Proto, že jsme herci

S Jiřím Lábusem o tom, že Hamletem se člověk uživí jen obtížně

Jaké byly vaše pocity, když před rokem vešlo ve známost, že Česká televize má v úmyslu vysílat seriál Třicet případů majora Zemana, ve kterém jste ztvárnil roli vlasatého hudebníka chystajícího se unést letadlo na Západ?

Netajil jsem se tím, že se za tu svou roli stydím a že ji vnímám jako ostudu. Taky jsem to hned řekl do ankety v MF Dnes. A od té doby jsem neměl důvod svůj postoj změnit. Podle mě takový seriál do televize jít znovu neměl. Když někdo bez něj nemůže být, ať si ho pouští na kazetě.

Proč se většina herců tak vymlouvá a hledá důvody, jak svou účast omluvit nebo bagatelizovat?

Těžko můžu mluvit o někom konkrétně, protože tohle si musí vyřešit každý sám. Myslím si, že je to proto, že jsme herci. A jako herci hrajeme i tu odpověď. A protože nám text té odpovědi nikdo nenapsal, hrajeme ji, jak umíme. A pak: já si můžu dovolit říkat, co chci, protože jsem sám a můžu proto mluvit jen za sebe. Na nikoho nemusím brát ohled a nemusím se obávat, že bych někoho zklamal nebo mu ublížil. Ale především mi došlo, že nemá cenu se vymlouvat: prostě konec, spadla klec, tady není možný nic vokecat. Jenom bych netvrdil, že jsem s tímhle názorem úplně výjimečný.

Často se argumentuje tím, že role jako v Zemanovi nešlo odmítnout.

Jistě, že to šlo. Za sebe musím říct, že mě nikdo do žádné role nikdy netlačil. Ale bál jsem se, že když odmítnu, tak mi příště třeba žádnou roli nenabídnou. Myslím, že ten strach neměl reálný základ. Nějakou úlohu v tom samozřejmě měly taky peníze. Nastoupil jsem jako stipendista do Ypsilonky s platem rovných tisíc korun... Takových nás bylo víc. ...

Jak jste se k tomu Majorovi dostal?

Bylo to jednoduché. Tehdy jsem hrál v Liberci v Ypsilonce, zkoušeli jsme zrovna hru Život a smrt K. H. Máchy, kterou jsme mimochodem pak nemohli v Praze ani hrát. A do toho mi zavolali, jestli vezmu roli v Zemanovi. Já jsem ten seriál moc nesledoval, zeptal jsem se, co bych hrál, řekli mi, že to bude o únosu letadla, což mi nepřišlo tak nepřijatelné. Jenomže já lajdák si nepřečetl pořádně scénář. Na Barrandově jsem podepsal smlouvu, a až tam mi někdo povídá: Víš, v čem to hrajeme? Já mu odpověděl: No, snad je to o únosu letadla, ne? A on řekl: Houby, je to propojený s Plastic People. Tak jsem si řekl, sakra, to je průšvih, no ale co se s tím dá dělat? A prostě jsem to natočil.

Měl jste pocit, že jste byl podveden?

Vůbec ne. To byla čistě moje pitomost. Ale upřímně řečeno, já jsem si tehdy vůbec ty souvislosti příliš neuvědomoval.

Divadlo Ypsilon, ve kterém jste hrál, by se dalo označit za nekonformní divadlo. Mělo stále nějaké problémy, hry těžko procházely schvalovacími komisemi, v Liberci, kde působilo, je místní potentáti neradi viděli. Mluvili jste tehdy o tom, jestli není v rozporu dělat takové divadlo, a zároveň hrát v propagandistickém seriálu?

Víte, myslím, že se tehdy o tom v divadle skoro vůbec nemluvilo. Jako by to ani nestálo za řeč. A mimochodem - připadá mi, že to nestojí za takovou pozornost ani dnes.

Samotný seriál možná ne. Ale problém je v tom, že zobrazoval a kriminalizoval postavy reálných lidí, kteří tehdy neměli nejmenší šanci se bránit. Platí to mimochodem i pro tu vaši postavu.

To je pravda. Nemohu říct, že bych Plastic People znal, měl jsem snad o nich jakési povědomí, ale vím, že to není omluva. Pár lidí se mnou pak nějakou dobu nemluvilo. Občas na mě někdo i dnes pokřikuje "Bič boží"!

Takže "major Zeman" nebyl v divadle tématem hovorů. Byla tím tématem vůbec politika?

Řekl bych, že jen v tom případě, když se nás nějak dotkla. Třeba tak, že vadila červeně natřená kára v nějaké inscenaci - že by to jako parodovalo komunismus. Nebo když jsme museli nastudovat Macbetha v rekordním čase tří neděl, a to jen proto, aby premiéra mohla být 11. září, což byl tehdy "Den chilského lidu". Macbeth měl být jako Pinochet. Politika, dá-li se tomu tak říct, se projevovala spíš v podobě různých buzerací a znepříjemňování práce a života.

Jinými slovy, byl to způsob existence za komunismu: když se nepřekročí jistá mez, budeme moci dělat svou práci. Jaký z toho máte dnes pocit? Udělal jste těch kompromisů s mocí zbytečně moc, nebo jste to "ustál"?

