Skutečnost se v řadě případů od ideálního stavu značně vzdaluje. Hledání pravdy s využitím všech dostupných prostředků nahrazuje nedbalost při zjišťování důkazů. Hledání spravedlnosti bývá potlačeno formalistickým výkladem právních předpisů podle zásady, že právo není o spravedlnosti. Tento přístup má historické kořeny v praxi represivních orgánů předlistopadového protiprávního režimu. Zejména Husákův normalizační režim dbal na zákonnost při současném zjevném potlačování práv účastníků řízení a ti, kteří mu dlouhá léta sloužili, mají tento způsob nakládání s právem přímo geneticky zakódovaný. Odtud pramení hojně rozšířený lidový názor, že pokroucenými paragrafy lze odůvodnit cokoliv. Orgány činné v trestním řízení si často utvoří počáteční obraz skutkového děje a v dalším už jen doplňují kamínky do mozaiky tak, aby potlačily vše, co nelze ani účelově upravit ve prospěch jejich představy. Kdo je obviněn, je považován předem za vinného, v pochybnostech se rozhoduje v jeho neprospěch (in dubio contra reo). Celý proces je značně odlidštěn. Měřítkem přiměřenosti počínání účastníků řízení jsou abstraktní představy vykonavatelů práva, které často nemají nic společného s reálným životem. Svoboda jednotlivce má nulovou hodnotu. Příznačné je často až protismyslné kolísání rozsudků, vynesených v jedné věci za nezměněné důkazní situace. Svědomí soudce jako činitel, ovlivňují rozhodování soudu, se uplatňuje tak nevýrazně, že až vzniká pochybnost, zda soudci "tělesnou vadu" rozvinutého svědomí vůbec mají.

Ilustrací rozporu mezi ideálním a skutečným stavem je trestní stíhání Adély Rajdlové, pravomocně odsouzené v r. 2002 za pokus o vraždu. Odsouzená se cítí nevinná. Je od 10. března 2006 ve výkonu trestu, ale stále usiluje o nápravu výsledků trestního řízení z let 2002-2004. Jejím případem se kromě soudů prvého a druhého stupně zabýval opakovaně Nejvyšší soud ČR, zastal se jí Ústavní soud ČR. Přesto je stále ve vězení, odkud se pokouší o obnovu procesu, a od 19.září 2006 toužebně očekává vyjádření Ústavního soudu ČR k její další ústavní stížnosti. Není sama, komu rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu ČR nepomohla na svobodu. Někteří soudci obecných soudů se cítí do té míry nezávislí, že výroky nejvyšších justičních autorit státu pohrdají, oprávněnost jejich kritiky svých špatných rozhodnutí si vůbec nepřipouštějí a vypořádají se s ní nějakou formalistickou kličkou, kterou zdánlivě vyhoví výtkám při zachování původních důsledků svého rozhodnutí pro odsouzeného. Činí tak zcela beztrestně. Pohrdání Nejvyšším a Ústavním soudem ČR není kárně stíhatelným proviněním podle zákona o soudech a soudcích.

