1989-1990. Konec socialismu v Československu.

Listopad a prosinec 1989. Davy lidí na náměstích. Naivní občané, kteří očekávali, co všechno se nyní zlepší. Bude se moci cestovat do zahraničí. Za názory nebudou nikoho zavírat. Přestane nahánění do průvodů a na schůze. Do vedoucích funkcí, včetně těch ministerských, nastoupí skuteční odborníci. Odejdou ti, jejichž kvalifikaci představovala stranická knížka. Školství, věda a výzkum se pohnou kupředu, protože padnou ideologické bariéry. Republika se rychle vyšvihne mezi nejrozvinutější, a přitom k životnímu prostředí ohleduplné, země světa. Zkrátka: dojde k nápravě věcí.

Na zeď trafostanice, kolem níž jsem tehdy chodíval na gymnázium, někdo nastříkal nápis: "CHCEME SOCIALISMUS BEZ KSČ!". A Václav Havel uklidňoval 16. prosince 1989 z obrazovky Československé televize veřejnost:

V témže projevu uvedl také:

V novoročním projevu 1. ledna 1990 pak:

Svůj první novoroční projev uzavřel slovy znějícími dnes poněkud nevěrohodně:

A o tři týdny později ve Federálním shromáždění ČSSR:

Jaká byla a je skutečnost? Podcenil bych jistě inteligenci čtenářů Britských listů, kdybych se pokoušel vyjmenovat, co se z výše jmenovaných představ naplnilo a co ne, a kdybych srovnával tehdejší slova Václava Havla - pozdějšího restituenta milionového majetku - s ekonomickým, politickým a především morálním marasmem, v němž se Československo a nyní Česká republika již 18 let utápí.

1991-1992. Konec Československa.

Občanské fórum (OF), jež v počátcích "sametové revoluce" symbolizovalo zájem obyčejných lidí o dění v jejich vlasti, bylo od samého začátku infikováno ctižádostivými prospěcháři, kteří v něm spatřovali jedinečný výtah k moci či k lepšímu postavení. Sám pamatuji učitele, který mi v roce 1983 vyhrožoval, že mne zavře po škole, pokud mu neřeknu, proč nechci vstoupit do Pionýra. Stal se členem OF a dodnes je ředitelem oné základní školy. Pamatuji učitele, který se v říjnu 1989 hrdě bil v prsa a prohlašoval, že si na hruď klidně připne rudou hvězdu, že on se za ni nestydí. Byl jedním ze zakládajících členů OF na dotčeném vzdělávacím zařízení.

Mezi nejambicióznější členy OF patřil beze sporu Václav Klaus, který již 7. prosince 1989 spatřoval budoucnost české politiky ve stranictví. Když se v letech 1990 a 1991 (jistě, že ne jen jeho přičiněním) rozpadalo OF na Občanskou demokratickou alianci, Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí, byla to jedna z těžkých ran pro ty, kdo si představovali, že Československo, jeho politická scéna (a národní hospodářství) nemusí nutně kopírovat partajní (a kapitalistický či "tržně-ekonomický") vývoj zemí západní Evropy. Tato představa byla zjevně ozvukem šedesátých let, kdy se lidé spontánně pokoušeli o reformu socialismu, ne o jeho přeměnu na kapitalismus.

Václav Klaus a jemu věrní rozpoznali rychle nebezpečnost těchto představ a začali je pejorativně označovat jako "třetí cestu". Do československé (a později české) politiky tak opět vstoupila jedna z podrazáckých mediálních metod, jichž např. proti chartistům užíval komunistický režim. Postup je jednoduchý - nezkoumají se argumenty oponenta, neanalyzují se, nepodrobují se kritice. Místo toho dostane oponent negativní nálepku ("zastánce třetí cesty"), jež sama o sobě názorového protivníka diskvalifikuje z diskuse. Václav Klaus je v užívání této metody mistr a uchyluje se k ní dodnes, což dobře vědí někteří klimatologové. Že jde o metodu typickou pro ty, kdo postrádají argumenty, snad netřeba dodávat.

Do volební kampaně v roce 1992 vstupovala Klausova ODS s tímto programem: "Cílem našeho úsilí je vybudovat fungující a politicky stabilní a federativní státní útvar". Po volbách, jejichž vítězové Václav Klaus a Vladimír Mečiar se stali příslovečnými dvěma kohouty na jednom smetišti tehdejší ČSFR, začaly ODS a HZDS připravovat rozdělení společného státu na Českou a Slovenskou republiku. Podvod na voličích vysvětlovali činitelé ODS vskutku originálně: Cílem jejich úsilí prý skutečně bylo "vybudovat fungující a politicky stabilní a federativní státní útvar", ale protože "zde není politická vůle" a společný stát "by nebyl fungující", je nutno federaci rozdělit.