Je pravda, že jsem hrál v řadě propagandistických inscenací poplatných režimu. Paradoxní je, že ty nejzoufalejší texty často zachraňovaly jen herecké výkony: Marvana, Menšíka a dalších. To, že se na to dalo dívat, je jen zásluhou těch herců.

Nebo vinou?

Nebo vinou. Ale na druhou stranu jsme v době, o které mluvíme, konkrétně v první polovině 80. let, začali s Oldřichem Kaiserem a Františkem Polákem psát pořad Možná přijde i kouzelník, o kterém si i dneska myslím, že nabízel úplně jiný druh zábavy, než se v té době v televizi vysílal. Jestli to někdo chce považovat za kolaboraci s režimem, prosím, ale myslím, že se mýlí. Pokud si vzpomínáte, já tam měl roli primitivního uřvaného cenzora. Ten měl přímo symbolizovat bolševika.

Na konci 80. let už ale mohlo leckomu připadat, že společnost dosáhla takového stupně marasmu, že bylo problematické chtít se pořád jen bavit, byť možná trochu lepším humorem. Zvlášť kontrastní to je ve srovnání s Polskem, kde se řada umělců přihlásila k opozici jasně a otevřeně.

Já myslím, že je to naší národní povahou. Jsme zkrátka takoví: třeba smrádek, ale hlavně, že je klid. Do ničeho se moc nehrnout, hlavně, že to ještě nějak funguje. My v Ypsilonce jsme byli trochu jako na ostrově. Pokud jde o mě, samozřejmě jsem si uvědomoval, jak je doba pitomá, ale byl jsem hlavně rád, že jsem v kvalitním divadle a dělám svou práci. To až později jsem pochopil, že můžu odmítnout hrát role, které jsem nechtěl, protože se stejně nic moc nestane. A že je lepší si v ušetřeném čase přečíst knížku.

(...)

K oblíbeným činnostem českého herce patří vyjadřování podpory nějakému politikovi nebo straně. Zároveň je nápadné, jak málo "politiky" je přímo v divadlech. Proč je zdejší repertoár tak úzkostlivě apolitický? Třeba ve srovnání s německými divadly, která k nám přijíždějí na festival německého divadla?

Myslím si, že je to dáno mentalitou našeho publika, které je většinou konzervativní a chce hlavně zábavu. Kdyby se divadla řídila skutečně jenom podle vkusu širokých vrstev, tak se hrají jen veselohry. Nebo hry autorů, jejichž jména jsou dostatečně známá: chodí se na Čechova, na Shakespeara, možná na Dostojevského. Nebo musí být povědomý aspoň titul: Někdo to rád horké, O myších a lidech atd. Pro zdejší publikum jsou dokonce i autoři, kteří jsou už svého druhu klasiky, jako třeba Harold Pinter, příliš moderní a odtažití. A když se hra navíc jmenuje Návrat domů, tak to už je úplně ztracené: to si lidi řeknou: Návrat domů?, já se vracím domů každej večer, proč bych na to ještě chodil do divadla? Na letošním festivalu německých divadel jsem bohužel nebyl, ale když jsem četl, s jakými tituly tady Němci a Rakušané vystupují, říkal jsem si, kdo by na to u nás asi přišel?

Básník Jiří Žáček, který se před 22 lety zúčastnil slavného shromáždění v Národním divadle proti Chartě 77, kdesi řekl, že to bylo stejné, jako kdyby šel do průvodu na 1. máje. Možná, že přijmout roli v Majoru Zemanovi nebo v něčem podobném bylo také tak samozřejmé.

Myslím, že to Žáček vyjádřil docela přesně a odpovídá to české povaze: brát věci se švejkovskou vychytralostí. Chybí nám důslednost, kterou mají třeba Poláci. Navíc herci mají tendenci si říkat: No co, jsem herec, a tudíž hraju tu roli, která mi je nabídnuta. Takhle to bral v případě Majora snad každý.

Bez výjimky?

Samozřejmě, že byly, bohužel nijak početné. Ale ještě k té době: já mám pocit, že většině společnosti docela vyhovovala. Lidi měli práci, jezdili na chalupy, benzin byl relativně laciný. S tím, že nemohli jezdit do ciziny, se většinou smířili a nějaká svoboda myšlení je zas tak moc nezajímala. Obávám se, že to tak je, a tím si i vysvětluji, proč mají komunisté tak vysoké preference.

Ale umění snad má člověku připomínat, že v životě jde ještě o něco víc než jen o klid a laciný benzin. Herec na jedné straně hraje v divadle třeba v Hamletovi, a pak jde do propagandistického seriálu. Je to přirozené, nebo je to schizofrenie?

Úplně jednoduše se to dá vysvětlit také tím, že jenom Hamletem v divadle se herec uživí velmi obtížně. Tehdy hrál v Zemanovi, teď vystupuje v estrádách, v soutěžích a v bůhvíčem.

Jsou na tom herci po roce 1989 finančně lépe, nebo hůř?

Myslím, že si polepšili. Především je daleko víc příležitostí a jsou podstatně lepší honoráře. Nova nabízí množství výdělků, otázka je, zda to má ještě něco společného s herectvím. Na druhé straně v divadlech se platy zvedly jen nepatrně a uživit se z nich jde jen velmi těžko.

(...)