Považuji za nezbytné, abychom se u každého problému zabývali meritem věci. Někdy se k zákonům jenom něco přidá, což ovšem neřeší podstatu.

Srovnání našich zákonů se zákony vyspělých zemí

Začnu otřepanou frází, že vyspělá společnost se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o potřebné. Náš stát se rád tváří vyspěle, holedbá se demokracií, v níž ale máme pohříchu nedomyšlené a zaostalé zákony, což ke vší hrůze mnohým vyhovuje, neboť si je každý může vyložit, jak se mu právě hodí a snadno najde kličky, kterými lze uniknout. Můžete namítnout, jak souvisí zákony o rodině s domácím násilím? Souvisí, neboť všechno souvisí se vším.

Nyní chci v nejdůležitějších bodech porovnat newyorský zákon, konkrétně sekci 236, která specifikuje rozvod a majetkové vyrovnání. V případě, že se manželé nedohodnou, což je velmi časté, rozvod je vždy až poslední fází rozchodu. Nejprve a nejpozději do jednoho roku musí proběhnout kompletní vypořádání společného jmění. Majetek nelze vytunelovat žádným převodem či prodejem akcií, firem a tak dále. Společné jmění manželů je ve státě New York pod přísnou kontrolou, bez souhlasu soudu je vyloučené cokoli prodat, převést či jakkoli zatajit. Za nepovolené transakce hrozí tvrdé postihy. Po rozvodu musí muž bývalé manželce zajistit stejnou životní úroveň, dokud se znovu nevdá. Manželka má právo nechat zablokovat manželovy účty a není možné, aby zůstala bez prostředků pro sebe i pro děti, jak se u nás zcela běžně stává. Sama jsem prošla touto zkušeností, celý jeden rok, a to během soudních řízení, mi manžel nedával peníze na děti, místo toho je poskytoval nezletilým, tehdy dvanáctiletým dcerám. Mluvila jsem o tom s několika známými z Německa, Holandska a Švýcarska, kteří nevěřili, že se v dnešní době ještě něco podobného děje. Bohužel ano. Ve světě nemáme v těchto záležitostech dobré jméno a tato zoufalá situace je našim zákonodárcům i soudcům zcela lhostejná.