Z dnešního pohledu je zajímavé, že tehdejší politická situace v mnohém připomínala dnešní znásilňování české veřejnosti ve věci amerického radaru. Podobně jako dnes, strašila i tehdy ODS občany - pokud by se federace nerozdělila, hrozila by prý "balkanizace" sporu mezi českými a slovenskými politiky. Podobně jako v loňských volbách, ani v roce 1992 neměla Občanská demokratická strana prosazovaný záměr ve svém volebním programu. Podobně jako dnes, i tehdy byla proti záměru ODS (a HZDS) většina obyvatel - jak české, tak slovenské části federace.

A podobně jako dnes, i tehdy žádali občané referendum, v němž by mohli sami rozhodnout o budoucnosti své vlasti. Ze stenozáznamu 18. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 13. listopadu 1991 se dovídáme, že petici iniciativ z Čech, Moravy a Slezska a Slovenské iniciativy "Za spoločný štát" podepsalo 1 milion 61 tisíc občanů ČSFR! Přesto jim nebylo rozhodnutí v referendu umožněno, i když k jeho vypsání vyzývaly mnohé osobnosti. Tak např. Jan Ruml, tehdejší náměstek ministra vnitra ČSFR a ředitel Federálního policejního sboru, zaslal poslancům dopis s výzvou:

K 1. lednu 1993 zanikl československý stát a vznikla samostatná Česká (a Slovenská) republika. Dle přání několika desítek politiků. V rozporu s volebními programy. Poprvé od pádu komunistické moci rozhodla "demokratická" vláda jednoznačně proti vůli lidu. Po rocích 1948 a 1968 ožil opět duch mnichovské dohody. Přesvědčení, že "oni" stejně zase rozhodnou "o nás bez nás", zapustilo v mysli národa ještě hlouběji své kořeny.

Devadesátá léta. Divoká privatizace.

V článku analyzujícím před loňskými volbami programy jednotlivých politických stran jsem se při hodnocení privatizace odvolával na slova Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, ekonomického poradce bývalého amerického prezidenta Clintona a viceprezidenta Světové banky v letech 1997-2000. Ten tvrdí, že vláda České republiky vedená Václavem Klausem byla zpočátku Mezinárodním měnovým fondem dobře hodnocena za rychlou privatizaci, ale že celkové vedení transformačního procesu vyústilo v HDP, které bylo na konci 90. let nižší než v roce 1989. Podle Stiglitze český kapitálový trh v 90. letech

Když Severoatlantické shromáždění projednávalo v květnu 1998 v Barceloně zprávu, jež - mimo jiné - kritizovala postup české privatizace, bylo téma privatizace v České republice, Polsku a Maďarsku zařazeno do bloku o organizovaném zločinu.

Výhrady ke způsobu provedení privatizace v bývalém Československu má i jeden z autorů české ekonomické reformy, možný kandidát na funkci prezidenta ČR Jan Švejnar. V prohlášení s názvem Václav Klaus nemluví pravdu uvádí mimo jiné:

Na otázku, kdo že je to Jan Švejnar, že si troufá kritizovat Václava Klause, dosti dobře odpovídá jeho životopis. V kontrastu s ním působí poněkud přehnaně tvrzení Václava Klause, že

Citační on-line databáze Web of Science uvádí, že od roku 1980 publikoval J. Švejnar 42 články a byl citován ve 470 článcích (355 bez autocitací); h-index 13. Pro jméno V. Klaus s adresou Praha nebo Prague uvádí databáze pro totéž časové období celkem 16 článků, z toho jen jeden v zahraničním časopise. Citován v 6 článcích (bez autocitací); h-index 2.

Čtenář zajímající se více o privatizaci v 90. letech jistě neprohloupí, sáhne-li po Čulíkově knize ...jak Češi myslí. Pozoruhodný je rovněž přepis pořadu Jana Čulíka, který byl odvysílán na stanici Svobodná Evropa v lednu roku 1991. Po několikanásobné zkušenosti se zradou volebních programů vítězi voleb je dobré si připomenout, že v "demokratické" České republice jde o tradici:

1997-1998. Finanční skandály ODS. Opoziční smlouva.