Ve čtvrtek 13.prosince 2007 zamítl Petr Braun, předseda prvoinstančního senátu Městského soudu v Praze, již po čtvrté návrh na povolení obnovy Adélina procesu. Původní návrh podala odsouzená již 1. června 2004, ale na jeho projednání došlo až 2. března 2006. Další jednání s dvěma zamítavými rozhodnutími v jeden den proběhla 25. ledna 2007. První a třetí výrok byly zrušeny v jednom případě Nejvyšším soudem ČR, v druhém Vrchním soudem v Praze jako soudem stížnostním kvůli tak zásadním procesním vadám návrhů, že podle názorů obou soudů neměl předseda senátu řízení vůbec provést. Důvody rušení výroků senátu Petra Brauna stojí za povšimnutí. V prvém případě k němu došlo proto, že v mezidobí mezi podáním návrhu a jeho projednáním Ústavní soud ČR zrušil rozsudek, proti němuž návrh směřoval. V této souvislosti nezbývá než poznamenat, že liknavým přístupem soudu k návrhu došlo k jeho znehodnocení. Po druhé bylo důvodem zrušení rozhodnutí zjištění stížnostního soudu, že senát Petra Brauna provedl řízení na základě návrhu z 8. ledna 2007, podaného neoprávněnou osobou. Tou měl být spolek Šalamoun, resp. odsouzená, zastoupená spolkem Šalamoun. Takový podnět ale nebyl nikdy podán. Spolek Šalamoun sice poslal 8.ledna 2007 dopis předsedovi soudu, ale ten nelze vyložit podle obsahu jako návrh na povolení obnovy řízení ani náhodou, a už vůbec ne jako návrh odsouzené, která o něm ani nemohla vědět. Jeho použití zmíněným způsobem je naprosto nepochopitelné. Čtvrtý výrok na vyhodnocení stížnostním soudem teprve čeká. Soud si pro toto řízení vyžádal vrácení spisu Ústavním soudem ČR, který jej držel od března r.2007 kvůli projednání ústavní stížnosti ve věci, kterou odsouzená podala 19.září 2006. Je otázka, zda soud urychlením řízení o povolení obnovy za cenu odebrání spisu Ústavnímu soudu ČR chtěl odsouzené prospět nebo uškodit. Spis se k Ústavnímu soudu ČR vrátí sotva dříve než za půl roku od odebrání. Nezruší-li stížnostní soud zamítavé rozhodnutí senátu Petra Brauna a nedojde-li touto cestou k obnově procesu, bez ohledu na úmysly soudců Městského soudu v Praze bude jediným hmatatelným výsledkem pro odsouzenou další oddálení rozhodnutí Ústavního soudu ČR, čili těžké poškození jejích zájmů.

Pro kauzu jako celek je příznačná hluboká důkazní nouze, způsobená především objektivními okolnostmi průběhu skutkového děje, ale dále zvýrazněná povrchností přípravného řízení. Čtenářům Britských listů je patrně známo, že jde o příběh dvou mladých lidí, jejichž vycházka do parčíku v sousedství klubu, v němž se náhodně seznámili, skončila pobodáním mladého muže a útěkem dívky z místa činu. Oba pak byli obžalováni: Adéla pro pokus o vraždu, Erik pro pokus o znásilnění. Oba vystupovali proti sobě ve dvou rolích: v řízení před Městským soudem v Praze Adéla jako obžalovaná, její náhodný známý Erik jako svědek- poškozený, u Obvodního soudu pro Prahu 4 si úlohy vyměnili. Co se mezi nimi ve skutečnosti odehrálo, vědí přesně jen oni dva. Před soudem vyprávěli každý něco jiného. Soudci Městského soudu v Praze uvěřili Erikově vyprávění o nevyprovokovaném útoku "vraždící bestie", a to jak v řízení prvního stupně proti Adéle, tak v odvolacím řízení proti Erikovi. Stejně se zachovala předsedkyně senátu Vrchního soudu Jaroslava Maternová v odvolacím řízení v Adélině případě. Jediným přímým důkazem proti Adéle byla výpověď poškozeného, jež byla ovšem shodná s jeho obhajobou v řízení proti němu, a proto měla být brána v potaz s velkou opatrností. Pro srovnání: se stejným problémem důkazní nouze se potýkal nalézací soud v řízení proti Erikovi. Soudce Vítězslav Rašík se z pochybností dostal se ctí tím, že sice uznal obžalovaného vinným, ale potrestal jej pouze vyhoštěním ze země, čili uložil trest spíše symbolický.

