Hned na začátku hodlám upozornit na jev zdánlivě nelogický: O domácím násilí (dále DN) často nechtějí slyšet ani hovořit lidé, kteří jsou „v tom“. Ať už DN právě prožívají, mají za sebou nebo hodlají všechno zlé zapomenout. Nemusíte to o nich vědět, ale zarputilé odmítání tématu, někdy až dramatická likvidace anonymních dotazníků a anket, případně slovní protiútok s obviněním, že je kdosi cíleně provokuje, jsou poměrně jasnou stopou osobního vytěsnění problematiky.

Často se setkáváme s proklamací šťastného manželství a spokojenosti. Někdy je nám vnucována i bez návaznosti na probíhající rozhovor. Klidný, sebevědomý člověk s dobrým zázemím je spíše ochotný pro svůj názor na věc projevit a svou životní samozřejmost přitom hlásat nepotřebuje. Stejně tak člověk, který se již hledá, nahlíží do problematiky a zjišťuje, co se s ním vlastně dělo. Pochopení totiž jazyk oběti rozvazuje a naopak dochází k vyvržení traumat, třeba i v hodinovém monologu.

Třetím příznakem pro podezření v běhu všedních dnů je neúcta a přehlížení dětmi. Pokud matka nedovede děcka ukáznit, pokud používá strašáky od tatínka až po paní prodavačku, co se bude zlobit, je tu něco v nepořádku. Ano, vnitřní nejistota matky může pocházet z okamžitého trapného okamžiku, kdy si není jistá, jak na výchovný zákrok zareaguje okolí. Často však vidíme, že si dítě z matky naprosto nic nedělá a cokoliv mu matka řekne, snad ani nezaznamená, dokonce ji provokuje.

Ne vždy je již v tomto okamžiku přítomné DN jako takové, ale v ovzduší bez úcty mezi partnery nemá z čeho vyrůst úcta dětí k slabšímu rodiči, naopak. I když se v rodině nerozvine DN, jak je vnímáme v kriminálním pojetí, má již otevřená vrátka do budoucna. Děti dospívají na úkor submisivního rodiče, neberou ho vážně, vtipkují na jeho účet, vyjadřují se opovržlivě na veřejnosti. Pokud odejde nebo zeslábne rodinná autorita, dravě půjdou za vlastním prospěchem, navzdory všemu. Snadno dojde k týrání zestárlého rodiče, snadno se přenese zažitý model neúcty k jednomu z rodičů do partnerství potomků a tam může kulminovat v otevřené DN.

Tím se vracíme k lidem, kterých se násilí dotýká jako obětí. Oběti jsou tady dvojí, v první řadě partner, většinou žena, ve druhé dítě. Je velmi pravděpodobné, že si oběti s sebou nesou něco ze svého dětství.

Tyran, alkoholik, násilník, to jsou známé příklady agresora v DN. Dítěti se vtiskne vzorec chování, které zažilo, i když si je neuvědomovalo. Dítě navíc bité a týrané se snaží zavděčit, potřebuje pochvalu. Projevy touhy po uznání a přízni působí nedospěle dál a přímo hlásají do okolí věčně citlivé místo člověka. Kdo mu tuto potřebu dokáže alespoň trochu naplňovat, má přízeň a často značnou oddanost bývalé oběti jistou.

Vyplývá nám tedy, že především z nevyrovnané, neúplné rodiny vychází jedinec s otřeseným sebevědomím a sebeúctou. Od velké vlny rozvodů v sedmdesátých letech už vyrostly i děti tehdejších postižených dětí a zdánlivě máme odpověď na důvod tolika podivných mezilidských vztahů.

Jenže rodiny takzvaně zachované mívají také kostlivce ve skříních. Třeba právě proto, že osamělá matka s dětmi mohla být ráda, že si ji někdo „pověsil na krk“. V osmdesátých letech jsem sama slyšela hodnocení několika mužů kolem třiceti, že je pro ně taková samoživitelka s malým děckem ideální partnerkou k ženění. Život ji prý už dost profackoval, aby si uměla vážit příležitosti a nedělala problémy.

Osudem takto „konečně dobře provdané ženy“ bylo dávat do vztahu znatelně víc, než ten druhý. Některé ženy se vzepřely dalším rozvodem již pouhému zdání této role. Netratily, protože statut rozvedené byl vyšší, než svobodné matky. K tomu se již v osmdesátých letech ujímala móda „kolem chlapa neskákat“, děti vychovat sama a v klidu. Proč asi?