Pozoruhodný filmový dokument s názvem Vládneme, nerušit popisuje českou politiku v letech 1997 a 1998. Začíná skandály Občanské demokratické strany s falešnými sponzory - skandály, jež nikdy nebyly vyšetřeny jako trestné činy, třebaže existovalo podezření, že čelní představitelé ODS, včetně Václava Klause, porušili zákon. Film pokračuje pohledem na mimořádné volby, jež se konaly po pádu Klausovy vlády a v nichž proti sobě stáli dva (zdánlivě) nesmiřitelní protivníci - Václav Klaus a Miloš Zeman.

Podpis takzvané "opoziční smlouvy" oběma politickými rivaly 9. července 1998 vyznívá pikantně po předvolebních slovech Václava Klause z června téhož roku: "Kategoricky prohlašuji, že spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie (s jakýmikoli partnery) jsou neopodstatněné a nesmyslné." Občanská demokratická strana, druhá nejsilnější v parlamentu, tolerovala menšinovou vládu České strany sociálně demokratické po celé funkční období, až do voleb v roce 2002. Tato tolerance byla jasně deklarována VI. článkem smlouvy:

ČSSD této garance důvěry "opoziční" ODS využila a již v prvních týdnech vládnutí začala obsazovat místa v dozorčích radách nejrůznějších společností a organizací svými lidmi. Prováděla výměny ve státní správě a ve vedení bezpečnostních složek a zabránila tak např. vyšetřování daňových úniků v centrále ČSSD; podobně ovšem i vyšetření podezřelých kauz Občanské demokratické strany.

Třebaže lze filmu Vládneme, nerušit leccos vytknout (např. causa Karla Srby je složitější, než jak ji Erik Tabery popisuje), jde o cennou připomínku mnoha polozapomenutých událostí, jež se v období opoziční smlouvy odehrávaly: Ovlivňování médií, vydávání předvolebního bulvárního listu Super, protežování televize Nova. Snahy o kontrolu centrální banky a o změnu volebního zákona ve prospěch velkých stran. Stavba dálnice D47 a podivný nákup letounů Gripen. Dřevíčská výzva, iniciativa Impuls 99 a iniciativa Děkujeme, odejděte, k níž se připojilo podpisy na 200 tisíc lidí.

Film dává pochopit, kde se berou takoví lidé, jako je Miroslav Šlouf, Jaroslav Tvrdík nebo Martin Dalík, které nikdo nevolil a přece mají obrovskou moc, již uplatňují v zákulisí politické scény. Zároveň odkrývá, že v České republice se politika skutečně nedělá kvůli lidem a pro blaho státu. Jediným cílem je moc. Až mrazí, když v souvislosti s otázkou, zda by opoziční smlouva mohla pokračovat i v dalším volebním období, říká Václav Klaus [v čase 29:52]: "...já doufám, že to je hlavní zpráva dnešních večerních televizních a rozhlasových zpravodajství... nekonečná smlouva, ano."

Miroslav Macek se pak vyjadřuje zcela jednoznačně [v čase 45:44]: "...v politice přece jde jenom o vliv, ne? O co jiného? A o moc. A o rozdělování peněz. Copak jde v politice o něco jiného?"

Občanský odpor veřejnosti odmítající špínu politiky a žádající na politicích pouze, aby svou práci dělali poctivě tak, aby se o ni obyčejný občan nemusel starat, je zjevně mimo Mackovo chápání. Na iniciativu Děkujeme, odejděte, reagoval těmito slovy [v čase 46:30]: "Jediné, co mě překvapuje, je to, že tady nezaznělo jasně, že se tedy transformují buďto na nějaké politické hnutí a politickou stranu, a že chtějí tedy se svými názory a myšlenkami soupeřit s ostatními politickými stranami. Je to trochu i pokus vyhnout se konkurenci."

Před volbami v roce 1998 se ODS poprvé uchýlila k "mobilizaci" veřejnosti proti levici a jako osvědčenou předvolební taktiku ji použila i v roce 2002 (Klausův telefonický spam zazněl tehdy v tisících domácností) a v roce 2006, kdy agresivní tažení proti "KSČSSD" zaselo nebývalou nenávist mezi obyvatelstvo České republiky. V roce 1998 ovšem ODS pragmaticky během pár týdnů na mobilizaci zapomněla a se svým hlavním rivalem uzavřela smlouvu o podpoře levicové vlády na celé volební období. Občanům a voličům tak ukázala to, co je s dalšími a dalšími volbami stále zřejmější -- že volební program je jen cár papíru, který má ve dvou volebních dnech přivábit co nejvíce hlasů voličů. Den poté už pak na jejich mínění vůbec nezáleží. Záleží jen na vůli strany.

