají. Věnujme se dětem natolik, aby televize nebyla pouhým zvukovým a obrazovým křovím. Dávejme jim svou společnost i mimo obývák, i mimo dům. Prohoďme si role: asistujme dětem my za to, jak při nákupech a pochůzkách dříve asistovaly většinou roku ony nám.

Přeji všem, aby se děti kolem vás nenudily a „neotravovaly“. Zatímco by si rodiče, žasnoucí nad programem, v souladu s výzkumem lebedili, jak že je ta naše televize dobrá. Například výchovná, to opravdu je, bez námitek.