Pravděpodobně tyto ženy kolem sebe viděly dost, aby rezignovaly na další partnerství. Kolem nich nedocházelo plošně k násilí v (dnešní) trestní rovině, ale k jakémusi dobrovolnému poddanství. Podřízený partner se utěšoval, že v každé rodině je něco a tady se pořád ještě nechodí do hospody, nepije, nekarbaní a nepadají rány. Nebo naopak v „lepších rodinách“ žena roztáhla zástěru, aby skryla mužovy hříchy. Statečně nesla svůj „ženský“ úděl, aby časem hlásala potřebu téhož další generaci.

Není divu, že děti během dospívání i tady moc dobře vidí pod pokličku vztahu a nijak nestojí o vlastní budoucí závazky. Příznakem problémů v rodině bývá průběh puberty. Velice často za bouřliváctvím mládeže, útěky z domova, raným partnerstvím a těhotenstvím dívky stojí potřeba uniknout z tísnivého dosavadního domova.

Právě tehdy mohou děvčata propadnout oslnění z rodinného zázemí jiného etnika. Neříkám přímo romského, protože je přivábí zázemí každé minority, která dbá na zachované tradiční pojetí rodiny. Ženiným světem je tu domácnost, které se plně věnuje. Vytváří zázemí, až ohromující teplo rodiny, její silná pouta.

Setkala jsem se s několika ženami „na útěku“, které dokázaly při rozhovoru plynule přejít od strachu z partnera a bití k obdivu vůči tchýni a lítosti, že jí tohle nedokážou vysvětlit. Právě s tchýněmi si posílaly vzkazy v rozhlasových písničkách na přání. Pokud o problematice hovořím ve společnosti z dalších koutů země, potvrzují mi podobné zkušenosti z různých minorit.

Naše dívky nejsou dlouhodobě schopny akceptovat svět zúžený na vaření, uklízení, porody a obskakování muže. Chtějí se ještě bavit, tancovat, ale v tom jsou už naprosto závislé na benevolenci partnera. Často hraje roli právě přílišné mládí, nevyzrálost, romantické představy – a nedostatek vzdělání.

Vrátím se k osobním problémům oběti. Z jakýchkoliv důvodů získá pocit, že našla přesně toho, kdo jí v životě chyběl. Spojí s ním svůj život – a teď rychle přeskočím všechny fáze vývoje DN a zastavím se u prozření. U pochopení toho, že jde cosi špatně a dítě už je také vtaženo do děje.

Oběť tedy konečně naplno ví, že by nejradši z tohoto kolotoče útisku zmizela. Postupně, nenápadně, často několik roků se kupilo ponižování a citové vydírání. Děti začínají chápat, vidí modřiny, slyší křik, prosby, nadávky. Rozum zavelí vzít nohy na ramena.

Jenže, jak mi řekla jedna z nich: „Co po mně chcete? Tohle je jediná jistota, kterou mám!“ A opravdu, pokud si vzpomenu na všechny rozhovory a úvahy a oběťmi, uvědomím si rázem, kolik by toho každá z nich musela změnit. Kolik toho už třeba zahodila a nyní, třeba v azylu, rozpačitě bilancuje. Ona, nejistá, vyděšená, osamělá, s pouze hraným zbytkem sebevědomí a bez peněz, bez příjemné budoucnosti.

Představte si pro lepší porozumění sami sebe před konkurzem u nového zaměstnavatele. Představte si, že jdete k lékaři specialistovi na vyšetření nebo že sháníte podnájem. Zkrátka jakoukoliv změnu v běhu svých dní. Pokládáte se přitom za normálního, schopného člověka, víte, že by vám jednání nemělo zásadně zkomplikovat život, spíše vylepšit. Přesto vám není dvakrát dobře po těle ani po duši, možná máte chuť všechno nechat být.

Přitvrdím: co kdybyste opakovaně selhali v zaměstnání, nezapadli do party, připadali jste si divně? Pro inteligentní agresory totiž není problém pomluvit, naznačit, že partner „za to nemůže“, ale je kleptoman, potížista, pomlouvač... Byla jsem svědkem, jak až u několikátého zaměstnavatele takový dobrák narazil. Byl vyslechnut, ale potom následoval hovor s manželkou a DN vyskočilo jako čertík z krabičky. Ženě se dostalo podpory a dnes, po dalších peripetiích, je volná, sebevědomá, samostatná. Přitom nastupovala s pocitem, že stejně moc dlouho neobstojí, ale děti musejí přece jíst a každý týden dobrý.

