Jistě. Je urážkou Posvátné krávy, kterou se slovo demokracie pro mnohé stalo. A posvátné krávy nemají rády urážky.

Mnozí ideologové demokracie, jako třeba Voltaire, ovšem celým svým životem a dílem bojovali právě proti posvátným kravám a svatým telatům. Ve jménu svých myšlenek zhanobili, co se dalo: monarchii, krále, církev, Boha. Tak proč se dnes plazit jen před nějakým slovem?

Které, nota bene, přivedli na svět právě ti největší hanobitelé?

Zajímavé je ovšem porovnání mediálních fanfár, doprovázených oslavnými dokumentárními filmy typu "jak jsme došli k demokracii", u nichž by snad měla vykápnout i nějaká ta slza z oka ( a skučně i vykápne: Jak jsme zestárli! Kdeže jsou ty naše ideály!) s výzkumy veřejného mínění, které zjišťovaly, jak jsou lidé "spokojeni s polistopadovými změnami". To je ovšem jen jakýsi kulantní obrat, kterým lidé porovnávají ten dnešní režim s tím údajně zločinným, socialistickým.

Ale z výzkumů, světě div se, rozdíl mezi Andělem a Ďáblem v očích lidí je takřka nerozeznatelný!

Výzkum agentury STEM, uveřejněný minulý pátek, odhalil, že jen 51% lidí je spokojeno s polistopadovými změnami. Natvrdo řečeno, 49 % občanů je tím dnešní již natolik znechuceno, že se ve výzkumech staví rovnou na stranu toho minulého Ďábla.

Bádat nad tím, jakpak se asi výzkumníkům ze STEM podařilo, že to vítězství ve prospěch demokracie v uvedeném výzkumu dopadlo tak těsně, nebudeme. Představa, že by z výzkumu "vylezl" třeba opak -- to by byla mela! V každém případě to bylo hodně o prsa. Ve světle toho, jak masivní "přesvědčovací" kampaň média dnes a denně již roky dělají, aby lidi strašila totalitou, všelijakými těmi Leniny a Staliny a ujišťovala je, jak je ta svoboda skvělá věc, nejsou však tato fakta ničím menším, než fantastickou porážkou milovníků "nových pořádků". "Půvabná slečna" demokracie se v očích stále víc a víc českých občanů stává ošklivou starou babiznou.

Právem.

Detailnější pohled na výsledky onoho výzkumu ukazuje, že s dnešní demokracií je to ale ještě mnohem horší, než o tom vypovídají souhrnná čísla. Jednoznačných stoupenců polistopadových změn je totiž méně než jednoznačných odpůrců (20% proti 21 %). U těch méně vyhraněných občanů naopak mírně převažují "převážně spokojení" (31%) nad "mírně kritickými" (28%). Ještě zajímavější jsou výsledky výzkumu po jednotlivých položkách. U otázek, jako je morálka ve společnosti, slušnost ve vztazích mezi lidmi, zabezpečení ve stáří a nemoci, řád a pořádek ve společnosti, rozdíly v příjmech a majetku mezi lidmi drtivě vítězí negativní hodnocení "polistopadových změn" (nad 70%).

Z výzkumu plyne jediné -- jedním slovem -- jsme zoufalí.

Právem.Otázka je, co s tím.

Režimní novináři, a snad je toto označení přiléhavým adjektivem pro ty, co píší do "velké čtyřky" ( MF DNES, LN, HN, Právo), neboť všechny v podstatě vyhrávají tu samou obehranou písničku jako starý zaseklý gramofon ( kromě lehce odlišných tónů v Právu), když na občany horempádem vylévají tu svou "demokratickou" ideologii, se s tím vypořádali po svém.

Petruška Šustrová nás ze stránek LN (16.11.2007) poučila, že ne to demokracie je špatná, ale to my jsme ti zlí. Ta naše zarputilá negace je pak vlastně jakými léčením si komplexu z naší vlastní zbabělosti, sobectví, závisti etc. etc. A léčba, kterou předepsala tato zasloužilá disidentka, která po listopadu 1989 seděla v jakýchsi prověrkových komisích na ministerstvu vnitra, kde oddělovala "dobré" od "špatných" (povedlo se jí to?)? Velmi jednoduchá: starej se jen o to, nač stačíš, občánku, a moc neremcej a neotravuj své okolí věčnými stesky!

S mnohem inteligentnějším -- a k občanům i nepoměrně slušnějším - vysvětlením přišel ten samý den Miloš Čermák, když na čtenáře stejné tiskoviny vybafnul, že naše spokojenost je vlastně jen převrácená hodnota naší skutečné svobody, takže čím jsme svobodnější, tím jsme i nespokojenější. Potvrzují to prý výsledky testů jakéhosi amerického psychologa.

