17. 12. 2007
K čemu jsou krnovské lesy?Mé rodné město, Krnov (dříve typické hornoslezské, čili bohaté a německé sídlo Jägerndorf) má v historickém vlastnictví nádherné, hluboké lesy, které sahají do dalekého okolí. Už jsem o nich do Britských listů psal (Ozdoba Krnova). Za Němců to musela být krása. Byly tu aleje, krásně udržované cesty, hostince a rekreační zařízení. Něco se daří obnovovat, něco méně. Je však pravda, že město se, aspoň podle mého dlouhodobého dojmu, o lesy moc nestará (kromě těžby a plundrování). |
Cesty jsou často rozježděné, blátivé, škaredé. Lesem projíždějí džípy a mladíci na motorkách, připraveni srazit kohokoli, kdo bude mít smůlu. Lidé do lesa chodí těžit plody, občas se třeba i projedou na běžkách či projdou (často jsou omezeni na zpevněné cesty, vybudované kdysi pro ruské tanky, neboť pouze tyto cesty odolávají bez újmy nájezdům džípů a motorek). Jde však cítit, že ta krajina není jejich, že se tu vlomili jako někdejší zlatokopové a že její staletý život, její příběh, který vytváří vztah mezi člověkem a krajinou, je nezajímá. Při svých toulkách lesy kolem Krnova jsem si dávno uvědomil, že dokud nebudeme milovat tuto zem, jsme jenom a pouze barbarští přivandrovalci. Tu zemi milovali (mluvím o krnovsku) Němci, kteří tu žili po staletí, a i po desítkách let od války jde cítit, že ji milovali, že ji pěstili jako rajskou zahradu. Je jedno, zda měli být vyhnáni, nebo neměli, podstatné je, zda budeme milovat spolu s nimi, či budeme-li proti nim jejich dílo i nadále plundrovat. Krajina má právo na své dějiny a její tvář svědčí o hospodáři. Jestliže ji miluji, budu mít rád také toho, kdo jí vzdělával a dal podobu ráje -- naopak ničitele budu nenávidět, ať už mluví jazykem jakýmkoli. Před pár lety ještě člověk potkal pěšího lesníka či myslivce a mohl aspoň doufat, že ten člověk má les rád, že mu lahodí vůně kvetoucích bezů, že se chvěje se šuměním trávy a listí, že jásá nad životem hmyzu, nad skřehotáním sojek v mlhách zimního ticha či nad ráčkováním káňat na slunečné obloze říjnových dnů. Dnes se ale jezdí autem, Turgeněvův lovec vymřel. Smrad a tupá kola, drtící všechno živé -- člověk pak vidí rozjeté slepýše, žáby, užovky, hlodavce. Pěší se může vyhnout, může být zdvořilý a pokorný, může cítit úctu při setkání se zvířetem tváří v tvář (já už se za těch dvacet let setkal snad se vším, co zde žije), ale člověk v autě je izolovaný, neví o životě, je pouze mechanický a tupý vrah. Dne 15. prosince kolem 14.00 jsem však zažil vrchol všeho. Šel jsem ježnickým lesem po modré značce nahoru, byl jsem asi sto metrů od autobusové točny a najednou proti mně jel zelený džíp a vedle něho běžel velký pes bez náhubku a vodítka. Ten člověk v džípu na psa řval, ale neměl nad ním žádnou kontrolu. Pes přiběhl až ke mně, což mi tolik nevadilo, neboť proti němu jsem nic neměl. Žasl jsem však (a stále žasnu), jak někdo může takto venčit psa na místě, kde by se měly rekreovat rodiny s malými dětmi. Ten pes byl příliš velký i na mou výšku, jež se blíží dvěma metrům, a tak dítě by mohl zranit či zabít jen při pouhém pokusu o hraní si s ním. Představte si, že jdete v tomto předvánočním čase na procházku s několika dětmi ve věku kolem šesti let, a teď se -- sotva vejdete do lesa -- proti vám objeví veliký pes bez náhubku, bez vodítka, za kterým následuje velký džíp, ucpávající cestu. Je neuvěřitelné, že se něco takového může stát! Barbarství nad barbarství. (16. prosince ve stejný čas na stejném místě jsem totéž auto zahlédl opět, stál jsem ale už výše v lese.) K čemu jsou tedy krnovské lesy? K tomu, aby v nich řádili takovíto piráti? Kdo bude muset zemřít, být zabit motorkářem, psem či džípařem, aby se něco změnilo? |