Chronologicky je asi nejstarší a nejpoučnější katastrofa otravy rtutí v zálivu Minamato v Japonsku. Dle tehdejšího přesvědčení se těžké kovy nemohly zapojovat do biochemických cyklů živých organismů, a proto bylo považováno za bezpečné odpadní sloučeniny rtuti skladovat na mořském dně. Bohužel se nevědělo o existenci bakterií, které umí rtuť do svých metabolických cyklů zapojit a tak jí zapojit následně do potravních řetězců. Na jejich vrcholu stojí člověk. Mnoho místních rybářů ochrnulo navždy.

Asi stojí za zmínku havárie z července roku 1976 v Sevesu u Milána. Únik polychlorovaných dioxinů, meziproduktu chemické výroby, je pro nás zajímavý nejenom tím, že to bylo v Evropě, ale i tím, že podobné havárie se odehrály i u nás se stejnou molekulou. Byť pravděpodobně s menším rozsahem. V Sevesu bylo postiženo několik stovek lidí. Úmrtí na životech se neuvádějí, ale vzhledem k informačnímu embargu na celou událost je nelze vyloučit.

Události v Sevesu daly vznik velmi přísným pravidlům pro chemickou výrobu, označovaných právě jménem této malé italské vesnice. (SEVESO I a SEVESO II). Události v prosinci 1984 v Bhópálu už měly masový rozměr. I podle nejmírnějších odhadů zahynulo přes 2 500 lidí a řada dalších oslepla, či má trvalé zdravotní následky.

Podobně jako thalidomidová aféra v šedesátých letech nebo černobylská tragedie, vedly tyto havárie k přehodnocování bezpečnosti farmaceutické, chemické, nukleární výroby i jiných technologií a k přijetí řady závazných pravidel pro jejich používání.

Bohužel nejenom děti se často učí metodou pokus - omyl. A ne vždy to skončí jenom rukou spálenou o kamna.