To znamená, museli bychom domyslet, že ti, co nás ze stránek novin i televizních obrazovek, politici i novináři, dennodenně přesvědčují, jak je ta demokracie skvělá věc, jsou vlastně nejnesvobodnější lidé v téhle zemi! A my, co nemáme na placení účtů, bojíme se o ztrátu zaměstnání nebo třeba jen chodit po parku, jsme jen rozmazlení milionářští frackové, kteří nevědí roupama co dělat a propadají se stále hloub a hloub do svých existenciálních propastí?

Je to roztomilá pohádka. Jenže podle téže logiky by pak k nejnespokojenějším lidem v téhle zemi, dočista frustrovaným a už už zakládajícím jakési hnutí směřující k nové světové revoluci, musely patřit osoby jako třeba jako Klaus, Havel nebo Topolánek.

Jak se ti novináři usilovně brání tomu, aby výsledky veřejného mínění brali skutečně vážně a jako to, čím skutečně jsou! Žádné sondy do existenciálních hloubek lidí, o něž věru neusilovaly, třebaže by tam skutečně mohly nalézt i ony obávané "běsy", ale zcela konkrétní vysvědčení, které čeští občané vystavili svým politikům.

Chce to je jediné: naslouchat. Jenže v tom je právě zakopaný pes.

Co se vlastně z té "naší" demokracie za 18 let vyklubalo? Adjektiv bychom mohli dávat tisíce. Bezesporu to bylo i naše bláznovství, díky němuž jsme před 18 lety v cosi uvěřili. Předně třeba ve sliby, které nám tehdy velkohubě dávali čelní chartisté, třeba když jako Havel slibovali, že si nepřejí kapitalismus a že v naší zemi nebude nezaměstnanost. Málokdo by si uměl tehdy představit, že se v naší zemi bude třeba někdy platit při návštěvách u lékaře...

Možná to byla jen chiméra, co jsme tehdy měli před očima. Chiméra neexistující nikde ve světě. Nebo přízrak. Možná jsme čekali na zázrak. Mnohým naopak připadalo jako zázrak již jen to, že vláda komunistů končí. A čekali jsme zázraky další....

Z té chiméry se ale vyklubalo pořádné křiváctví. Těch, kteří si v 90. letech udělali z této země ráj zlatokopů, pro které neplatily žádné zákony a za nimiž zůstaly stamiliardové dluhy, které dnes musí splácet obyčejní lidé.

Často omílaným je tvrzení, že lidé demonstrující v listopadu 1989 v ulicích chtěli pracovat jako v socialismu, ale konzumovat jako v kapitalismu. To vysvětlení je hloupé a kulhá na obě nohy a tváří se, jako kdyby "obyčejní" lidé za socialismus snad pracovat nemuseli. Možná to někteří skutečně tak chtěli, většině občanů tehdejšího Československa šlo určitě o něco jiného, než jen aby mohli konzumovat. To dneska přece mohou měrou nejhojnější - tak proč nejsou spokojeni?

Na to moci konzumovat totiž nikdo ani žádnou revoluci nepotřeboval. Stačilo jen snaživě kolaborovat s komunistickým režimem, jezdit na západ, nakupovat v Tuzexu a doma si budovat svůj malý "privátní kapitalismus". Ten malý kapitalismus veksláků a menších či větších podvodníčků, z něhož se po roce 1989 stal kapitalismus velký. Ten, o němž se lidem beze studu lhalo, že tu nebude.

Dnešní obhájci "demokracie" a bojovníci za "demokracii" v redakcích novin tak svou zarputilostí připomínají starozákonního Mojžíše. Ten se podle legend také kdysi rozhodl, že židovský národ dovede do země zaslíbené. Stůj co stůj. Když útrapy putování po poušti překračovaly všechny meze a lidé začali vzpomínat i na staré egyptské bohy, stal se zázrak - všichni remcalové byli pozabíjeni. To ovšem provedl sám Bůh. A byl to také On, který k židovským poutníkům seslal svoji manu, aby je nakrmil.

Jenže společenská organizace starých Židů nebyla žádnou demokracií. A Mojžíš před svým národem neskrýval, že to, co dělá, dělá z vůle Boží. Jakkoliv on osobně svou roli považoval za těžké břemeno.

Nevím, zda se dnešní obhájci demokracie také stylizují do role jakýchsi novodobých Mojžíšů. Těch, kteří z vyššího pověření vedou to stádo "obyčejných", neznalých lidí kamsi do zářné budoucnosti, případně už je tam dovedli. Pokud ovšem ano, měli by být aspoň tak stateční a lidem to oznámit. A nehrát s českými občany tu, už přespříliš průhlednou hru na "demokracii".

Z onoho "svatého slova" je totiž dnes úplně všechno, kromě toho, čím kdysi bývalo jako ideálem.

A možná je na čase, než se v této zemi stačí zdiskreditovat tolik jako kdysi socialismus, aby bylo svrženo do řeky. Tak jako kdysi svrhávali do řek staré pohanské bohy Slované, když přijímali křesťanství.