1999. Vstup České republiky do NATO. "Humanitární bombardování" Jugoslávie.

Podle serveru natoaktual.cz, dne 10. května 1990 "Na zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku navrhl prezident ČSFR Václav Havel mimo jiné postupnou přeměnu NATO a Varšavské smlouvy v nový bezpečnostní systém."

25. února 1991 byly rozpuštěny vojenské struktury Varšavské smlouvy. 25. června téhož roku byl v Praze podepsán Protokol o ukončení odsunu sovětských vojsk z Československa. O týden později, 1.července 1991, se uskutečnilo poslední zasedání Politického výboru Varšavské smlouvy, kde došlo k jejímu oficiálnímu zrušení. Václav Havel při té příležitosti prohlásil:

Bipolární svět se definitivně rozpadl. Blok opírající se o komunistickou ideologii přestal existovat. Evropa stála před nadějnou budoucností. Z dřívějších nepřátelských vojenských struktur zbývalo zrušit jen druhou z nich -- Severoatlantický pakt.

Leč nestalo se tak. NATO existovalo dál. Začalo se uvažovat o jeho rozšíření. Český prezident Václav Havel rozvíjel již v roce 1993 úvahy o vstupu České republiky do této organizace. V roce 1997 byla již příslušná jednání v proudu.

V březnu 1998, čtyři měsíce před volbami, z nichž vzešla opoziční smlouva, žádala ČSSD referendum o vstupu země do NATO a Miloš Zeman tvrdil, že odmítání referenda znamená "pohrdání českým národem". Václav Havel, který se ho ještě v roce 1989 nebál, referendum o vstupu do NATO odmítl jako "zcela bezdůvodné" a podle zprávy zahraničního vysílání Českého rozhlasu z 10. března 1998 obvinil některé představitele ČSSD z hazardérství a nezodpovědnosti. Táž zpráva uvádí, že generální tajemník NATO Javier Solana při návštěvě České republiky dal najevo že "vstup do NATO je příliš významný, než aby se proces ratifikace zasekl kvůli domácí politice". Nejmenovaný zdroj dále uvádí, že "Pro pověst ČR by bylo podle jeho [Solanových] slov "zničující", kdyby všech 16 členských států aliance ratifikovalo vstupní protokol a Češi stále váhali. Velmi by to ztížilo i budoucí rozšiřování NATO, protože členské státy by tato zkušenost odradila."

Třebaže v čele České republiky stála v letech 1998-2002 díky opoziční smlouvě vláda ČSSD, referendum o vstupu do NATO se nekonalo. Tato skutečnost je paradoxně uváděna zastánci amerického radaru jako argument proti referendu o něm.

Místo referenda probíhala informační kampaň. V té době jsem neměl žádný názor na otázku vstupu České republiky do NATO, primitivní vládní kampaň sama o sobě však ve mně budila k tomuto kroku odpor. Na emoce Čechů měly zapůsobit billboardy s fotografií Brežněvova dvojníka sedícího za stolem před mohutnou knihovnou plnou knih. Jednou jsem přistoupil až k billboardu a zjistil, že na hřbetech těch knih je vyvedeno OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ.

12. března 1999 se Česká republika oficiálně stala členem NATO. Členem obranného uskupení, jak v měsících před tím opakovaně zdůrazňováno. Ani ne dva týdny poté, 24. března, začalo NATO bombardovat Jugoslávii. Bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.

Česká vláda nebyla v této otázce jednotná, ale nakonec srazila podpatky a přes nesouhlas české veřejnosti s agresí NATO, jež krizi v regionu ještě prohloubila, podpořila. Letecké údery v Srbsku (bombardování mostů a elektráren, zabíjení bezbranných civilistů obhajované odkazem na collateral damage ad.) byly - ve smyslu Norimberských principů - válečnými zločiny, na nichž se Česká republika dva týdny po vstupu do NATO podílela.

Bizarní korunu české účasti na ilegálním zásahu v Jugoslávii nasadil bývalý disident, filosofující humanista a několikanásobný kandidát na Nobelovu cenu za mír Václav Havel. Jeho slova ("Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární...") zveřejněná 29. dubna 1999 v listu Le Monde představují lež vpravdě orwellovského formátu: Válka je mír, mír je válka...

2003. Útok Spojených států na Irák. Česká podpora válce proti vůli české veřejnosti.