Policie se při obstarávání nepřímých, pomocných důkazů příliš nevyznamenala. Díky nemocniční péči o poškozeného jí do klína spadl údaj o 1,7 promile alkoholu v jeho krvi. Pro jeho stav v době nešťastné události je příznačná skutečnost, že sám zjistil jen dvě méně nebezpečné rány nožem, zatímco o třetí, která směřovala do krajiny srdeční a ohrozila ho na životě, se dověděl až od lékařů po operaci. Obsah alkoholu v krvi odsouzené neznáme, protože policie ji na odběr krve neposlala. Svědci na jejím jednání před incidentem příznaky podnapilosti nepozorovali, zatímco u poškozeného zaznamenali vrávoravou chůzi a jiné následky požití alkoholu. Nebylo provedeno řádné ohledání místa činu. Nebyly proto nalezeny podpůrné důkazy pro Adélino tvrzení o zápase, který svedla s útočníkem. Jeho obhájci to naopak umožnilo zpochybnit Adélin popis jejího útěku. Pro objasnění skutkového děje to nebylo důležité, ale ke snížení její věrohodnosti se to dalo použít. Soudu byl předložen posudek znalce, porovnávající věrohodnost výpovědí obou účastníků děje na základě umístění ran na těle pobodaného. Díky jednostrannému výkladu posloužil k podpoře Erikovy verze. Podle posudku psychologa neprojevuje Adéla sklony k agresivnímu chování, její výpovědi jsou věrohodné, ale nelze u ní vyloučit účelovou lež (pozn.: jako ostatně snad u žádného z nás). Z celého posudku soud použil jen posledně uvedené tvrzení jako důkaz o tom, že obžalovaná lže. Nedokonalé dokazování bylo završeno neodborně provedenou rekonstrukcí děje.

Dokladem neprůkaznosti důkazní situace je vývoj výroků obecných soudů. Soudce Petr Braun ve stavu naprosté důkazní nouze uložil Adéle trest odnětí svobody v trvání deseti let za pokus o vraždu. Krutost rozsudku vynikne na pozadí souběžného výše zmíněného prvoinstančního rozhodnutí soudce Vítězslava Rašíka v řízení proti Erikovi. V souladu s ústavním nálezem lze rozdílný postup obou soudců vyložit jako ukázku protikladného přístupu k uplatnění zásady "in dubio pro reo" v souběhu s presumpcí neviny: s přihlédnutím k neprůkaznosti dokazování se jí přidržel soudce Rašík, soudce Petr Braun rozhodoval "in dubio contra reo". Odvolací soud nebyl s Braunovým rozsudkem srozuměn.Vrátil mu věc k novému projednání s úkolem, aby doplnil dokazování, uvážil správnost použité právní kvalifikace skutku a zvážil také možnost, že odsouzená se mohla nacházet v situaci nutné obrany. Petr Braun se doplňováním důkazů nenamáhal. Zato uskutečnil přímo salto mortale ve výsledném hodnocení: při nezměněné důkazní situaci novým rozsudkem odsoudil Adélu za ublížení na zdraví s vážnými následky k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na pět let. Zatímco v prvém kole odvolací soud, ztělesněný bývalou soudkyní Nejvyššího soudu ČSSR Jaroslavou Maternovou, ukázal odsouzené přívětivou tvář, v rozporu se svým původním hodnocením důkazní situace v druhém kole rozhodl, že šlo o pokus o vraždu a poslal Adélu na sedm let do vězení. Tento rozsudek potvrdil v řízení k dovolání odsouzené také Nejvyšší soud ČR. Když jeho usnesení později zrušil Ústavní soud ČR, konstatoval, že při posuzování věci vybočil Nejvyšší