V této souvislosti připustil, že občan má právo na bezplatnou péči za podmínek, které stanoví zákon. Ale důrazně naznačil, že zákonem lze právo na bezplatnou zdravotní péči dokonce snad úplně popřít.

Ustanovení čl.4 „Listiny“ v odstavci druhém skutečně připouští, aby zákon upravil, cit. „meze základních práv a svobod“. A to za podmínek stanovených „Listinou.“

Jinými slovy, omezení práva zakotveného v „Listině“ je možné, ale jen tehdy, předvídá-li to Listina. Příkladem budiž ust. čl.11, podle jehož odst. 1 „Každý má právo vlastnit majetek“. Toto právo však může být podle Listiny omezeno, neboť to v odst. 4 výslovně připouští, cit.: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“

Pokud si čtenář opakovaně přečte výše citovaný čl.31 Listiny, nenalezne v něm vymezení předpokladu situace, pro které by bylo nutno omezit právo občana na bezplatnou zdravotní péči.

Formulace „za podmínek, které stanoví zákon“ tak jen napovídá, že zákon může jen stanovit podmínky realizace bezplatné péče.

Dovolím si podotknout, že kdyby to připouštěla, per analogiam čl.11, odst.4 by takové omezení musela logicky kompenzovat poskytováním náhrady.

Pokud by mělo platit to, co za příslušné ministerstvo naznačuje jeho mluvčí, bylo by to v rozporu s odstavcem čtvrtým čl. 4 Listiny, cit.: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Jinými slovy, Listina v ust. čl. 4, odst. 4 zakotvila výkladové pravidlo, které je pojistkou proti tomu, aby zákon, jehož prostřednictvím se má naplnit obsah ústavního práva dal jeho obsahu jiný smysl, a tím dokonce zabránil postavení jeho podstaty „na hlavu“.

Autor je vysokoškolský učitel ústavního práva