Je třeba vidět, že chceme po člověku velmi oslabeném, v podstatě psychicky poškozeném, aby v sobě našel sílu mnohem větší, než vyvíjíme sami. Nejistý člověk, který se dokáže o kdejaké prkotině radit kolem dokola se dvěma nebo třemi lidmi, se bojí naprosto každé překážky. Pokud mu jasně někdo neřekne „Udělej právě tohle!“ užírá se pochybami a svou nerozhodností dál. Nutíme ho ke vzpouře proti diktátorovi – a kolik z nás dokáže otevřeně například oponovat šéfovi?

Ponoukáme oběť k útěku, někdy je po ruce zmíněný azylový dům. Takže vezme doklady, pár věcí schová u kamarádky, popadne děti a ... všechno ostatní ztratí. Mimo Prahu často i kvalifikovanou práci. Ba co hůř, někdy vezme dětem toho, kdo je pro ně tím obdivovanějším, protože matka je přece pouze samozřejmou obstaravatelkou potřeb, zatímco otec autoritou. Děti nechápou, co se děje, když k nim se otec chová dobře nebo jsou dokonce vedeny ke spojenectví proti blbé mámě.

Pokud dojde ke styku dětí (prostřednictvím organizace na neutrální půdě, bez přítomnosti matky), vždy je nebezpečí, že se děti podřeknou, že v dobrém vyžvatlají nějakou stopu nebo na matku začnou naléhat vyřizováním vzkazů. Jak sloučit lásku k dětem a strach z jejich postojů?

Rodina, přátelé, kteří již bývají oběti vzdálení (k DN patří izolace a snaha o bezvýhradní vlastnění oběti), jsou také odděleni těžko překonatelnou bariérou vlastního studu, vědomím o prohře, strachu z výčitek, posměšků, kázání, že měli pravdu. Mohou se cítit uražení způsobem rozchodu, scénami, kdy oběť sklopila hlavu a šla za otcem dětí. Podotýkám, že uraženost a trucování dokážou vzdálit lidi na celé roky a bez prostředníka bývá stav takřka neřešitelný.

Lze se potom divit, že ženy využijí útěk pouze k nádechu a pod břemenem zdánlivého neřešitelna se vrátí právě do oné jediné jistoty, kterou znají? Do takzvaně známých okolností, domů, kde je oslovují i věci. A kde je partner často ošálí příměřím.

Bohužel se při delším DN nejen poškozuje náhled dítěte na partnerský život, ale při fyzickém násilí vzniká potřeba matku chránit. Již před revolucí jsme mívali nezletilé vrahy, chlapce, kteří bránili matku před zraňujícím nebo vražedným útokem. Mně byly svěřeny dokonce dvě tajné zpovědi žen, kdy jedna chtěla otce otrávit a druhá v kritické chvíli běžela pro vzduchovku. Naštěstí marně hledala broky. Vypadá to úsměvně, ale ona prý v těch dvanácti zcela zřetelně věděla, že pokud střelí zblízka do obličeje, nejlépe do oka, otce zneškodní.

Žádné z dětí, s nimiž jsem v dospělosti mluvila, oběť matky neoceňovalo. Více či méně matce vyčítaly všechny noční děsy a strachy, způsobené zaslechnutou hádkou a pláčem. Velice často mají problémy s vlastními vztahy, se sexualitou, s přijímáním doteků a něžností.

Co můžeme nabídnout u nás? Několik azylových domů, několik poraden a organizací typu Bílý kruh bezpečí, telefonické krizové linky. Možnost agresivního partnera zpacifikovat policií, může dostat zákaz návratu na několik dní. Tím se aktivizují i nově zřízená intervenční centra v krajích. Roste naděje na pomoc obětem, násilníky může omezit právě zveřejnění a vstup institucí do jejich soukromí. Navíc dnes už oběť nemůže nic odvolat. Policie od roku 2004 vyšetřuje DN bez ohledu na její souhlas. Je to pouhý začátek, potřebujeme především spoustu lidí. Pomáhající profese vyžadují značné psychické nasazení, komunikační dovednosti, odborné znalosti - a v žádném případě nejsou zlatým dolem.

Dobrou zprávou je, že stačí být nablízku a oběť podržet nad vodou. Někdy to znamená vydržet i monology, které zdánlivě nikam nevedou. Nerezignovat na marnost rad a doporučení, jednou se ujmou. Přátelé mohou oběti stále držet otevřená vrátka třeba jen tím, že jsou u nich schované doklady osobní, případně i o majetku, několik nouzových drobností (prádlo, oblečení, léky). Již pouhé vědomí, že lze učinit krok pryč, oběť může psychicky podržet – například v době, kdy by jinak zvolila dobrovolný odchod.