Další válečný konflikt, opět iniciovaný v rozporu s mezinárodním právem, podpořil Václav Havel 30. ledna 2003, když podepsal tzv. Dopis osmi. Tento dokument, alibisticky tvrdící mimo jiné i to, že "Evropa nemá spor s iráckým lidem, který je první obětí nynějšího brutálního režimu v zemi", byl hlasem pro útok na Irák a jeho okupaci, jež způsobila nadbytečnou smrt více než milionu Iráčanů. Týchž Iráčanů, s nimiž "Evropa nemá spor".

Přestože proti útoku na Irák bylo na 70% obyvatel České republiky, křesťansko-demokratický ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda vojenskou akci Spojených států podpořil, i když i ona byla zahájena bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Česká republika se tak ocitla na seznamu zemí označovaném jako Coalition of the willing. Proti vůli obyvatel se Česká republika stala spolupachatelem válečných zločinů provázejících dobývání a okupaci Iráku.

Je pozoruhodné, že česká diplomacie, jež dlouhodobě kritizuje pošlapávání lidských práv na Kubě a v Bělorusku, mlčela a mlčí k porušování lidských práv v Iráku - nejen k tomu, jehož se dopouštějí irácké bezpečnostní složky, ale i k tomu, jež mají na svědomí okupační vojska Spojených států. Právě těch Spojených států, které po zjištění, že v Iráku žádné z inzerovaných "stockpiles of weapons of mass destruction" nejsou, zdůvodňují útok na Irák brutalitou bývalého Husajnova režimu.

Čeští politici, nechající se příležitostně zavírat do klece na Václavském náměstí, tak občanům ČR opět lžou. Jejich politika není vedena zájmem o dodržování lidských práv, padni komu padni. Jejich starost o dodržování lidských práv je především nástrojem mezinárodní politiky.

2006. Volby do Poslanecké sněmovny. Triumvirát lži, nenávisti a náhody.

Po čtyřech letech v koaliční opozici s ČSSD a dalších čtyřech letech v opozici byla ODS v letech 2005 a 2006 odhodlána dostat se za každou cenu k moci. Vsadila na osvědčený recept a mobilizovala voliče proti hrozbě označované jako KSČSSD. Vzbuzování strachu a systematické lhaní vytvořilo absurdní předvolební atmosféru, v níž nejnesmyslnější lež a popření logiky získávaly na věrohodnosti, pokud byly zaměřeny proti fantasmagorii KSČSSD a dostatečně často opakovány mainstreamovými médii. Volit ČSSD bylo podle některých manipulátorů horší, než volit KSČ. Proč? Protože po volbách by se vítězná ČSSD opírala o hlasy KSČ...

Osobně jsem byl svědkem diskuse, v níž Emanuel Mandler a další tři aktivisté přesvědčovali veřejnost, že v případě vítězství ČSSD ve volbách hrozí České republice rudá totalita. Jeden z přítomných studentů to nevydržel a prohlásil to za pitomost. Argumentoval asi takto: "ODS má většinu v senátu, má funkci prezidenta a má v rukou většinu hejtmanství v zemi. Není to spíš tak, že pokud v těchto volbách vyhraje ODS, že tu budeme mít modrou totalitu?"

Směsice shovívavých a útrpných úsměvů spolu s nechápavým pohoršením, jak někdo může mluvit tak hloupě, mu byly jedinou odpovědí.

Měsíce před volbami charakterizovalo systematické popírání zdravého rozumu. Ty nejkřiklavější pitomosti (např. "Sníží-li se daně, budou nejbohatší lidé odvádět do státní kasy více peněz.") byly opakovány do zblbnutí a tam, kde nezabíraly, byly nahrazeny útočnými floskulemi typu: "Aha, takže vy jste pro přerozdělování...". Předvolební kampani tedy dominovalo nálepkování oponentů, k němuž se tak často v 90. letech uchyloval (nyní čestný) předseda ODS Václav Klaus.

Zvláštností loňských voleb - a konec konců i vládnutí současné koalice - byly a jsou náhody. Mirek Topolánek na předvolebních mítincích tvrdil, že za vládou ČSSD stojí mafie a mluvil o mrtvých, aniž ovšem podal na koholi z ČSSD trestní oznámení. Jeho slova čirou náhodou několik dní před volbami potvrdil plukovník Kubice zprávou o propojení vlády ČSSD s organizovaným zločinem. Ta se náhodou dostala na internetové stránky Českého rozhlasu, zatímco poslanec Ivan Langer svůj výtisk tajné zprávy náhodou zapomněl na stole, když si odskočil na toaletu. K jeho výtisku se pak náhodou dostal někdo nepovolaný.