soud ČR z mezí obvyklého hodnocení obdobných případů. Adéle se i zde dostalo zvláštního zacházení. Je možné, že Jaroslava Maternová se nechala ovlivnit názorem soudkyně Městského soudu v Praze Evy Buriánové (kdysi spoluodpovědné za uvěznění Václava Havla), která nepřijala opakované odsouzení Erika soudcem Rašíkem a po vlastním dokazování ho zprostila obžaloby. Rozsudek Jaroslavy Maternové zrušil 27.září 2005 Ústavní soud ČR, který Vrchnímu i Nejvyššímu soudu ČR vytkl, že se nevypořádaly s neobjasněností motivu domnělého vražedného útoku, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby o věci znova jednal a rozhodl. Jaroslava Maternová se objasňováním motivu jednání odsouzené nezabývala. Snažila se zjistit co nejvíce záporných poznatků z jejího osobního života a vyvodila závěr, že motiv jejího jednání vyvěrá z takto zjištěných rysů její osobnosti. Formálně posunula důkazní situaci v neprospěch odsouzené. V rozporu s tím ale skutek vyhodnotila jako ublížení na zdraví s vážnými následky a uložila nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Máme zde tedy čtyři rozsudky, které se značně liší: původních deset let za vraždu, pak konečných pět let za ublížení na zdraví s vážnými následky a mezi tím pouhé tři roky s podmíněným odkladem na pět let rovněž za ublížení na zdraví s vážnými následky, a po něm sedm let opět za vraždu. Kvalifikace a výměry trestu se pohybují jako na houpačce, ale mají společné jedno: vynesli je soudci, kteří jsou přesvědčeni o své neomylnosti a správnosti svých rozhodnutí, proto jim nepřipadá divné, že rozhodují pokaždé jinak. Který z rozsudků je v nejlepší shodě s povahou důkazní situace, který z nich je nejblíže pravdě, který je nejspravedlivější ? Otázka by nebyla tak palčivá, kdyby mezi rozsudky nebyly rozdíly nejen ve výměře a charakteru trestu, ale také v právní kvalifikaci. Samo mimořádně velké kolísání rozsudků ukazuje na porušení závazných pravidel trestního řízení a popření zákonů formální logiky v rozhodování soudců. Ukazuje také na vratkost základů, na nichž rozsudky stojí. V této souvislosti se ovšem vynořuje otázka po svědomí soudců: jak může někdo klidně spát s vědomím, že se rozhodl poničit uvězněním život mladé ženy, když její vinu posuzoval na tak chatrných základech ?

Otázka platí pro oba předsedy senátu. Ptát se po svědomí totalitní soudkyně Jaroslavy Maternové je nadbytečné, protože sama nikdy pochybnosti o správnosti svého rozporného hodnocení případu neprojevila. Naopak formalistickou kličkou odmítla závěry ústavního nálezu a zajistila si tak aspoň dočasně přibližnou stabilitu svého rozhodnutí. V souvislosti s řízením o povolení obnovy procesu je zajímavější úloha svědomí v jednání soudce Petra Brauna. Jak jsem uvedl výše, rozsudkem z 3. listopadu 2003 uskutečnil obrat v nazírání na věc a dospěl k názoru, že se Adéla dopustila "pouze" ublížení na zdraví s vážnými následky, za což zasluhuje podmíněný trest. Je pozoruhodné, že pan soudce svůj subjektivní názor hájil i později, prokazatelně až do 25. ledna 2007. Na jaře r.2004 jej uplatnil v reportáži TV Nova "Na ostří nože". V řízení o povolení obnovy procesu