Domácí násilí z širšího pohledu, včetně logických souvislostí

Musím zmínit celou řadu hledisek, pokusím se být stručná. Domácí násilí jsme rozdělili na fyzické a psychické, což zohledňuje novelizace trestního zákona z roku 2005 § 215a. Forma násilí však nehraje hlavní roli, protože jakékoli násilí nelze tolerovat v žádné podobě ani na okamžik. Fyzická agresivita, s níž jde vždy ruku v ruce psychický teror, se objevuje nejčastěji. U extrémního fyzického týrání se u agresora často najdou poruchy v chování, nezvládnutelné emoce, chorobná žárlivost, závislost na alkoholu a další. Tyto poruchy patří do rukou odborníků. Psychický teror však existuje i sám o sobě, bez fyzického násilí, a je velmi častý. V nedávném vyjádření ředitelky ROSA paní Vavroňové pro časopis Revers najdeme údaj, že zkušenost s domácím násilím má v naší zemi každá čtvrtá žena, což by logicky znamenalo, že je u nás psychicky narušený každý čtvrtý muž, o čemž si dovolím pochybovat. Zmíněné statistice však věřím. Odpovídá tomu i množství případů, o čemž mě informují oběti, které se na mě obracejí. Zabýval se někdy někdo otázkou, proč se domácímu násilí tak daří? Co kromě prokazatelných osobnostních poruch podporuje vznik psychické nebo fyzické agresivity? Nemyslím si, že u nás každý čtvrtý muž trpí poruchou osobnosti. Vynechám-li menší skupinu tyranů, kteří se absolutně neovládají, zůstane nám velká skupina násilníků, kterou jsem nazvala „nenápadná“. Ti všichni si totiž promyšleně a mazaně dovolí jen to, co jim umožní zákony. A dávají si také velký pozor, aby navenek budili nejlepší dojem. Jde-li udělat od základu cokoli proti tomu, aby se u domácího násilí eliminovalo vše, co agresorům hraje do noty, tuto změnu by naši zákonodárci měli provést na prvním místě. Více než v devadesáti procentech je ekonomicky silnější muž a přitom se u nás nemusí celé roky s bývalou manželkou o společné jmění dělit! A naše společnost se přesto tváří jako vyspělá! U opakovaného psychického násilí sice lze podat trestní oznámení podle zmíněného § 215a, ale je složité ho dokázat i vzhledem k soudním praktikám. Nadchl mě článek JUDr. Motejla, otištěný před pár dny v Hospodářských novinách. Ráda bych se v poslední části svého příspěvku vyjádřila k soudcům a postupům soudů, s nimiž mám zkušenosti nejen já, ale stovky lidí, jež se na mě obracejí. U psychického teroru nový zákon o Policii České republiky 135/2006 Sb. mnoho nezmůže. Desetidenní vykázání útočníka se od začátku letošního roku osvědčilo, i když na druhé straně zapříčinilo i několik tragédií. Vrátím se k předcházejícímu, nejčastějšímu druhu nenápadných a mazaných tyranů, kteří svou oběť ničí hlavně prostřednictvím psychického nátlaku. Násilí se ovšem daří také u nemocných a starých občanů nebo dětí. Nyní se však budu zabývat problematikou, se kterou mám i vlastní zkušenosti. Jde o násilí mezi manžely a exmanžely, žijící pod jednou střechou. Mnoho žen mi sdělilo, že současný či bývalý partner jim vypne vodu, elektřinu a znemožní jim normální žití. Proto musím opakovat, že naše zákony výrazně podporují mnoholetý, zoufalý a vyčerpávající boj o společné jmění tím, že umožní rozvod bez majetkového vypořádání u manželů, kteří se nedohodnou. Toto je podstata problému a uvedu další souvislosti. Nechci týrání eufemisticky nazývat naschvály, ale ti všichni zdánlivě nenápadní tyrani, kterých je nejvíc, naschvály začínají. Žena se snaží dětem udržet rodinu, má větší sociální cítění a mnohdy bláhově doufá ve zlepšení. Hlavně však nemá kam jít a neví, co si počít, což je nejdůležitější souvislost. Nezbývá než začít odpouštět, následující útok bývá silnější a už máme koloběh, nikoli však cestu ven. Tento průběh nahrává agresorům, proto si dovolují čím dál víc, takže týraná osoba trpí stále větším strachem, bezmocí a beznadějí. Stupňující se naschvály trvající několik či desítky let, během nichž oběť často pouze přežívá pod hranicí lidské důstojnosti i na hranici životního minima, vyhodnotíme jako dlouhodobý psychický či fyzický teror, ale co s tím dál? Doufám, že případnou námitku o azylových domech nikdo nevysloví, tento extrém nemůže nikdy nahradit plnohodnotný život, a i když těchto domů prý máme dostatek, pro každého však dostupné nejsou. Mají poskytnout nezbytnou ochranu na kritickou dobu, čímž splní své poslání. V azylových domech končí pouze ženy i s dětmi a nikoli muži, proto musím mluvit hlavně o ženách. Nedávno jsem objevila i jinou radu, pro zajímavost od advokátky, aby týrané, nerozvedené ženy nepodepisovaly žádné smlouvy na nový byt, neboť jejich zákonný partner by na něj měl stejné právo. Rada je to vskutku věcná, nicméně dokazuje, že ten, kdo nemá osobní zkušenost s domácím násilím, ani netuší, co obnáší. Týrané osoby provází v drtivé většině insolventnost, často nemají peníze na živobytí nebo na léky, natož na nové bydlení. Uvědomuje si naše společnost všechny logické souvislosti a následky domácího násilí?

Zažila jsem je na vlastní kůži a děkuji osudu, že jsem při vážném zdravotním kolapsu měla štěstí. A proto jsem se rozhodla, že za ostatní budu bojovat. Každý štěstí mít nemusí a důsledky jsou tristní. Od vzniku závažných a chronických nemocí, dlouhodobých pracovních neschopností, invalidních důchodů, včetně nejhorších konců, kdy oběť v zoufalství agresora zabije nebo ukončí svůj život i s malým děckem v náručí. Zhoubný je dopad na děti, z nichž roste nová generace, která si bohužel nese vše s sebou. Zajímá to někoho? Je nutné udělat vše, co pomůže ukončit domácí teror od základu, aby oběť mohla násilníka co nejdříve a důstojně opustit bez existenčních starostí, v čemž jí výrazně pomůže přednostní a promptní soudní rozdělení společného majetku. Je důležité přijmout a zavést i u nás model vyspělé společnosti, který ženu neznevýhodní a nejen u domácího násilí, protože žena je proti muži v mnoha směrech slabší a bezbranná. Pryč je doba, kdy muži měli snahu ženy chránit. Přesto i dnes věřím alespoň v kousek jejich velkorysosti.