Jen náhodou byl jedenáct dní před senátními volbami zatčen bývalý šéf kabinetů sociálně-demokratických premiérů Zdeněk Doležel a týden před volbami bývalá Paroubkova náměstkyně ministerstva pro místní rozvoj Věra Jourová. A jak jinak, než náhodou, se přihodilo, že Spojené státy požádaly o umístění radaru v České republice do hodiny poté, co Topolánkova vláda získala - většinou dvou hlasů politických přeběhlíků - důvěru.

Volič se zdráhá tomu uvěřit, ale politici odpovídají: Jde skutečně jen o shodu okolností. Je to náhoda.

2006-2007. Vláda menšiny proti vůli většiny.

Zamyslíme-li se nad loňských volbami do Poslanecké sněmovny, zjistíme, že pro program ODS zvaný Modrá šance hlasovalo 35,38% volících občanů (odtud 81 poslanecký mandát), zatímco zřetelně proti němu hlasovalo na 45,13% občanů, již se zúčastnili voleb (100 poslaneckých mandátů ČSSD a KSČ). Provedeme-li korekci na volební účast, jež činila 64,47%, shledáme, že pro program ODS hlasovalo pouze 22,81% voličů. Otázka zní: Je to dostatečný mandát na provádění zásadních reforem, o něž současná Topolánkova vláda usiluje?

Odpověď je jasná: Není. A netřeba se dovolávat zahraničních zkušeností a obyčejů (např. z Velké Británie), stačí na to obyčejný selský rozum.

Vláda Mirka Topolánka však jedná, jako by silný mandát pro reformy měla. Opírá se přitom o hlasy dvou levicových poslanců, kteří ale levicový program, za nějž byli zvoleni, zradili. Kdyby existovala možnost odvolat poslance v průběhu volebního období, nejspíš by si to nemohli dovolit. Takto však umožňují existenci vlády, jež za stávajících okolností nejedná demokraticky, nýbrž autoritativně. Vůli 23% obyvatel vnucuje celé společnosti.

Námitka, že přeci nejde o vládní program ODS, nýbrž vládní program celé koalice, neobstojí. Podle průzkumů veřejného mínění provedených firmou STEM totiž:

- tři čtvrtiny lidí nevěří, že připravovaná vládní reforma zastaví růst zadlužení státu (18. května 2007),

- 70% obyvatel je nespokojeno s tím, že vládní strany v poslanecké sněmovně prosadily reformu veřejných financí (20. září 2007) a

- 75% dotázaných má z reformy veřejných financí obavy a očekává zhoršení finanční situace své domácnosti (21. září 2007).

Nejde tedy o odmítání předvolebního programu ODS, nýbrž aktuálního programu současné koaliční vlády. Řečeno zcela jasně: Vládní koalice prosazuje reformu proti vůli většiny obyvatel České republiky. Je to snad demokratické?

Také dlouhodobý odpor dvou třetin obyvatelstva proti umístění amerického radaru v ČR je opakovaně potvrzován průzkumy veřejného mínění; naposledy - 12. prosince 2007 - to byl průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). I v tomto bodě ignoruje vláda vůli obyvatelstva a již téměř rok vyjednává se Spojenými státy. Z vyjádření poslance Strany zelených Ondřeje Lišky na veřejné diskusi, konané 5. listopadu v Olomouci, plyne, že "se počítá" se schválením americké základny, i kdyby to mělo být většinou jednoho či dvou hlasů. Je snad toto demokracie?

Ondřej Liška se ovšem vyslovil proti takovémuto způsobu schválení, sám ale velmi obratně kličkoval, když byl dotázán, proč Zelení nepodpořili návrh zákona o referendu. Jeho kluzké zdůvodňování, proč je lepší s USA jednat bilaterálně než je odkázat na Evropskou unii - když v téže chvíli Zelení tvrdí, že je nutno dosáhnout multilaterálního jednání v rámci euroatlantických struktur - se pak pohybovalo na úrovni typické pro komunistické Rudé právo. Vskutku, nomen omen...

Je zřejmé, že mezi nejvyššími představiteli Strany zelených a členskou základnou zeje stále větší propast. "Mysli globálně, jednej lokálně", říkají Zelení, jejichž výzva je na místě za situace, kdy se blíží drastické změny planetárního klimatu. V téže chvíli ovšem, za aktivní spoluúčasti špiček Strany zelených, rozhoduje vláda o razantním rozšíření dálniční sítě pro neekologickou dopravu kamiony a osobními automobily; vyjednává o vojenské základně v České republice; a brání zavedení prvků přímé demokracie. Brilantní analýza Jana Kellera ukazuje jasně, že Strana zelených toho se "zelenou" a demokratickou politikou nemá společného téměř nic. Spíš než co jiného je česká Strana zelených výtahem k moci, jenž do nejvyšších pater politiky vyvezl před rokem Martina Bursíka a několik jeho spolupracovníků. Otázkou zůstává, jaká část voličů Strany zelených se jednáním jejích špiček cítí podvedena.