dne 2.března 2006 se v rámci výkonu funkce předsedy senátu dokonce vyjádřil, že nepodmíněný trest, uložený Jaroslavou Maternovou odsouzené, je nesmyslný, nepřiměřený okolnostem a neplní výchovnou úlohu. Svůj názor obsáhle vysvětlil. Kdo nevěří, může si záznam jeho vyjádření poslechnout na www.spoleksalamoun.com. V obhajobě tohoto názoru pokračoval i v obou řízeních dne 25. ledna 2007. Soudce Petr Braun patrně ví, že Adéla Rajdlová je obětí především jeho přehmatu a na něj navazujících nesprávných rozhodnutí vyšších soudů. Ke změně hodnocení případu zcela jistě dospěl rozumovou úvahou. Musíme připustit, že toto se může stát každému: prvotní rozhodnutí může být nezralé, proto mylné, teprve dalším hodnocením všech souvislostí může názor vyzrát do definitivní podoby, bližší objektivní pravdě. Svědomí by pak mělo soudce vést ke snaze napravit křivdu. Za těchto okolností lze oprávněně očekávat, že předseda senátu povolí obnovu procesu, aby se odsouzené v novém řízení dostalo spravedlnosti. To se však nestalo. Petr Braun potlačil své svědomí a vědomost o způsobené křivdě ve prospěch naplnění požadavku správnosti formálněprávního hodnocení důvodnosti návrhu na povolení obnovy řízení. Následně návrh na povolení obnovy opakovaně zamítl. Ze soudní síně alibisticky vzkázal prezidentovi republiky, že je na něm, aby Adélu zachránil udělením milosti. Na soudci ovšem ulpívá podezření, že pro pozitivistické řešení sváru mezi svým svědomím a formálněprávní stránkou návrhu na povolení obnovy má také subjektivní důvody, které mu neslouží ke cti. Nové projednání případu by totiž odhalilo pochybnost jeho počínání v celém prvoinstančním řízení. Společně se zřejmými procesními přehmaty, jichž se dopustil při projednávání opakovaných podnětů k povolení obnovy řízení a s projevenou způsobilostí zradit vlastní svědomí by poznatky o jeho jednání v kauze Adély Rajdlové mohly vyvolat pochybnosti o jeho odborné a mravní způsobilosti soudit, pokud by dokonce pro něj neměly trestněprávní důsledky. Musíme vzít v úvahu, že neoprávněné zbavení občana svobody je trestným činem a Braunovy pochybnosti o přiměřenosti nepodmíněného trestu ukazují na to, že uvěznění Adély Rajdlové mohlo být protiprávní.

V této souvislosti případ Adély Rajdlové obnažuje další hrůznost současné organizace řízení o povolení obnovy procesu, zakotvené již v trestním řádu protiprávního režimu z r.1961, jenž dosud platí, byť byl poněkud pozměněn novelizacemi. O povolení obnovy procesu rozhoduje soud, který se věcí zabýval v původním prvoinstančním řízení. Většina soudů si to vykládá tak, že řízení o obnovu svěřuje původním senátům, pokud dosud existují. Je to výhodné z hlediska úspory času soudce: soudce, jenž se věcí již kdysi zabýval, se rychleji znova zorientuje v trestním spisu, než ten, pro kterého je případ úplně nový. Výhoda pro soudce je ale většinou nevýhodou pro odsouzeného. Řízení o povolení obnovy zpravidla není novým, nepodjatým hledáním pravdy a spravedlnosti, ale nástrojem obrany neprolomitelnosti původního rozhodnutí neomylného soudce. Náprava této právní zvrácenosti je ovšem možná pouze změnou trestního řádu.