Návrh na nutné změny

Tato část mého příspěvku je určená hlavně zákonodárcům. Jde o krátký návrh na nutné změny. V naší zemi chybí jasné ustanovení zákonné povinnosti vůči původní manželce a rodině, nevyjímaje odpovědnosti za stejnou životní úroveň i po rozvodu, a to beze zbytku a bez prodlení. Je na čase zabránit dlouholetému, neférovému, vyčerpávajícímu boji o majetek, u domácího násilí obzvlášť, protože už selský rozum napoví, že kde se nedaří dohodám, tam je živná půda pro násilí.

Kritické postřehy k praxi soudního systému a nejen k němu

Závěrem se chci vyjádřit k soudním postupům. JUDr. Motejl uvedl, že pochybení soudních znalců u znaleckých posudků má často za následek zpackaný lidský život, přičemž odpovědnost je téměř nulová. Souhlasím a připojím se s kritikou vůči našim soudcům. Lidé věří a očekávají, že ti, kteří mají právo za ně rozhodovat, jsou adekvátně vzdělaní, zkušení a absolutně nezávislí. Před pár měsíci otisknul časopis Reflex žebříček z hlediska korupce. Česká republika se umístila na druhém místě na světě, hned za Nigérií. Víc není třeba dodávat. Nabízí se otázka, v jakých oblastech se korupci hojně daří. Pochopitelně, že i v soudním systému, neboť v něm jsou provázanosti, konexe a další vazby. S čistým svědomím si dovolím poukázat na některé soudce, kteří rovněž s nulovým postihem často maří lidské životy. Nezřídka jim totiž chybí svědomí, ohleduplnost, relevantní znalosti a především moudrost. Proto nemá smysl ani mluvit o výrazné absenci pokory soudců, neboť pokora s moudrostí souvisí. Tito lidé, bohužel, mohou rozhodovat o osudech a životech občanů. Přemýšlel někdo nad tím, že ohledně dotazu na podání podjatosti, musíme soudci odpovědět dřív, než máme jakoukoli možnost se o ní přesvědčit? Omlouvám se za následující přirovnání. U koho víc než u soudců, kteří rozhodují o našem dalším bytí, potřebujeme mít jistotu, že se nechovají podobně jako banda zločinců? Ti totiž také nevratně maří lidské životy. V mnoha směrech je stav našeho soudnictví katastrofální a do nebe volající. Trochu jsem odbočila, ale všechno se vším souvisí. Mojí dnešní snahou, jako mluvčí těch, kteří na vlastní kůži zažili domácí násilí je, aby se od základů změnil zákon o rodině, vypořádání společného jmění, průběhu rozvodu, řízení týkajících se svěření dětí do péče a placení výživného, jež musí vždy odpovídat skutečné finanční situaci toho, kdo má povinnost platit. Jdou-li u nás zatajit zdroje příjmů, je-li možné je bez problémů převést neznámo kam, už od základu je v zákonech něco špatně. Vyspělý stát nechce tyto paskvily. Demokratická společnost musí umět zabezpečit, aby se lidé domohli svých práv a mohli se spolehnout na moudré soudce a dobré zákony. Nejenom na papíře, ale hlavně v praxi a bez průtahů, protože čas rychle utíká.

Autorka je bývalá zpěvačka skupiny Bacily Václava Neckáře a poté vlastní skupiny Pudr. Během osmi letech sňatku s technikem své kapely Jiřím Mošnerem se stala obětí domácího násilí. "Fyzicky mě napadl v podstatě třikrát. Poprvé do mě strčil ještě někdy před svatbou, ale to nebylo ještě tak vážné. Potom mi dal před dětmi surovou ránu do obličeje. A potřetí mi dal nebezpečnou ránu do krční karotidy. V mém případě byl stěžejní psychický teror. Nechci říkat, co je horší a co je lepší, zmíním jen to, že psychický teror může existovat bez fyzického násilí, ale u fyzického týrání je vždy i psychické. Obojí je špatné, protože žádné násilí nesmíme nikdy tolerovat," říká dnes zpěvačka.

Konference proti domácímu násilí "A co přijde poté? byla uspořádána v rámci kampaně Rady Evropy proti násilí na ženách Poslaneckou sněmovnou ve spolupráci s koalicí neziskových organizací proti domácímu násilí.