2006-2007. Americká základna v České republice. Vláda proti občanům a zájmům vlastní země.

Na serveru www.valka.cz je pod datem 17. září 2002 uvedena tato zpráva ČTK:

Mnozí představitelé ČSSD se dnes dušují, že sociálně-demokratický ministr Jaroslav Tvrdík se Spojenými státy o protiraketové obraně nejednal. Nebo - opatrněji - zdůrazňují, že nic neslíbil.

Zpráva mluví jasně. Ministr Tvrdík Američanům Českou republiku nabídl. Způsobem, jakým panovník nabízí své panství, své poddané. Občanů, voličů, ani jejich zástupců, poslanců, se na nic neptal. Dnešní výmluvy sociálních demokratů jsou irelevantní - zpráva z 9. července 2004 totiž dokazuje, že za vlády ČSSD probíhala další, tajná jednání o americké základně v ČR. Věrohodnost Paroubkova tvrzení, že o ničem nevěděl, pak zpochybňuje zpráva New York Times z 22. května 2006. Jak uvádí Štěpán Kotrba: "Česká republika se podle autora článku, Michaela R. Gordona, snažila vyhnout se veřejné diskuzi o projektu americké účasti na protiraketovém projektu, protože se ministři obávali, že by se toto téma mohlo stát událostí číslo jedna v červnových parlamentních volbách. Obezřetní z téhož důvodu byli i Američané."

Čtěme dobře: "ministři se obávali". Představitelé ČSSD tedy nejspíš velmi dobře o probíhajících tajných jednáních věděli, ale nechtěli, aby se o nich na veřejnosti diskutovalo v době předvolební kampaně. Proč?

Možným vysvětlením je souhlas ČSSD s americkým záměrem. Jednání byla tajná nejspíš proto, že ČSSD si byla vědoma pravděpodobného odporu české veřejnosti. Pokud by záležitost při volbách otevřela, musela by přiznat svůj souhlas se základnou, což by negativně ovlivnilo její výsledky v parlamentních volbách. Proto o věci mlčela. Když ale volby prohrála, stal se odpor proti základně vítanou příležitostí, jak zvýšit voličskou přízeň. Lavírování mnoha sociálně-demokratických poslanců a oportunismus samotného Jiřího Paroubka naznačují, že doměnka o souhlasu ČSSD s americkou základnou nemusí být lichá.

Členové ODS oprávněně poukazují na to, že oni jednání s americkou stranou nezačali. To ovšem není omluvou pro bleskurychlou vazalskou vstřícnost, s níž na jednání se Spojenými státy přistoupili. Připomeňme, že žádost Spojených států dorazila do hodiny poté, co Topolánkova vláda získala v pátek večer důvěru. Tisková konference, na níž čerstvě potvrzený kabinet oznámil souhlas s jednáním a fakticky začal za základnu lobovat, se konala druhý den -- v sobotu dopoledne, tedy v den pracovního klidu.

Před sepsáním následujících odstavců jsem se vrátil k článku o kampani pro radar, který jsem sepsal v srpnu loňského roku. Dobře jsem učinil a opět si ověřil, jak politici hřeší na krátkou paměť voličů. V následujícím seznamu shrnuji některé protimluvy, polopravdy a další podivnosti, jimiž se čeští politici a jejich mediální žoldáci snaží zlomit odpor české veřejnosti vůči stálé americké vojenské přítomnosti v České republice.

Česká republika po pádu komunistické moci: Svoboda ano, demokracie nikoliv. Ani zastupitelská.

Výše uvedený výpis některých kritických okamžiků ve vývoji bývalého Československa a nástupnické České republiky dokumentuje neslavnou úroveň československých a nyní českých politiků. Ti nedodržují předvolební sliby, zrazují programy svých stran, lžou, manipulují a zastrašují veřejnost, zneužívají svých funkcí a peněz daňových poplatníků.