Na opakovaném neúspěchu pokusů Adély Rajdlové o obnovu jejího procesu lze demonstrovat i odlidštěnost trestního řízení, která v tomto případě nabývá podoby přepjatého formalismu při hodnocení použitelnosti důkazů pro obnovu procesu ve spojení se zanedbáním zásady "in dubio pro reo". Novost nabídnutých důkazů bývá hodnocena s maximální přísností, před kterou téměř nic neobstojí. V tomto případě v původním návrhu z r.2004 odsouzená poukázala na veřejné zpochybnění rozsudku Jaroslavy Maternové soudcem Petrem Braunem a na odlišnost výpovědi poškozeného, kterou poskytl TV Nova, proti jeho vystoupením před soudem. Reportáž TV Nova byla výchozím argumentem také dalších jednání o povolení obnovy procesu. Subjektivní názor soudce na rozsudek odvolacího soudu není ovšem důkazem jeho nesprávnosti. Přízně vzato, důkazem není ani televizní reportáž, protože Erik neučinil výpověď před soudem ani v soudem kontrolovatelných podmínkách. Nicméně je zdrojem informací, které zakládají podezření, že Erik vypovídal před soudem křivě ke škodě odsouzené. Důkazem by mohla být jeho nová výpověď před soudem, které by mohl předcházet výslech reportérky o podmínkách pořízení reportáže během řízení o povolení obnovy. Petrovi Braunovi se ale tato cesta jeví jako uzavřená. Odvolává se na hodnocení nabízené reportáže Nejvyšším a Ústavním soudem ČR. Oba se k možnosti jejího použití skutečně vyjádřily záporně. Ale samy tento důkaz nepřezkoumaly, protože v řízení, jež konaly, se z procesních důvodů nemohly zabývat důkazy, jež nebyly předloženy v prvoinstančním řízení. Nejednaly o této věci v meritorní části svých rozhodnutí, pouze v komentáři, "pod čarou", jen v obecné rovině. Nejvyšší a Ústavní soud ČR se ostatně prvoinstančním řízením meritorně nezabývaly, protože jednaly o podáních, jež směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Jiným dokladem odlidštěnosti trestního řízení je způsob, jakým soudy posuzovaly přiměřenost reakce odsouzené na domnělý útok ze strany poškozeného. V její neprospěch vyhodnotily okolnost, že útočila na životně důležité orgány a požadovaly po ní provedení rozhodovacích úkonů, jež by si vyžádaly při nejmenším několik minut klidného uvažování. Nepřihlédly ke skutečnosti, že vyděšená odsouzená, která se nemohla spoléhat na pomoc třetí osoby proti fyzicky zdatnějšímu násilníkovi, musela situaci vyhodnotit během několika vteřin a rychle zvolit nejvhodnější způsob obrany. Ve tmě nemohla cíleně mířit a zjevně zasáhla ta místa, na která při dané vzájemné poloze těl náhodně dosáhla.

Speciálně ve vztahu k případům sexuálního násilí vyplývá z kauzy Adély Rajdlové málo potěšitelný závěr, že žena, jež se cítí ohrožena útokem muže, má těžkou volbu: podřídí-li se, ponese psychické i fyzické následky znásilnění, ale ublíží-li při obraně násilníkovi, může se dostat do bezcitného soukolí trestního řízení, v němž jí spravedlnost není zaručena. Přispívá k tomu i zachování konzervativní definice nutné obrany v trestním zákoně, která zaostává za vývojem evropského právního myšlení. Změnu k lepšímu by měl přinést nový trestní zákon, v němž je již nutná obrana vymezena v souladu s evropskými zvyklostmi tak, že měřítkem vážnosti útoku je vnímání nebezpečí napadenou osobou a riziko v zásadě vždy nese útočník. Je možné, že kdyby v r.2002 již platila navržená nová úprava, soudy by případ Adély Rajdlové posuzovaly úplně jinak.

Její věc zůstává nadále otevřena. Rozhodnutím soudce Petra Brauna z 13. prosince 2007 se bude zabývat Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní a někdy v budoucnu se snad Ústavní soud ČR propracuje k ústavní stížnosti odsouzené z 19. září 2006 proti rozsudku Jaroslavy Maternové z 24. ledna 2006. Naděje Adély Rajdlové na spravedlnost dosud neskonala. Trapná je skutečnost, že na spravedlnost musí čekat ve vězení a zmařenou část života jí již nikdy nikdo nevrátí. Nepříznivý vývoj jejího osudu by mohl snadno a rychle zvrátit prezident republiky udělením milosti. O problému ví, ale jeho řešení se vymyká jeho zásadě nenapravovat milostí pochybení justice.