Také pobyt v azylovém domě, chápající ovzduší, pomoc při vyřízení dávek, ověření si schopnosti, že žena obstojí jako samostatná bytost, udělá hodně. Pokud se najednou sejde více žen s podobnými zkušenostmi, jsou terapeutické účinky třeba jen měsíčního pobytu doslova ohromující, i když zařízení nemá k dispozici psychoterapeuta.

Velkou nedůvěru veřejnosti vzbuzuje zmíněný fakt, že oběti se k agresorovi vracívají, dokonce i přes naléhání svých rodičů. Pokud se vytvořila psychická závislost (stockholmský syndrom s idealizací agresora, v podstatě projev pudu sebezáchovy, který zvolí menší zlo, aby zotročený člověk přežil), považujeme za úspěch každé odhodlání a útěk. Málokdy se oběť vymaní hned napoprvé. Jenže každý pokus rozvolňuje pouta a dává naději.

Dokonce znám případ, kdy partnerství pokračovalo a stalo se snesitelnějším. Především proto, že oběť dala najevo informovanost a také už jednou prokázala, že se o sebe postará. Muž nebyl schopen se o ní nic dozvědět a přece si dokonce i kytky přišla zalít (toto obrovské riziko naštěstí výjimečně vyšlo) a přes sousedku vzkázala, aby si ten hnojník v bytě uklidil.

Tady byla žena původně tak podřízená, utahaná a zdeptaná, že odešla až poté, co se probudila z předávkování léky a uvědomila si, že ji málem našlo dítě. Po dvou měsících dokázala na ulici před lidmi odseknout na slovní útok z příbuzenstva. Poprvé po několika letech s pláčem neutekla! V „partě“ azyláku si potom užila veliké ovace, chvály a slávy, dokonce začala vtipkovat. Poté se kvůli zaměstnání vrátila, ale ještě po roce kvetla a působila sebevědomě.

Tento poslední případ je v našich podmínkách takřka zázračný – a ještě neskončil.

Navozuje další otázky. V zahraničí mohou rodinám s DN pomáhat celé týmy. Podle stavu rodiny mohou dosáhnout posunu ve vzájemném chování, často pomocí právě agresorovi, který svým chováním ventiluje vlastní nedostatky, nevyzrálost, narušené sebevědomí... z původně nefunkční a rozpadlé rodiny a vlastního zlého dětství.

Jenže u nás jde při pomáhání veškerým obětem pouze o několik míst na bílé mapě, kde jinak vládnou lvi. Těch několik zachráněných žen, které se postavily na nohy nebo k tomu celkem úspěšně směřují, se uzdravuje takřka společnosti navzdory.

Všichni víme, jak mizivá je přítomnost vzájemné úcty v jakémkoliv jednání mezi lidmi. Respekt ke druhému, uznání jeho práce, kvalit a schopností. Dokážeme být jeden vedle druhého natolik vnitřně dospělými, svobodnými lidmi, abychom totéž dopřáli svým partnerům a svým dětem?

Málokdo vyšel z harmonické rodiny a počet lidí různě postižených minulostí narůstá dál a dál. Domácí násilí je pouze jedním z příznaků. Máme děti, vyrostlé s vymytými mozky (syndrom zavrženého rodiče), které již troskotají ve vlastních rodinách. Máme hromadné úniky z reálného světa do virtuality, do náboženských komunit, do společenství s údernými sebevědomými hesly a možností vybít se na nepříteli. Máme šikanu ve školách, práci a společenském životě.

Nic z toho nikdy nevymýtíme, ale můžeme to výrazně omezit. My všichni, každý za sebe. Nestačí volat po nápravě, zlobit se na stát, že nevede za ručičku a nezařídí správné odchovny a nápravny. V tom základ není. Já ho vidím v potřebě vzájemné úcty mezi lidmi obecně, ve schopnosti ctít důstojnost toho druhého.

Potřebujeme, každý z nás, hlavně CHTÍT vidět, znát a vědět, rozumět a chápat. Tím pádem být připraven na setkání s jevem a třeba jen malou roličkou v příběhu popostrčit děj lepším směrem. Být na okamžik alespoň motýlími křídly, která mávnutím odstartují ohromné dění.

Pokud jste dočetli až sem, blahopřeji. Právě jste začali.