Tím snad nejhorším ale je, že ignorují mínění lidu ve chvílích, kdy ten je proti zapojení České republiky do útočných válek a vojenských záměrů cizích států. České země se nikdy nenacházely v pozici koloniální mocnosti a v české společnosti, až na výjimky, absentují militantní, dobyvačné nálady. Je tragédií, že Česká republika se, rozhodnutím politických špiček, spolupodílela na vojenských akcích, jež neměly oporu v mezinárodním právu a - co horšího - přinesly smrt a utrpení statisícům nevinných lidí. A je ovšem k tíži nás všech, že jsme takové jednání našich politiků a naší země dopustili.

Nemá-li se Česká republika podílet na dalších podobných akcích proti vůli lidu, je nutno, aby zde byla demokracie, totiž vláda tohoto lidu. V tomto konstatování je skryta otázka: "To tedy v naší zemi není demokracie? V roce 1989 nám přeci šlo o svobodu a demokracii!"

Ano, o svobodě lze uvažovat. Na rozdíl od doby před rokem 1989 můžeme na veřejnosti bez obav říci, že premiér lže. Demonstranti mohou na Václavském náměstí křičet, že vláda (parlament, prezident) má na rukou krev nevinných Iráčanů, a nikdo je nezavře (pokud ovšem demonstranti náhodou neohrozí bezpečnost neonacistů). Tedy svoboda zde je -- lze cestovat, lze vydávat knihy, lze demonstrovat, lze protestovat. Ale to je vše.

Nic se totiž nezmění. Na náměstí může 5 tisíc (ale možná i 100 tisíc) lidí demonstrovat a nic se nezmění. Lid České republiky může být proti (a také je proti) umístění americké základny na českém území, ale zabránit tomu - alespoň v současnosti - nedokáže. Shodneme-li se na tom, že demokracie je vláda lidu, a shodneme-li se zároveň na tom, že vládnout znamená rozhodovat a vykonávat svou vůli, pak český lid této zemi nevládne. Zástupci lidu totiž nevykonávají vůli těch, kdo je zvolili (tedy vůli lidu), nýbrž svou vlastní vůli.

Záležitost amerického radaru ukazuje jasně, že demokracie - a to ani demokracie zastupitelská - v České republice neexistuje. Zastupitelská demokracie totiž zjednodušuje vládu lidu tím, že jednotlivé skupiny obyvatel si zvolí dle svých preferencí svého zástupce. Ten potom v parlamentu tyto své voliče zastupuje, tj. při hlasování o zákonech tlumočí vůli těch, kdo mu dali hlasy.

Zastánci radaru v českém parlamentu ale neříkají nic jiného, než že zastupitelská demokracie je opravňuje k tomu, aby rozhodli po svém. Zastupitelská demokracie je tedy opravňuje k tomu, aby své voliče nezastupovali.

Jde o vpravdě totalitní způsob myšlení. Zvolením se z občana stává nadobčan, který smí rozhodovat dle své vůle jakkoli. Na čtyři roky se z něj stává monarcha -- panovník nad osudem voličů v jeho volebním okrsku, kteří si mohou přát cokoli, přesto budou oslyšeni.

Slýchávám námitku: "Ale toho poslance si můžeme přeci zvolit, takže máme demokracii. A navíc je zde politická zodpovědnost -- v příštím volebním období si můžeme zvolit někoho jiného!" Ano, to jediné mohu -- jednou za čtyři roky někoho zvolit. Je to ale demokracie?

Na uvedenou námitku již reagoval Petr Kokaisl, já si pomohu odlišným příměrem: Představte si, že se ve městě chcete dopravit taxíkem na pěknou vyhlídku. Najmete si taxikáře (neboť i poslance si vlastně za své peníze najímáme) a vyrazíte. V půli cesty zjistíte, že taxikář vás neveze na vyhlídku, ale na smetiště. Vzbouříte se. Taxikáře necháte zastavit (odvoláte poslance), nezaplatíte mu a najmete si jiného (zvolíte jiného poslance).

Jak to ale vypadá v České republice? Chcete po taxikářovi, aby vás dovezl, kam dohodnuto. On vám na to odpoví, že jste si jej zvolil a teď je jen na něm, kam vás doveze. Chcete po něm, aby zastavil, ale on jede dál a vy zjistíte, že ani za jízdy nemůžete vyskočit, protože dveře nemají kliku (poslance nelze odvolat). A tak vás taxikář dopraví na smetiště a vy se tam můžete svobodně rozhodnout, že na cestu zpátky už se jím svézt nenecháte.

Je to demokracie? Není. A postupující globalizace, blížící se ekologická a ekonomická krize a pronikavý rozvoj vojenské techniky a policejní technologie vytvářejí riziko, že už nikdy nebude.